Koncept lásky

V poslední době, vcelku pochopitelně, přemýšlím o konceptu lásky. Věřím, že to není jen o koktejlu Serotoninu, Dopaminu, Oxytocinu, Fenylethylaminu a Endorfinu. Nebo vlastně je, ze začátku. Ale je důležité jakým způsobem spolu hormony interagují, a kdo ten koktejl namíchá, protože jednoho dne se dostanou do útlumu, a pak zůstane to nejdůležitější – důvěra.

Pokračování textu Koncept lásky
Reklamy

EQ vs. IQ

Vkládám sem jeden ze svých starších článků ze svého bývalého blogu, na který jsem stále ještě nezměnila názor. Nicméně bude trochu aktualizovaný, přidala jsem pár vět navíc. Reaguju tak, nejen, na články typu, že EQ je důležitější, než akademické úspěchy a inteligence. 

Pokračování textu EQ vs. IQ

Nikde nikdo nic

Vím, že na toto téma jsem těch článků napsala už víc, ale co byste chtěli od autisty? K tomuhle článku mě inspiroval článek od Anny, byť je ten její kratší.

Teď jsem víc jak týden neopustila byt. Prostě jsem neměla s kým jít ven. A na to, abych se sama někde toulala po městě, které nemám ráda a které ve mně spíše evokuje špatné vzpomínky, nemám sílu. Radši zůstanu doma, ačkoliv mě to deptá a posadím se na náš balkón s výhledem, kde si můžu představovat, že jdu po ulici s partou kamarádů a já jsem pro ně důležitý člen, anebo, že venčíme s partnerem našeho psa. (Nemám partnera. Ani psa. Děda měl, ale ten už taky není, tak jako slepice, které mi dělaly celé dětství kamarádky.)

Pokračování textu Nikde nikdo nic

Nic se mi neděje

Ačkoliv jsem schopna spíše pochopit a zanalyzovat chování svého oblíbeného Sherlocka Holmese a i, co se týče myšlení a chování jsem spíš jako on, tentokrát se cítím jako jeho věrný přítel Watson, který na pobídku, aby si psal blog o tom, co se mu děje v životě (haha, jako já) odpovídá: „Nic se mi neděje.“ To je přesně můj případ, přestože je název poněkud zavádějící. Samozřejmě, že se něco děje. Ale ne nic, co bych si sama přála.

Pokračování textu Nic se mi neděje

Takže… co teda vlastně jsem?

Na Aspergerovi je potíž v tom, že nejste dost šílenec, ale ani dost „normální“. Neustále se ocitáte mezi dvěma protipóly a nemůžete si vybrat. Někteří to nazývají „syndromem špatné planety“. Zasměju se, když si uvědomím tu ironii. Jediný člověk, který ze mě dokázal vykřesat romantické city už tu svou perfektní planetu našel. To já bych ji nenašla ani za sto životů. Kdybych snad věřila na ty minulé, nepochybovala bych, že jsem v nich byla nějaký totální psychopat, protože kus z něj ve mně ještě očividně zbyl. Aspoň podle názoru společnosti.

Pokračování textu Takže… co teda vlastně jsem?

O problémech s komunikací

Komunikovat s lidmi, navazovat přátelství a mít abnormální osobnost je jako chůze po minovém poli. Nikdy nevíte, kdy to odpálí vás, anebo toho druhého… Z mojí vlastní zkušenosti je zřejmé, že ani ti ‚normou schválení‘ lidi nejsou dokonalí a občas si ubližují navzájem, protože spolu odmítají komunikovat a nahazují si udici čekajíc, že se ten druhý chytne. Ani by se nemuseli tolik snažit a přesto si věci zbytečně komplikují. Závidím jim. Já se snažím, jak jen můžu, ale ta neviditelná bariéra mezi mnou a zbytkem světa tu stále je. Konflikty pomalu bývají na denním pořádku a když zrovna nepřicházejí, tak se pak, v zápalu vzteku, o sobě dozvídám zajímavý věci, který bych neměla šanci vydedukovat. Já se na udici prostě nechytnu, pardon.

Pokračování textu O problémech s komunikací