Další bláznivý vrah?

Autistické spektrum má tu nevýhodu, že je tak široké. Nejen média potom do něj můžou hodit všechny nebezpečné podivíny. Snad o každém vrahovi se spekuluje, že měl AS. Na jednu stranu mi to připadá v době, kdy je autismus synonymum pro dementa, skoro jako reklama, která nás může ochránit; třeba se statistiky šikany autistů výrazně sníží, když se nás lidi budou bát. Na druhé straně je to nesmysl. Jednak je to nepravděpodobné a za druhé to pravděpodobně zvýší izolaci… protože se nás lidi budou bát.

Veškerá osvěta jde úplně do hajzlu, když česká média bez ověření drze dávají i do nadpisu, že včerejší vrah z Toronta byl Asperger. Toto předvedlo iDnes. Podsouvají to jako fakt se kterým operují v dalších reportážích. Přečtete si články od CNN nebo BBC, nedočtete se o tom. Barrandov pro změnu nazval Aspergera poruchou chování. To je asi tak stejné jako nazvat diabetika kardiakem. Ano, diabetik může mít problémy se srdcem, ale ta souvislost je nepřímá. Nejsou to synonyma.

Více »

Reklamy

Co mě zaujalo, 20.4.

Rozhodla jsem se psát některé své postřehy trochu jiným stylem. Nemám moc možností k sociální interakci, zvláště ne k té, kde bych mohla projevit svůj názor (lidi kolem mě moc nezajímají věci, které mě ano, anebo jsou věčně v časovém presu), proto se hodně vybíjím na blogu. Ostatně proto jsem si jej i založila.

Možná jste si všimli, že jsem trochu pozměnila vzhled stránek. Už zase, já vím. Mám vystudovanou uměleckou školu, studovala jsem konkrétně grafický design, takže ty touhy často obměňovat vzhled, vytvářet loga, bannery a celkový vizuál, neumím potlačit.  Takže pardón. Od aspíků, co mě čtou, vždycky dostanu vynadáno… že prý si konečně zvykli na vzhled blogu a teď musí znova. Lol.

Když už jsme u těch Aspergerů…

Více »

Kde jsou?

Posledních pár měsíců se v mém životě nic zvláštního neděje, tedy nemám moc námětů k bloggování, pardon, jestli to někoho zajímalo. O to víc se soustředím na psychologii a na téma autismu. Pokud tedy čekáte něco jiného, ani dál nečtěte (ale jo, čtěte… domnívám se, že je to důležité).

Na ČT vyšel nový dokument s názvem Otisky doby: Cesta z pasti autismu. Možná to někdo z vás viděl, možná ne… nicméně mě zarazila otázka: „Jak je možné, že se neví, kolik je tu autistů?“. Ani jeden z hostů na to neodpověděl. Tak já vám na to odpovím. Protože je mnoho vysoce funkčních a atypických autistů, kteří vůbec netuší, proč jsou jiní a v zásadě to ani tušit nemůžou, protože se tento typ dokumentů točí jen kolem těch, kteří mají nějaké problémové chování pojící se s neschopností mluvit, přidruženými diagnózami jako je ADHD, úzkostně-depresivní porucha a samozřejmě s podprůměrným IQ. Uvědomuju si, že je to velmi zjednodušeně řečeno a situace je poněkud složitější, ale v zásadě je to tak.

Společnost si potom fixuje ‚autismus = agresivita‘. Nedávno jsem dokonce četla kolektivní názor, že je autismus horší než válka. Takto nás společnost vnímá. A já se jí ani nedivím. Přitom to může být i naopak; někteří autisté ze sebe dobrovolně dělají třídní šašky, aby pobavili lidi, protože opravdu nezištně chtějí, aby lidi byli šťastní… což se samozřejmě neví. O tom se nemluví. Mluví se o agresivitě, o egocentrismu, mluví se o rozpadlých rodinách, o nesamostatných dětech, o nevhodném chování, ale nějak se zapomíná mluvit i o druhé straně mince – o hyperempatii, o tom, kolik toho autisté ví o různých tématech, o touze po spravedlnosti, o touze lidem dělat radost, kdyby jen věděli, jak na to… To vám v reportáži na komerční, ani na té veřejnoprávní televizi ke světovému dni ‚porozumění‘ autismu neřeknou.

Více »

Porozumět autismu

Někteří z vás, pokud se zajímáte o tématiku autismu, víte, že je dnes, tak jako každý rok Světový den porozumění autismu. Rok od roku se připojuje čím dál víc organizací, škol a lidí. Minulý rok za mnou přiběhl brácha mi oznámit, že jsem AS, protože na toto téma měli přednášku ve škole a on mě v tom poznal. Potom se všichni žáci a učitelé vyfotili s modrými tričky. Ne, že bych nedokázala ocenit snahu, ale zároveň jsem se dozvěděla, že jim tam tvrdili, že je autismus způsobem očkováním (ach jej) a slovo autista se jim do slovníku dostalo jako nadávka (au). To je prostě špatně.

Musím říct, že jsem docela kritická vůči různým formám osvěty, ne protože by byly samy o sobě špatné, ale protože zobecňují natolik, že laici neznalí problematiky PAS se akorát utvrdí v tom, že autista = Rain man. Bohužel u osvěty neplatí, že špatná reklama taky reklama, tady se jedná o lidské bytosti, které třeba nenapadne, že by mohli být na spektru (byť na vysoce funkčním konci), protože si přečtou někde na plakátu od O2 (Think Big), že autisté „mají nevhodný vztah k věcem“. Osobně si představím spíše vztah sexuální povahy, to je pro mě nevhodný vztah… a ne to, že místo toho, abychom jezdili normálně s autíčky po koberci, tak si je řadíme za sebou. Wtf.

