Státnice… konečně

Už jsem ani nečekala, že to kdy napíšu, ale stalo se – podařilo se mi úspěšně dokončit vysokou školu a získat titul Bc.! 

giphy

Jak jsem zmiňovala v několika starších článcích: musela jsem o rok „prodlužovat“. Měla jsem problém s učitelkou na lingvistiku, jejíž chování bylo velmi egocentrické. Potřebovala jsem si u ní napsat test, abych mohla ke státnicím, protože jsem kvůli jiným předmětům nestíhala se spolustudujícími. Napsala jsem jí slušné emaily s předstihem na které čtrnáct dní vůbec nereagovala. Zkusila jsem jí napsat i třetí a stále nic, to jsem měla cca pět dní do státnic. Tudíž jsem požádala studijní oddělení, jestli by ji nesehnali. Sehnali. A dostalo se mi jediné reakce a to, že mi napsala velmi hnusný email (že údajně mám speciální podmínky a zneužívám toho) a dál mě ignorovala. Svoje povinnosti přehodila na jinou učitelku (tady zase musím říct, že tahle vždycky byla moc milá a ochotná) jenže její – té původní učitelky – zápočtový test byl rozdělen do tří subtestů završenými ústní zkouškou, kterou měla vést právě ta druhá učitelka. Logicky to nešlo všechno stihnout před státnicemi v červnu. Smířila jsem se s tím, že půjdu v září, ale situace se opakovala a znovu se několik dní neozvala! A když se konečně ozvala, snažila se mi vnutit myšlenku, že neudělám státnice a měla bych opakovat celý semestr, byť jsem ty testy zvládla. Řešili jsme to s rektorem, který se mě zastal. Od dálkařů jsem zjistila, že na ni i psali oficiální stížnost. Na škole už nepracuje.

Více »

Reklamy

Překlad: Znázornění neurodiverzních lidí, které máme v médiích, je strašné…

Znázornění neurodiverzních lidí, které máme v médiích, je strašné. Proč? No, většinou proto, že jsme buď protivníky, nebo oběťmi. Buď býváme vykresleni jako padouchové, anebo ztrácíme lidskost, abychom se přeměnili v něco, co jen sbírá lítostivé body. Je vzácné vidět ztvárnění, kde se ukazují přesné symptomy a plně rozvinuté postavy a nejen *doplňte si libovolnou neurodiverzitu* jako trofej.

Máme:

  • „Směšné“ dítě s ADHD. Populární, ale věčně zapomínající – hele, motýl
  • Geniálního autistického muže, který ví vše, co jste dělali 2 roky, 7 měsíců a 3 dny zpátky jen podle toho, jakým způsobem mrknete.
  • Anebo, druhá strana mince, „dítě v dospělém těle“, bezmocné, neschopné dělat věci, které ostatní dokážou, prostě tragédie.
  • Schizofrenika, který slyší lidské hlasy říkající, aby zabíjel. Nemá žádné negativní symptomy, bludy se shodují s důvody, proč je násilnický a nikoho ani nenapadne, že má schizofrenii a jak ho léčit.
  • Tyranského člověka s maniodepresivitou, který je vyvrhelem celé rodiny. Je věčně naštvaný, nebo v posteli a jeho děti pláčou před dveřmi jeho ložnice.
  • Postavu s OCD, která si řadí oblečení podle barev. Něco přesuňte ze svého místa a podřízne vás. Nedělejte to. Žádné obsese nejsou zmíněny. Akorát víte, že je super-organizovaná a perfekcionista.
  • Úzkostného ťunťu, který nějakým způsobem vypadá roztomile a nikdy nevykazuje žádný z hnusných symptomů jako je mělký dech, pocení se, panickou ataku, nebo neschopnost vyjít z domu několik dní, protože úzkost je tak silná, že to nejde.
  • Depresivní pubertální holku, která se zázračně uzdraví díky roztomilému klukovi.

Máme neurodiverzní postavy, které jsou zobrazeny výstižně? Ne. Máme stereotypy a chabě napsané postavy, které končí smrtí, anebo v bolestech. To je ten problém – tak docela nevidíme, aby lidé jako jsme my měli šťastný konec, anebo, jak se naučili žít šťastně. Vždycky je to navzdory jejich poruše, nebo přestože mají poruchu. A to není v pořádku. Lidé jako my by měli mít taky šťastné konce. Vyprávějte ty vtipné stránky, ty temné stránky, dobré a zlé časy.

