O mně

Je mi 20ish (každý rok nebezpečně víc a víc) a narodila jsem se v Praze, kde jsem ale do svých devatenácti nikdy nebydlela.

Většinu dětství jsem trávila po nemocnicích kvůli vrozeným problémům se srdcem, kde se má samota ještě víc prohlubovala. Byla jsem klasické autistické dítě, co: většinu času trávilo v „bunkrech“ pod stolem nebo mezi gaučem a zdí, na houpačkách, vysokém nábytku, hodiny stimovalo, kreslilo mapy, rovnalo auta do řad, potřebovalo pevný časový režim, hystericky se smálo ve stresu, opakovalo slova po jiných, nerozumělo mezilidským vztahům ale za to se v jedenácti samo naučilo nakódovat webové stránky a začalo mluvit plynule před druhým rokem, co neumělo lhát, bylo velmi naivní a zmatené což vedlo prakticky k nepřetržité šikaně na ZŠ, nepoznalo legraci a ironii, ani náznaky a přetvářku, nenavazovalo oční kontakt, nemělo „takt“ (rozumějte: nemanipulovalo), používalo ve hře stále stejné scénáře dokola a k motivaci potřebovalo logické odůvodnění.

Jednoduše jsem byla vždycky ta opuštěná; bez nejlepší kamarádky, ta která nikdy nedostala pozvání na narozeniny ani jiné oslavy a ta která zůstala o vánoční besídce ve škole jako jediná bez dárku. Dvakrát.

Teď, když vím, proč a jak jsem jiná, mám samozřejmě zpětně náhled –  dokážu popsat své chování a případně do jisté míry skrývat své autiznaky, tak jako spousta dalších autistů. Ovšem zmatenost v mezilidských vztazích, potřeba logiky a neschopnost očního kontaktu mi zůstaly.

K prvnímu psychologovi jsem se dostala ve dvaceti a odešla jsem s „nálepkami“ vysoké inteligence a ADHD. ADHD máme patrně u nás v užší rodině všichni. Později se k tomu ještě přidali Aspergerův syndrom (ano, Sheldon Cooper je z celého TBBT nejnormálnější postava) a úzkostná porucha. Tak jak bývá u autismu časté, mám sklony k OCD, odjakživa mám problémy s usnutím, synestezii, alexithymii, hypersenzitivitu a myslím striktně v obrazech jako Temple Grandin.

Deprese, úzkosti, ataky paniky, derealizace a depersonalizace, které jsem v dětství (patrně mylně) považovala za schizofrenii, mě provází odjakživa; momentálně jsem ale v relativně klidovém stavu.

V psychotestech mi vychází, že jsem flegmatická i cholerická osoba zároveň, jsem na hraně mezi INTJ a INTP a jsem Zmijozel.

~

Studovala jsem na střední umělecké škole, konkrétně grafický design. Později jsem vystudovala vysokou školu, angličtinu a pedagogiku a momentálně pokračuju ve studiích na univerzitě ve Velké Británii, obor psychological sciences. Tolik k mému mišmašu zájmů a (snad) i schopností. Mimo jiné mě ještě baví fotografování, psaní (jsem i redaktor), technika, věda obecně, některé části historie, lingvistika, metra, antropologie a mnoho dalších témat, ovšem pouze okrajově. Mám ráda Sherlocka a Ságu Norén, právě proto, že mě oba nakopli k zájmu o jakýsi AS (pro mě tenkrát naprosto cizí pojem).

S blogováním jsem začala už někdy v devíti, obvykle se moje blogy točily kolem nějakých seriálů. Později jsme sis kamarádkou založily „deníčkový“ blog, na kterém byl vidět krásný kontrast mezi články ze života neurotypika, skládající se převážně o zážitcích, versus články ze života (tehdy nediagnostikovaného) opuštěného aspíka. Po nabytí podezření na AS, jehož cesta byla velmi složitá kvůli vágním popisům zaměřujících se převážně na kluky (i z tohoto důvodu byl brácha diagnostikován s ADHD už jako malý kluk), jsem si založila první vlastní blog a přišla do AS komunit. Původní platforma mi příliš nevyhovovala, so here I am, na wordpressu.

Mým cílem nikdy vysloveně nebylo psát články zaměřující se na osvětu o autismu (případně ADHD), chtěla jsem pouze blogovat o svém životě, ovšem nejen mimo autistické komunity jak by sedalo čekat, ale i právě v nich, jsem se – převážně od rodičů malých autistů – začala setkávat s opakovaným ableismem (ať už úmyslným, či neúmyslným) – nepřijetím jejich vlastního dítěte a strachem z jeho budoucnosti. Tak jsem několik takových článků jako odezvu sepsala. A díky nim jsem byla oslovena šéfredaktorkou ATYPu. I tyto aktivity mi pomohly se dostat na VŠ v UK. 

Ráda bych svými články zaujala nejen lidi zajímající se o žití s diagnózami, protože „musí“, ale i lidi, kteří nemají potřebu škatulkovat lidi na divné a normální, a pochopitelně i domnělé autisty, co se plácají ve svém podezření tak jak jako já kdysi. Samozřejmě ale jsem ráda za jakéhokoliv čtenáře, kohokoliv, kdo nepřichází primárně hejtovat. 

Kontaktovat mě můžete zde v komentářích, nebo na mém FB.

Mimochodem, gratuluji, jestli jste dočetli až sem, bez přeskakování. 

Reklamy