Co mě štve… ano, zase ten koronavirus

Zařekla jsem se, že nebudu psát články o koronaviru, protože toho jistě máme všichni – a tady si skutečně troufám psát v plurálu – plný zuby a upřímně nám z toho hrabe. Taky jsem se zařekla, že nebudu tak těžko stravitelná svými kritickými články, ale v poslední době se toho nakupilo tolik, že to chce vypustit ventil. Začněme tím bohužel stále aktuálním a nejpalčivějším tématem. Jsem už totiž poměrně rozdrážděná určitými tendencemi lidí. A co si budeme povídat: v ekonomicky a zdravotně nejisté době se optimisticky laděné články píšou těžce. Zvlášť, když se koronavirus dotkl i mojí rodiny.

Více »

Frustrace (nejen) z koronakrize a snaha opět psát články

Často měním vzhled blogu, protože pak mám pocit, že píšu články na úplně nový blog – takový, který není poznačený žádnými emocemi – a píše se mi snadněji. Jako člověk s ADHD mám pochopitelně velké potíže dotáhnout věci do konce, a proto se mi tu kupí rozepsané články a nápady na témata. Proto mi pomáhá pocit „nového“ blogu. Ostatně, i na svých předchozích blozích jsem se často vyžívala ve změnách vzhledu, tehdy, když mi bylo přibližně jedenáct, to bylo mé jediné hobby, které mě vytahovalo z víru velké samoty. A díky tomu jsem se naučila kódovat webové stránky a práci s Photoshopem, což mě dovedlo na střední uměleckou školu.

Více »

Covid-19 vs. svoboda cestování, první část

V posledních týdnech jsem byla v napětí. Koronavirus, troufám si tvrdit, na mě nedopadá až tak silně jako na jiné, jelikož jsem svým způsobem zvyklá – jak jsem psala v předchozím článku. Nicméně jednu z věcí, kterou snáším velmi zle, je pocit nesvobody. Často obdivuju lidi, kteří byli schopni žít v komunistickém režimu, který je pustil maximálně tak do Jugoslávie k moři. Já bych to nezvládla, já bych se z toho psychicky zhroutila, svoboda pro mě byla vždy na prvním místě, i proto jsem ze svatby panikařila jako „typický chlap“, lol a vůbec jsem si to neužívala jak „typická žena“. Kdybychom nebyli cizinci, upřímně, se svatbou bych váhala. Ano, oba jsme občané EU, ale možná, že právě ten Brexit, a jeho dopady, mě natolik nalomil, že jsem si říkala, že pokud spolu chceme doopravdy být, měli bychom se vzít. Proto jsem řekla ano. Koneckonců co když se něco stane, určitě je lepší se stát rodinnými příslušníky…  

Více »

Koronavirus jako simulace autismu a Aspergera

Dnes je světový den porozumění autismu. Ono porozumění se bohužel skládá především z toho, že se na nějaké budovy, v případě ČR Petřín, namíří světlo v modré barvě a… to je vše. Případně se vydají články o tom, jaký je to boj vychovávat autistické dítě. Letošní ročník se dokonce ještě „vylepšil“ tím, že si kolektiv rodičů Dětí Úplňku vydupal výjimku, aby autisté nemuseli mít povinně roušky. Výjimku by měli dostat lidé s výrazným postižením intelektu, kteří situaci nerozumí, a takoví lidé se nachází i mezi neurotypickou populací, respektive většina lidí s postižením intelektu není autistická, tak proč vztahovat výjimky jen na lidi s autismem, proboha? Výjimku by přece měli dostat i lidé s astmatem, například. Výjimky jsou nutné. Jenže takto se démonizuje celá skupina (autisti), že jsme si zase něco vymysleli. Přitom vše závisí jen od schopnosti porozumět situaci, tedy na rozsahu intelektu, vůbec nezáleží na tom, zda někdo je, nebo není autista. Ostatně minimálně 50% autistů ani postižení intelektu nemá a chápe, že nošení roušek je aktuálně jednoduše nutné.

Více »

Život v karanténě

Ještě pár dní zpátky jsme s manželem jeli do Brna. Kamarádka Narcisska a její snoubenec potřebovali pomoct s nákupem velkého množství nápojů na jejich svatbu, která nakonec neproběhne. Předtím jsme si v Brně ještě zašli do kina a následující den jsme s mužem jeli do aquaparku v Česku. Teď už by jeho do ČR nepustili a mě by zase nepustili na Slovensko. Opatření je to sice jen přechodný, ale přiznejme si to: začíná to být hodně nepříjemný. A i tak bude trvat dlouhé týdny než se život rozběhne zase v normální režimu a tento error se odstraní. Držme vědcům palce, aby to bylo co nejdřív.

Více »

Nejde o koronavirus, ale o přístup lidí

Jako člověk, který je kvůli svým zdravotním problémům vždy v ohrožení, se mi těžce sleduje, co se děje kolem koronaviru. Zdá se, jako kdyby se svět vždy musel rozdělit jen do dvou extrémů a koronavirus není výjimka; na jedné straně tu je skupina, která panikaří, na straně druhé je skupina lidí, která je bezohledná a celou tuto epidemiemi, která se brzy stane pandemií, zlehčuje.

Více »