No 4

Obědváme v kuchyni. Guláš s těstovinami.
„Chceš tam sladkokyselou omáčku?“ ptá se mě otec.
„Ne,“ říkám s plnou pusou těstovin.
„Jak ne? Říká se ‚ne, děkuji‘.“
Matka do toho raději zasáhne. „Udělala jsem ti devět bezlepkových muffinů, můžu si jeden vzít?“
„Ano,“ řeknu spontánně. „Tedy,“ opravím se. „Ano, samozřejmě, že můžeš.“
„To jsou ty sociální schopnosti,“ snaží se odlehčit situaci matka. „Musíš se je naučit.“
„No to je moc hezký, já je ale umím používat. Jen by mě nenapadlo, že nemůžu odpovídat krátce a efektivně dokonce ani když jím. Pořád si na něco hrát, ach můj bože.“ Dejte mi pokoj aspoň doma… i když já žádné doma vlastně nemám.

Nakonec mi bylo otcem ironicky vyčteno, že ho fakt zbožňuju. To už jsem trochu nedala a poznamenala, že nechápu, proč si všechno berou tak osobně. Hlavně, že ze mně můžou dělat bezcitnou mrchu jen kvůli tomu, že se vyjadřuju krátce a přesně. Říkat mi takové věci je v pořádku, když přece nemám pocity, že?

Ale vážně. Co vás – neuatisty – tak strašně žere na tónu hlasu, na špatném výraze v obličeji a podobných přežitých nesmyslů? Jako připadává vám v pořádku se takhle na někoho utrhovat jen proto, že neodpovídá vaší definici ‚hodného člověka‘, ačkoliv se věnuje dobrovolnictví a podobně (což samozřejmě při své krátkozrakosti nemůžete vědět)? Jsem tak naštvaná!

Přála bych si, abychom všichni byli Aspergeři… svět by byl o tolik jiný.

 

Reklamy

Skutečný autista (vol I.)

Ačkoliv moje zájmy nejsou až tak speciální (liší se spíš v intenzitě, což u AS holek bývá běžný), nebo to jsem si aspoň myslela, tak se mi už párkrát stalo, že jsem dlouho povídala o ne zrovna konverzačních klišé a až po několika minutovém monologu mi došlo, že jsem asi fakt autista.

(Na tenhle článek mě dneska přivedl jeden údajný AS, když mi napsal: „Když jsem si v půl šestý ráno na v čekárně na nádraží pročítal kvantovou teorii, tak mi došlo, že fakt nejsem normální 😀 „)

Takhle nějak to dopadlo, když za mnou do Prahy přijela kamarádka z maloměsta. Nějak se ve mně smíchala rádoby zodpovědná část ji všechno o Praze ‚naučit‘ a část, která se chtěla předvést jako ‚ta holka z velkoměsta‘. Takže jsem se trochu ‚rozvášnila‘. (Snažila jsem se nějak zaznamenat můj monolog.)

Continue reading „Skutečný autista (vol I.)“

No 3

Nedávno jsem jela číslem autobusu, kterým jsem už nejela poměrně dlouhou dobu. Změnili zastávku, na které občas vystupuju, když se mi nechce přecházet hlavní silnici (nepoznám, když řidič chce zastavit – prý probíhá nějaká komunikace mezi řidičem a chodcem, to mě nikdy nenapadlo, dokud jsem to nečetla, divné), na zastávku na znamení.

Nějaký starší pán – asi děda – a malý kluk se chystali vystupovat. Jenže stopku, aby jim tam řidič zastavil, nezmáčkli. Vzpomněla jsem si, jak jsem ještě do nedávna měla obrovskou hrůzu z toho, že bych někdy měla vystupovat z autobusu na zastávce, která je na znamení. A to už uběhla dlouhá doba, co jsem dostala svou první občanku.

„Dejte řidiči znamení.“ line se z reproduktorů.

Hm, díky, to je hodně konkrétní.  To si ovšem říkám teď, tehdy jsem panikařila uvnitř mysli.

Naštěstí jsem vždycky vystupovala na těch frekventovanějších zastávkách, nebo na konečné. Ale když už se to stalo, byla jsem naprosto bezradná. Mám za ním snad jít a říct mu, že chci vystoupit? Mám na něj nějak mávnout jako to dělají lidi ve filmech na taxíky a čišníky? Uuuuh, co bych měla dělat?! Pomoc!

Jediná možnost byla zmáčknout to zatracený tlačítko s nápisem STOP. Jenže, na to jsem nikdy neměla odvahu, protože, tak jako je ve vlacích záchranná brzda pro pasažéry, tak jsem se vždycky domnívala, že když to zmáčknu, tak řidič zastaví okamžitě; někde uprostřed silnice a bude strašně nadávat, jelikož jsem to zmáčkla neoprávněně a potom budu potrestaná za zneužití. Protože proč by tam jinak bylo napsáno ‚stop‘ a ne třeba ‚znamení’… no? Má to logiku? Absolutně žádnou.

Sama jsem jim to tlačítko zmáčkla a rozhodla se vystoupit s nimi. Nástrahy číhají v těch nejběžnějších, nejobyčejnějších, nejpitomějších věcech a já byla v tu chvíli na sebe pyšná, že aspoň tohle už zvládám.

 

No2

Stojíme v kuchyni a táta jí.
„Tohle měl K.?“ mumlá nad talířem s plnou pusu.
„Jo,“ odpovím automaticky. „Počkej – myslíš to jídlo, nebo ten talíř, co jsi sebral?“ napadne mě. „Protože ty brambory měl, ale mohl je mít v jiným talíři, že jo, logicky… tak na co se ptáš?“
„No, na ten talíř.“
„Musíš se vyjadřovat přesněji, uááá,“ říkám otráveně. Pochybuju, že si rodiče někdy převychovám. „Jo, ten talíř byl jeho.“

No1

Když jsem bydlela v bytě, se třemi spolubydlícími, tak jsme se snažily zachovat čistotu – uklízely jsme pravidelně (nebo aspoň některé z nás, ale to tady nechci rozebírat). Nikdy mě ovšem nenapadlo vynášet koš, ani nevím proč. Občas se nám to stává. Dokonce mě za to jedna spolubydlící, paradoxně ta největší špindíra, která si pozvala kamarádku do bytu, ve kterém byla vrstva prachu tlustší než zdi, seřvala. Tak mi M. řekla, že to mám dělat vždycky při uklízení.
„Mám ten koš taky vynést?“ píšu M, i když ho už mám v ruce. Pro jistotu. Jestli jsem se něco naučila během života, pak to, že je důležitý se ptát. Pořád se ptát. Jeden nikdy neví.
„No jasně.“
„Ale je plný jen z 1/3. Mám ho vynést i tak?“ divím se. Ale její pokyny byly takový. Kdyby to takhle nemyslela, tak by to řekla jinak, ne?
„Jasně, že ne. Myslela jsem, že je to jasný :)“ odepisuje.
„No… mně ne.“
Ách jo. Jak tohle někomu může být jasný?

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.

Nahoru ↑