Ale neredukujte nás na karikatury.

Více »

Další bláznivý vrah?

Autistické spektrum má tu nevýhodu, že je tak široké. Nejen média potom do něj můžou hodit všechny nebezpečné podivíny. Snad o každém vrahovi se spekuluje, že měl AS. Na jednu stranu mi to připadá v době, kdy je autismus synonymum pro dementa, skoro jako reklama, která nás může ochránit; třeba se statistiky šikany autistů výrazně sníží, když se nás lidi budou bát. Na druhé straně je to nesmysl. Jednak je to nepravděpodobné a za druhé to pravděpodobně zvýší izolaci… protože se nás lidi budou bát.

Veškerá osvěta jde úplně do hajzlu, když česká média bez ověření drze dávají i do nadpisu, že včerejší vrah z Toronta byl Asperger. Toto předvedlo iDnes. Podsouvají to jako fakt se kterým operují v dalších reportážích. Přečtete si články od CNN nebo BBC, nedočtete se o tom. Barrandov pro změnu nazval Aspergera poruchou chování. To je asi tak stejné jako nazvat diabetika kardiakem. Ano, diabetik může mít problémy se srdcem, ale ta souvislost je nepřímá. Nejsou to synonyma.

Více »

Kde jsou?

Posledních pár měsíců se v mém životě nic zvláštního neděje, tedy nemám moc námětů k bloggování, pardon, jestli to někoho zajímalo. O to víc se soustředím na psychologii a na téma autismu. Pokud tedy čekáte něco jiného, ani dál nečtěte (ale jo, čtěte… domnívám se, že je to důležité).

Na ČT vyšel nový dokument s názvem Otisky doby: Cesta z pasti autismu. Možná to někdo z vás viděl, možná ne… nicméně mě zarazila otázka: „Jak je možné, že se neví, kolik je tu autistů?“. Ani jeden z hostů na to neodpověděl. Tak já vám na to odpovím. Protože je mnoho vysoce funkčních a atypických autistů, kteří vůbec netuší, proč jsou jiní a v zásadě to ani tušit nemůžou, protože se tento typ dokumentů točí jen kolem těch, kteří mají nějaké problémové chování pojící se s neschopností mluvit, přidruženými diagnózami jako je ADHD, úzkostně-depresivní porucha a samozřejmě s podprůměrným IQ. Uvědomuju si, že je to velmi zjednodušeně řečeno a situace je poněkud složitější, ale v zásadě je to tak.

Společnost si potom fixuje ‚autismus = agresivita‘. Nedávno jsem dokonce četla kolektivní názor, že je autismus horší než válka. Takto nás společnost vnímá. A já se jí ani nedivím. Přitom to může být i naopak; někteří autisté ze sebe dobrovolně dělají třídní šašky, aby pobavili lidi, protože opravdu nezištně chtějí, aby lidi byli šťastní… což se samozřejmě neví. O tom se nemluví. Mluví se o agresivitě, o egocentrismu, mluví se o rozpadlých rodinách, o nesamostatných dětech, o nevhodném chování, ale nějak se zapomíná mluvit i o druhé straně mince – o hyperempatii, o tom, kolik toho autisté ví o různých tématech, o touze po spravedlnosti, o touze lidem dělat radost, kdyby jen věděli, jak na to… To vám v reportáži na komerční, ani na té veřejnoprávní televizi ke světovému dni ‚porozumění‘ autismu neřeknou.

Více »

Překlad: Středobod

Jedna z opravdu opravdu frustrujících věcí na tom být autista je, že se cítíte jak se celý svůj život snažíte dosáhnout nějakého středobodu:

