NO3

Normální

Nedávno jsem jela číslem autobusu, kterým jsem už nejela poměrně dlouhou dobu. Změnili zastávku, na které občas vystupuju, když se mi nechce přecházet hlavní silnici (nepoznám, když řidič chce zastavit – prý probíhá nějaká komunikace mezi řidičem a chodcem, to mě nikdy nenapadlo, dokud jsem to nečetla, divné), na zastávku na znamení.

Nějaký starší pán – asi děda – a malý kluk se chystali vystupovat. Jenže stopku, aby jim tam řidič zastavil, nezmáčkli. Vzpomněla jsem si, jak jsem ještě do nedávna měla obrovskou hrůzu z toho, že bych někdy měla vystupovat z autobusu na zastávce, která je na znamení. A to už uběhla dlouhá doba, co jsem dostala svou první občanku.

„Dejte řidiči znamení.“ linulo se z reproduktorů.

Hm, díky, to je hodně konkrétní.  To si ovšem říkám teď, tehdy jsem panikařila uvnitř mysli.

Naštěstí jsem vždycky vystupovala na těch frekventovanějších zastávkách, nebo na konečné. Ale když už se to stalo, byla jsem naprosto bezradná. Mám za ním snad jít a říct mu, že chci vystoupit? Mám na něj nějak mávnout jako to dělají lidi ve filmech na taxíky a čišníky? Uuuuh, co bych měla dělat?! Pomoc!

Jediná možnost byla zmáčknout to zatracený tlačítko s nápisem STOP. Jenže, na to jsem nikdy neměla odvahu, protože, tak jako je ve vlacích záchranná brzda pro pasažéry, tak jsem se vždycky domnívala, že když to zmáčknu, tak řidič zastaví okamžitě; někde uprostřed silnice a bude strašně nadávat, jelikož jsem to zmáčkla neoprávněně a potom budu potrestaná za zneužití. Protože proč by tam jinak bylo napsáno ‚stop‘ a ne třeba ‚znamení’… no? Má to logiku? Absolutně žádnou.

Sama jsem jim to tlačítko zmáčkla a rozhodla se vystoupit s nimi. Nástrahy číhají v těch nejběžnějších, nejobyčejnějších, nejpitomějších věcech a já byla v tu chvíli na sebe pyšná, že aspoň tohle už zvládám.

 

Advertisements

No2

Normální

Stojíme v kuchyni a táta jí.
„Tohle měl K.?“ mumlá nad talířem s plnou pusu.
„Jo,“ odpovím automaticky. „Počkej – myslíš to jídlo, nebo ten talíř, co jsi sebral?“ napadne mě. „Protože ty brambory měl, ale mohl je mít v jiným talíři, že jo, logicky… tak na co se ptáš?“
„No, na ten talíř.“
„Musíš se vyjadřovat přesněji, uááá,“ říkám otráveně. Pochybuju, že si rodiče někdy převychovám. „Jo, ten talíř byl jeho.“

No1

Normální

Když jsem bydlela v bytě, se třemi spolubydlícími, tak jsme se snažily zachovat čistotu – uklízely jsme pravidelně (nebo aspoň některé z nás, ale to tady nechci rozebírat). Nikdy mě ovšem nenapadlo vynášet koš, ani nevím proč. Občas se nám to stává. Dokonce mě za to jedna spolubydlící, paradoxně ta největší špindíra, která si pozvala kamarádku do bytu, ve kterém byla vrstva prachu tlustší než zdi, seřvala. Tak mi M. řekla, že to mám dělat vždycky při uklízení.
„Mám ten koš taky vynést?“ píšu M, i když ho už mám v ruce. Pro jistotu. Jestli jsem se něco naučila během života, pak to, že je důležitý se ptát. Pořád se ptát. Jeden nikdy neví.
„No jasně.“
„Ale je plný jen z 1/3. Mám ho vynést i tak?“ divím se. Ale její pokyny byly takový. Kdyby to takhle nemyslela, tak by to řekla jinak, ne?
„Jasně, že ne. Myslela jsem, že je to jasný :)“ odepisuje.
„No… mně ne.“
Ách jo. Jak tohle někomu může být jasný?