EQ vs. IQ

Normální

Vkládám sem jeden ze svých starších článků ze svého bývalého blogu, na který jsem stále ještě nezměnila názor. Nicméně bude trochu aktualizovaný, přidala jsem pár vět navíc. Reaguju tak, nejen, na články typu, že EQ je důležitější, než akademické úspěchy a inteligence. 

Dneska mě navedla jedna z mých spolužaček na jednu z mnoha myšlenek, které mi nejdou tak snadno z hlavy (vlastně téměř každá myšlenka mi nejde snadno z hlavy, když už se jí začnu zabývat). Měli jsme hodinu psychologie učení a učitelka nám položila otázku, jestli jsme si někdy nechali testovat naše IQ. Já jsem na to nic neříkala, protože se začali hned ozývat jiní a právě ta konkrétní spolužačka řekla, že samotný test logické inteligence není vypovídající, když je člověk pak “hlupák” (dle jejích slov mimoň, takže vlastně člověk jako jsem já) po emoční stránce… proti tomu jsem se chtěla ohradit, musela jsem spolknout hodně hořkou slinu, abych jí neřekla něco hnusného (vím o sobě, že reaguju na takové věci dost bezhlavě).

Připadá mi to jako naprostá kravina a jediný mimoň je tady ona. Nevím, jestli si myslí, že každý člověk s nízkými výsledky emočních testů, je hned psychopat a sadistický maniak a tím pádem by neměl být brán jako chytrý člověk? Jinak si tuhle blbost vážně nedokážu vysvětlit. Nehledě na to, že psychopati mají vysoké EQ, proto jsou tak okouzlující a manipulativní, protože parazitují na lidských pocitech, které dokážou bez debat jednoduše vycítit. (Což mimochodem, když už jsme u toho, já dokážu taky, jen nevím, jak na ně reagovat, ale to už je jiná věc.)

Pokračovat ve čtení

Advertisements

Nikde nikdo nic

Normální

Vím, že na toto téma jsem těch článků napsala už víc, ale co byste chtěli od autisty? Články o tom, jak si užívá nekonečné společnosti a neví, kam skočit dřív? Ne, tací opravdu nejsme a já už vůbec ne… i těch pár mých přátel, které ještě mám, žije daleko.

K tomuhle článku mě inspiroval článek od Anny, byť je ten její kratší.

Teď jsem víc jak týden neopustila byt. Ne, protože bych se tady tak neskutečně bavila a nechtěla jít ven. Realita je smutnější. Protože jsem prostě neměla s kým jít ven. A na to, abych se sama někde toulala po městě, které nemám ráda a které ve mně spíše evokuje špatné vzpomínky, nemám sílu. Radši zůstanu doma, ačkoliv mě to deptá a posadím se na náš balkón s úžasným výhledem, kde si můžu představovat, že jdu po ulici s partou kamarádů a já jsem pro ně důležitý člen, anebo, že venčíme s partnerem našeho psa. (Nemám partnera. Ani psa. Děda měl, ale ten už taky není, tak jako slepice, které mi dělaly celé dětství kamarádky.)

Pokračovat ve čtení

Svoboda?

Normální

Po celý život mě tu vždycky něco drželo. Pokaždé jsem si našla nějaký důvod, proč bych chtěla/měla chtít zůstat v ČR. Potenciální vztah, přátelé, kteří se v jednu chvíli zdáli blízcí, babička, které se mohla každou chvíli vrátit rakovina… a teď je to všechno pryč.

Ačkoliv jsme posledních pár měsíců měli nějaké zvláštní jiskření mezi mnou a jedním spolužákem, tak se nic nestalo. Opět. Moji „přátelé“ už mají natolik odlišné životy, že si občas říkám, co mě s některými lidmi vlastně ještě spojuje (s některými ne, někteří jsou fajn, ale stejně se vídáme jednou za rok, tak je to fuk, kde vlastně budu). Babička umřela, bratr jde do puberty, takže je s ním k nevydržení, což se podepisuje i na rodičích.

Kdybych věřila v existenci Boha, tak bych si i snad myslela, že tohle všechno, co se v poslední době děje, je jeho úmysl, aby mě tady nic nedrželo a já konečně mohla vypadnout. Bez výčitek. Není to asi ani tak o tom, že bych ČR neměla ráda (i když je fakt, že třeba přístup k nám jiným je tu tak špatný, že i to hraje svou roli), ale nikdy jsem se tu necítila moc dobře, pohodlně…
Rozhodně se nejedná o pocit se kterým jsem se probudila někdy v pubertě a chtěla jsem pravá „velká holka“ vycestovat pryč – kdybych věřila i na minulé životy, tak bych prostě řekla, že mě to táhne domů.