Více »

Prázdný život sociálního blba

Možná, že kdybychom měli slovo autismus vytetované na čele, tak by byli lidi vstřícnější. Možná. Nechci být nutně idealista. Rozumím tomu, že si nedokážou představit, co může být problematické pro lidi, kteří mají v mozku jinak zapojené dráty. Oni to tak nemají, oni to nemůžou prožít a plně pochopit. Ale nerozumím tomu, že si lidé myslí, že jsme všichni tak uniformě stejní, že jakmile někdo nechce tlachat o počasí, tak ho hodí do škatulky podivína, nebo arogantního vola.

Já to prostě nepoznám. Není to jen o tom, že „nevím“ (respektive vím, ale není to sociálně přijatelné), o čem se s lidmi bavit. Jako… když na to přijde, tak si popovídám i o počasí, zrovna tohle téma je mi jako pro člověka s fyzickými problémy blízké. Jenže já vůbec nedokážu dekódovat sociální signály vysílané mně. Ano, znám nonverbální komunikaci a umím ji aplikovat na kohokoliv jiného než na sebe. Neumím poznat, jestli vadím někomu, koho neznám dlouhodoběji a není ve svých antipatiích zřetelný. Neumím poznat, jestli se se mnou chce někdo přátelit. Že se mnou někdo flirtuje mi dojde zpětně za několik hodin, dní, nebo i měsíců… Zamilovanost snad dokážu poznat jen u pocitově založených extrovertů, kteří jsou svým projevem ve společnosti vždy výrazní. Jinak nevím, nevím, nevím.

Více »

Volby aka prezentace mentálních zkratek

Osobně jsem nikdy nebyla zapálená do politiky, byť jsem nějaký obecný přehled samozřejmě měla, zvlášť když jsem dosáhla osmnáctých narozenin, kdy zrovna shodou okolností byla první přímá volba prezidenta. Nebudu lhát, výsledek letošních voleb byl pro mě zklamáním, ale ne překvapením, čekala jsem, že to takhle dopadne. Tak jako s Trumpem nebo s Brexitem. Je to marné, je to marné, je to marné…

Připomnělo mi to jeden náš předmět ve škole. Náš učitel, mimochodem zajímavý a chytrý člověk, nám pustil epizodu ze seriálu Girls. Nevím, jestli tu náhodou není někdo, kdo ten seriál sleduje a ještě se nedostal k (asi?) nejnovější řadě, takže spoiler alert. Hlavní hrdinka Hannah jde do bytu nějakého kritika/spisovatele/whatever a jde mu vyčinit za jeho sexistické názory. Nějakou dobu spolu mluví a Hannah začne otáčet a začne chápat jeho úhel pohledu. Už si to přesně nepamatuju, ale po pár minutách jejich konverzace nám náš učitel ten díl pozastavil a začal se nás ptát na názor na spisovatele. Ostatní holky se shodly na tom, že onen spisovatel je poměrně okouzlující a asi to nebude úplně zlý člověk, jen… nepochopený. Já jsem řekla, že je to manipulativní a sebestředný bastard; jeho chování tomu odpovídalo a nedokázala jsem pochopit, jak relativně chytré (IQ cca 120 – 130) NT holky dokážou nechat takhle oblbnout. Dopadlo to samozřejmě tak, že se ukázalo, že je to skutečně bastard a hlavní hrdinka odcházela ponížená, jak se nechala zmanipulovat – téměř se s ním vyspala, jen aby sama sobě dokázala, že jí nemanipuluje, že je to její rozhodnutí.

Více »

Kostlivci ve skříni

Včera jsem si prohlížela bývalý blog, který jsem vedla se svou ex kamarádkou. A nestačila jsem se divit. Za prvé jsem zjistila, že jsem nebyla v některých ohledech až tak sociálně slepá, ale zároveň jsem i zjistila, že moje bývalá kamarádka ve skutečnosti nikdy nebyla zrovna obrazem dobrého člověk. Ona na tom blogu byla závislá, měly jsme super vysokou návštěvnost a zpětně přemýšlím, jestli za to nedostávala zaplaceno jako youtubeři v dnešní době, protože trvala na tom, aby se denně přidávalo hodně článků, klidně si i u grafika zaplatila hezký layout. Kdo ví, jak to bylo.

Nějak se stalo, že mě potom jako adminku z blogu vyhodila, protože jsem nezvládala její posedlost. Obvinila mě, že jsem jí poslala falešný email, aby mi dala nové heslo na blog. Nic takového jsem samozřejmě neudělala. Byla jsem sociálně na úrovni dítěte a vůbec jsem nelhala, natož aby mě napadlo něco takového vymyslet a provést. Ale jak se teď teprve po letech ukazuje, tak se mi pravděpodobně chtěla pomstít za něco, co jsem neudělala a zveřejnila moje údaje – jméno, adresu a telefonní číslo. Nikdo jiný to být nemohl, protože ona byla opravdu doslova moje jediná kamarádka a občas k nám jezdila. A to vše kvůli tomu, že sama byla šikanovaná na základce, její biologický otec byl alkoholik, její nevlastní otec generál a matka submisivní žena. Nečekala nic dobrého.

Více »