  • Jsme kritizováni, že se nezapojujeme dostatečně do konverzací, ale když se zapojíme, tak je nám řečeno, že jsme „příliš intenzivní“.
  • Jsme učeni, abychom navazovali správný oční kontakt při konverzacích, ale ve skutečnosti je příliš dlouhý oční kontakt „zírání“ a lidi jsou z něj nervózní.
  • Jsme povzbuzováni, abychom se více „vyjadřovali“, přesto naše skutečné, pravdivé emoční reakce lidem připadají „nevhodné“ a „zbytečné“.
  • Říkají nám, abychom byli přátelští a věřili si, když se seznamujeme s novými lidmi, ale zároveň jsme varováni, že se snadno „utrhneme ze řetězu“.
  • Říkají nám, abychom se snažili vést zajímavé konverzace, ale zároveň jsme naučeni, že mluvení o našich speciálních zájmech lidi otravuje.
  • Jsme žádáni, abychom vysvětlili naše problémy a úzkosti, ale to vše jen proto, aby nám bylo řečeno, že naše vysvětlení „nedává žádný smysl“ nebo, že naše úzkosti jsou nerealistické a nedostatečně validní.
  • Očekává se, že budeme sami sebe tlačit, do sociálních interakcí, které jsou přehlcující a drásající, ale přesto máme zůstat přátelští, klidní a příjemní.
  • Jsme povzbuzováni, abychom si vypěstovali zdravé sebevědomí, přitom jsme neustále konfrontováni s tím, že všechno na nás je špatně.

Není to tak, že nenávidím svůj autismus – nikdy to tak nebylo. Ale nenávidím život s nikdy nekončícím tlakem, abych dosáhla perfektního, ale mýtického levelu socializace, který v mém případě prostě neexistuje.

Více »

Porozumět autismu

Někteří z vás, pokud se zajímáte o tématiku autismu, víte, že je dnes, tak jako každý rok Světový den porozumění autismu. Rok od roku se připojuje čím dál víc organizací, škol a lidí. Minulý rok za mnou přiběhl brácha mi oznámit, že jsem AS, protože na toto téma měli přednášku ve škole a on mě v tom poznal. Potom se všichni žáci a učitelé vyfotili s modrými tričky. Ne, že bych nedokázala ocenit snahu, ale zároveň jsem se dozvěděla, že jim tam tvrdili, že je autismus způsobem očkováním (ach jej) a slovo autista se jim do slovníku dostalo jako nadávka (au). To je prostě špatně.

Musím říct, že jsem docela kritická vůči různým formám osvěty, ne protože by byly samy o sobě špatné, ale protože zobecňují natolik, že laici neznalí problematiky PAS se akorát utvrdí v tom, že autista = Rain man. Bohužel u osvěty neplatí, že špatná reklama taky reklama, tady se jedná o lidské bytosti, které třeba nenapadne, že by mohli být na spektru (byť na vysoce funkčním konci), protože si přečtou někde na plakátu od O2 (Think Big), že autisté „mají nevhodný vztah k věcem“. Osobně si představím spíše vztah sexuální povahy, to je pro mě nevhodný vztah… a ne to, že místo toho, abychom jezdili normálně s autíčky po koberci, tak si je řadíme za sebou. Wtf.

Více »

Prázdný život sociálního blba

Možná, že kdybychom měli slovo autismus vytetované na čele, tak by byli lidi vstřícnější. Možná. Nechci být nutně idealista. Rozumím tomu, že si nedokážou představit, co může být problematické pro lidi, kteří mají v mozku jinak zapojené dráty. Oni to tak nemají, oni to nemůžou prožít a plně pochopit. Ale nerozumím tomu, že si lidé myslí, že jsme všichni tak uniformě stejní, že jakmile někdo nechce tlachat o počasí, tak ho hodí do škatulky podivína, nebo arogantního vola.

Já to prostě nepoznám. Není to jen o tom, že „nevím“ (respektive vím, ale není to sociálně přijatelné), o čem se s lidmi bavit. Jako… když na to přijde, tak si popovídám i o počasí, zrovna tohle téma je mi jako pro člověka s fyzickými problémy blízké. Jenže já vůbec nedokážu dekódovat sociální signály vysílané mně. Ano, znám nonverbální komunikaci a umím ji aplikovat na kohokoliv jiného než na sebe. Neumím poznat, jestli vadím někomu, koho neznám dlouhodoběji a není ve svých antipatiích zřetelný. Neumím poznat, jestli se se mnou chce někdo přátelit. Že se mnou někdo flirtuje mi dojde zpětně za několik hodin, dní, nebo i měsíců… Zamilovanost snad dokážu poznat jen u pocitově založených extrovertů, kteří jsou svým projevem ve společnosti vždy výrazní. Jinak nevím, nevím, nevím.

Více »