Koncept lásky

V poslední době, vcelku pochopitelně, přemýšlím o konceptu lásky. Věřím, že to není jen o koktejlu Serotoninu, Dopaminu, Oxytocinu, Fenylethylaminu a Endorfinu. Nebo vlastně je, ze začátku. Ale je důležité jakým způsobem spolu hormony interagují, a kdo ten koktejl namíchá, protože jednoho dne se dostanou do útlumu, a pak zůstane to nejdůležitější – důvěra.

Tu Oxytocin vyvolává, proto je mým osobním favoritem, pokud se podává v adekvátní míře. Neurotypici ho dostávají ve velkých dávkách, proto může být a je, velmi snadno, dvojsečná zbraň – snadněji se pod jeho vlivem nechávají strhnout k davovému efektu a tento hormon je hlavní důvod proč neautisté tolik řeší „co si jen lidé pomyslí“.

Continue reading „Koncept lásky“
Reklamy

EQ vs. IQ

Vkládám sem jeden ze svých starších článků ze svého bývalého blogu, na který jsem stále ještě nezměnila názor. Nicméně bude trochu aktualizovaný, přidala jsem pár vět navíc. Reaguju tak, nejen, na články typu, že EQ je důležitější, než akademické úspěchy a inteligence. 


Dneska mě navedla jedna z mých spolužaček na jednu z mnoha myšlenek, které mi nejdou tak snadno z hlavy (vlastně téměř každá myšlenka mi nejde snadno z hlavy, když už se jí začnu zabývat). Měli jsme hodinu psychologie učení a učitelka nám položila otázku, jestli jsme si někdy nechali testovat naše IQ. Já jsem na to nic neříkala, protože se začali hned ozývat jiní, a právě ta konkrétní spolužačka řekla, že samotný test logické inteligence není vypovídající, když je člověk pak “hlupák” (dle jejích slov mimoň, takže vlastně člověk jako jsem já) po emoční stránce… proti tomu jsem se chtěla ohradit, musela jsem spolknout hodně hořkou slinu, abych jí neřekla něco hnusného (vím o sobě, že reaguju na takové věci dost bezhlavě).

Continue reading „EQ vs. IQ“

Nikde nikdo nic

Vím, že na toto téma jsem těch článků napsala už víc, ale co byste chtěli od autisty? K tomuhle článku mě inspiroval článek od Anny, byť je ten její kratší.

Teď jsem víc jak týden neopustila byt. Prostě jsem neměla s kým jít ven. A na to, abych se sama někde toulala po městě, které nemám ráda a které ve mně spíše evokuje špatné vzpomínky, nemám sílu. Radši zůstanu doma, ačkoliv mě to deptá a posadím se na náš balkón s výhledem, kde si můžu představovat, že jdu po ulici s partou kamarádů a já jsem pro ně důležitý člen, anebo, že venčíme s partnerem našeho psa. (Nemám partnera. Ani psa. Děda měl, ale ten už taky není, tak jako slepice, které mi dělaly celé dětství kamarádky.)

Continue reading „Nikde nikdo nic“

Nic se mi neděje

Ačkoliv jsem schopna spíše pochopit a zanalyzovat chování svého oblíbeného Sherlocka Holmese a i, co se týče myšlení a chování jsem spíš jako on, tentokrát se cítím jako jeho věrný přítel Watson, který na pobídku, aby si psal blog o tom, co se mu děje v životě (haha, jako já) odpovídá: „Nic se mi neděje.“ To je přesně můj případ, přestože je název poněkud zavádějící. Samozřejmě, že se něco děje. Ale ne nic, co bych si sama přála.

Čím starší jsem, tím spíš dokážu pochopit, proč Sherlock čichá k ředidlu, když se kolem neděje zajímavý případ, i přes mou averzi k drogáem. Anebo proč se lidi hází pod metro. (Ale to sem nepatří, protože nemám sebevražedný sklony… jedině, když sedím zoufale nad testem a cítím, jak mám místo mozku zkaženou omeletu 😀 ).

Continue reading „Nic se mi neděje“

Robot

Často si říkám, že jedinou emoci, kterou cítím pravidelně, je vztek. Jasně, občas, když jsou dny extrémně super, tak mívám radost a když jsou dny vážně průšvih, tak cítím i docela… smutek. Ale to je asi tak všechno.

Ale přes to všechno… nedokážu svoje emoce identifikovat, popsat a ani pořádně prožít. Dneska jsme na psychologii dostali za úkol předstírat nějakou emoci před spolužáky. Já jsem dostala smutek.  Jo, to je přesně to, co na mě nejde ani trochu poznat. Kdybych nezačala přehrávat, tak by ostatní nebyli schopni rozpoznat, co jsem právě jako ‚prožívala‘. Ono se těžko hraje něco, co vám není tak docela vlastní.

Continue reading „Robot“

Takže… co teda vlastně jsem?