Pokračovat ve čtení

Odcizená

Normální

Nedávno vysvitla naděje, když se mě přes blog kontaktovala osoba se kterou jsem si začínala rozumět. Chtěla jsem ji nahradit, i když jsem věděla, že někoho takového speciálního už nikdy nepotkám. Přešlo pár týdnů a ani s touhle osobou nejsem v kontaktu. Nevím, co se stalo. Nevím, co dělám špatně, i když mě jiní ujišťují, že za nic z toho nemůžu já. Nikdo mi nic řekne.

Dvakrát jsem strnula při pohledu na předměty s jistou známou růžovou postavičkou. Myslím, že cítím vztek. A nejradši bych tu kouli se sovou rozmlátila. Dokonce jsem přemýšlela, že bych nakoupila co nejvíc předmětů s tou onou postavičkou a poslala to… jenže, jak bych získala její adresu, když i odmítla si mě znovu přidat do přátel na sociální síti?

Bude lepší, když se nebudu snažit o vztahy. Vždycky se spálím jenom já, ostatním je to jedno. Někteří lidi holt k tomu nejsou stvořeni a mezi ty já patřím.

Pokračovat ve čtení

Nic se mi neděje

Normální

Ačkoliv jsem schopna spíše pochopit a zanalyzovat chování svého miláčka Sherlocka Holmese a i, co se týče myšlení a chování jsem spíš jako on, tentokrát se cítím jako jeho věrný přítel Watson, který na pobídku, aby si psal blog o tom, co se mu děje v životě (haha, jako já) odpovídá: „Nic se mi neděje.“

To je přesně můj případ, přestože je název poněkud zavádějící. Samozřejmě, že se něco děje. Ale ne nic, co bych si sama přála.

Možná, že z hloubi duše pohrdám feťáky a alkoholiky, čím starší jsem, tím spíš dokážu pochopit, proč Sherlock čichá k ředidlu, když se kolem neděje zajímavý případ. Anebo proč se lidi hází pod metro. (Ale to sem nepatří, protože nemám sebevražedný sklony… jedině, když sedím zoufale nad testem a cítím, jak mám místo mozku zkaženou omeletu 😀 ).

A protože jsem taková, jaká jsem, můj sociální život je shakespearovská tragédie. Ale nestěžuju si. No dobře, stěžuju… Konstantně. Potřeba socializace je přirozená, dokonce i u vysokofunkčních autistů. Lidi, které bych mohla nazývat skutečně dobrými přáteli, bych spočítala na prstech jedné ruky a ještě by mi pár prstů zbylo. I když mnohem míň než počet kilometrů, který nás dělí od pravidelného setkávání. Pokračovat ve čtení

Robot

Normální

Často si říkám, že jediný emoce, který ve mně kdo dokáže vyrobit jsou rodiče – a vesměs se jedná o vztek (a že prý upíři jsou mýtus! kde že, aspoň ti emocionální existují…). Jasně, občas, když jsou dny extrémně super, tak mívám radost a když jsou dny vážně průšvih, tak cítím i docela… smutek. Ale to je asi tak všechno.

Ale přes to všechno… nedokážu svoje emoce identifikovat, popsat a ani pořádně prožít. Dneska jsme na psychologii dostali za úkol předstírat nějakou emoci před spolužáky. Já jsem dostala smutek.  Jo, to je přesně to, co na mě nejde ani trochu poznat. Kdybych nezačala přehrávat, tak by ostatní nebyli schopni rozpoznat, co jsem právě jako ‚prožívala‘. Ono se těžko hraje něco, co vám není tak docela vlastní.

Pokračovat ve čtení

Takže… co teda vlastně jsem?

Normální

Na Aspergerovi je potíž v tom, že nejste dost šílenec, ale ani dost normální. Neustále se ocitáte mezi dvěma protipóly a nemůžete si vybrat. Někteří to nazývají ‚syndromem špatné planety‘. Zasměju se, když si uvědomím tu ironii. Jediný člověk, který ze mě dokázal vykřesat romantický city už tu svou perfektní planetu našel. To já bych ji nenašla ani za sto životů. Kdybych snad věřila na ty minulé, nepochybovala bych, že jsem v nich byla nějaký totální psychopat, protože kus z něj ve mně ještě očividně zbyl.

Měli jsme ve škole hodinu osobního rozvoje, kde na nás učitelka zkouší terapeutické postupy. Napsali jsme své jméno a ke každému písmenu jsme měli za úkol přiřadit nějakou svou charakteristiku. ‚Arogantní? Ne, to je příliš silné slovo, taková nebývám… antiheroická‚, napadne mě nakonec.

Pokračovat ve čtení