Na Aspergerovi je potíž v tom, že nejste dost šílenec, ale ani dost „normální“. Neustále se ocitáte mezi dvěma protipóly a nemůžete si vybrat. Někteří to nazývají „syndromem špatné planety“. Zasměju se, když si uvědomím tu ironii. Jediný člověk, který ze mě dokázal vykřesat romantické city už tu svou perfektní planetu našel. To já bych ji nenašla ani za sto životů. Kdybych snad věřila na ty minulé, nepochybovala bych, že jsem v nich byla nějaký totální psychopat, protože kus z něj ve mně ještě očividně zbyl. Aspoň podle názoru společnosti.

Měli jsme ve škole hodinu osobního rozvoje, kde na nás učitelka zkouší terapeutické postupy. Napsali jsme své jméno a ke každému písmenu jsme měli za úkol přiřadit nějakou svou charakteristiku. ‚Arogantní? Ne, to je příliš silné slovo, taková nebývám… antiheroická‚, napadne mě nakonec.

Continue reading „Takže… co teda vlastně jsem?“

O problémech s komunikací

Komunikovat s lidmi, navazovat přátelství a mít abnormální osobnost je jako chůze po minovém poli. Nikdy nevíte, kdy to odpálí vás, anebo toho druhého… Z mojí vlastní zkušenosti je zřejmé, že ani ti ‚normou schválení‘ lidi nejsou dokonalí a občas si ubližují navzájem, protože spolu odmítají komunikovat a nahazují si udici čekajíc, že se ten druhý chytne. Ani by se nemuseli tolik snažit a přesto si věci zbytečně komplikují. Závidím jim. Já se snažím, jak jen můžu, ale ta neviditelná bariéra mezi mnou a zbytkem světa tu stále je. Konflikty pomalu bývají na denním pořádku a když zrovna nepřicházejí, tak se pak, v zápalu vzteku, o sobě dozvídám zajímavý věci, který bych neměla šanci vydedukovat. Já se na udici prostě nechytnu, pardon.

„Víš, s tím psychologem jsi mě fakt nasrala,“ říká mi spolubydlící. Ach jo. Štve mě, že jí to vyznělo jakože jí nepřeju štěstí – takhle já ale nepřemýšlím. Neříkám si kudy chodím, aby byly všechny bytosti šťastny, tak jako si neříkám, aby nebyly. Pocity jsou příliš abstraktní a plno z nich mi chybí, což akorát vytváří další díru v komunikaci s lidmi. Musím je totiž předstírat. Často jsem jak ti psychopati. Neustále pozoruju okolí, i když působím jako kdybych žila ve svojí hlavě a potom kopíruju to, co dělají ostatní. Ani ne tak, co říkají, jako spíš jak se cítí… Problém nastává ve chvíli, kdy se seknu v závěrech.

saaaga
seriál Bron|Broen

Pamatuju si, jak jsme měli minulý rok psychologii a učitelka nám na tabuli nakreslila sopku emocí. Nejdřív začínáme u nepohody, přejdeme k rozladění, zlosti, vzteku, až k totální frustraci. Vysvětlovala, že děti mají veliký problém rozeznat, která emoce je zrovna postihla a tudíž ukočírovat následný výbuch vzteku. Tohle já ale nepoznám! (jako bych slyšela rozhovor z oblíbeného seriálu „Měla vaše sestra depresi?“ „Tohle já nepoznám.“). Nerozeznám ty stádia, abych se zastavila a ‚nabrala dech‘.

Připadá mi zvláštní a zajímavý fakt, že si s konfliktními lidmi rozumím mnohem víc. Oni mají problémy s komunikací, já mám takzvané problémy s komunikací a mínus a mínus dává dohromady plus. „Spolužačka M. mi říkala, že by chtěla jít se mnou příští rok na kolej,“ opatrně začínám rozhovor se spolubydlící. „Jenže je tu jeden problém. Ona má fakt výrazný problémy s lidmi, pořád se s někým dohaduje a podobně a nevím, jak to udělat. Vy dvě se nesnesete, je horší jak já.“
„No, to je fakt,“ odpovídá. „Nezlob se, ale ty máš taky problémy s komunikací a jestli ona je horší… Víš, že jsem vztahovačná.“

Je. Má poruchu osobnosti. Ale je to zvláštní, přesto spolu vycházíme.

Kdyby vztahovačnost neexistovala, rázem by zanikly i komunikační problémy. Kdyby lidi dokázali pochopit, že ‚to jídlo mi nechutnalo‘ neznamená ‚jsi úplně neschopná kuchařka, zabal to‘, nebo ‚ten příběh je pitomý‘ neznamená ‚jsi učitelka k ničemu‘, žilo by se nám všem mnohem líp. Minová pole by zmizela.

Jenže vztahovačnost je pro lidský druh příznačná a tak se s ní budu muset vypořádávat dál a doufat, že to jednou neodpálí i mě.