Hledání bytu

Normální

Jak už jsem zmiňovala v předchozím článku, vracím se zpátky do Prahy. S Malahan jsme se domluvily, že se pokusíme splašit nějaký byt, jelikož se mi doma nechce zůstávat; jednak už jsem poslední tři roky pobývala spíše v Praze, takže jsem si zvykla na určité vymoženosti jako například, že můžu jít do kina, či do restaurace (ovšem vzhledem k těm cenám, to aby člověk pomalu platil svými orgány, nebo máslem).

Včera v noci jsem měla takovou chvilku, kdy kromě toho, že bylo všude potemnělo, tak se mi potemnělo i v mozku a náhle mi připadala hrozně vtipná představa, která v půl jedný ráno málem vzbudila celý byt, když jsem chytila v koupelně záchvat smíchu, jak by bylo úžasný, kdyby existovaly dva totožný jazyky se stejnou gramatikou a slovní zásobou, která by ale znamenala něco úplně jinýho – například, kdyby ‚koitus‘ znamenal třeba ‚dobrý den‘:
„Dobrý den, vy jste tady na ten pracovní pohov -“
„Koitus -“
„Cože???“

Pokračovat ve čtení

Advertisements

Je to jinak

Normální

Vracím se zpátky do Prahy. Původně jsem měla touhle dobou o týden později odlétat do Anglie, ale protože nemám uzavřený třetí ročník kvůli jedné učitelce, která zápočtovou zkoušku rozdělila do tří částí, zároveň ale není schopna reagovat na první tři, stále ještě zdvořilé, emaily a tím pádem nemůžu jít v pondělí ke státnicím, tak se odkládá i moje studium psychologie ve zahraničí. (Dokonce to zašlo i tak daleko, že se do toho vložila máma, která mi vždy vysvětlovala, jak je každý učitel svatý.)

Pokračovat ve čtení

Vánoce, Silvestr a tak

Normální

Den před Vánocemi se mi stala dost divná a nepříjemná věc. Tedy, nepříjemná je dost slabé slovo. Zjistila jsem, že se nějaký kretén pokusil mě a jednu mou AS kamarádku rozdělit, tím, že udělal fotomontáž nějakých falešných screenshotů, kde ji údajně pomlouvám. Věřili byste tomu? Já myslela, že se tyhle věci dějí jen ve stupidních telenovelách, nebo béčkových seriálech. Když jsem se to dozvěděla… no, popisovat to tady nebudu. Bylo to příšerný. Dokážete si představit to zoufalství, když netušíte co se děje, proč se to děje, proč jste vlastně ti špatní a kterého hada si hřejete na prsou? Když vám ta osoba nevěří, že nic takového neexistuje, odmítá s vámi rozumně komunikovat, a úplně to dojebe už tak křehký vztah mezi dvěma velmi nedůvěřivými autistkami s dost špatnými zkušenostmi s lidma?

Nakonec jsem zjistila, že ten důvod nebyl zničit mě. Ale ji. Ten zrádce mě zjevně chtěl mít jen „pro sebe“ a tak takhle zaútočil. Prý nějaký můj kamarád, nebo kamarádka. Prý někdo, kdo mě má rád. Chápete to? Žárlivost? Jak mi vysvětlila moje jiná kamarádka; takhle se nechová člověk, kterýmu na vás záleží. Kdyby mě měl rád, tak by něco tak odpornýho neudělal. Nejradši bych ho stáhla zaživa z kůže a veřejně pranýřovala. Nejprve jsem si myslela, že se to urovná, ale upřímně… zdá se mi, že tohle už nepůjde napravit. Jen pomalu pozoruju, jak přicházím o další kamarádku a nevím, co s tím mám dělat. Je mi do breku. Zatracený sráč.

Ovšem, takovou věc nechci nijak zvlášť řešit veřejně, takže žádné detaily tentokrát nečekejte. Jí se to moc nelíbí, ani se jí nebude líbit to, že jsem celý tenhle incident tady vůbec zmínila. Ale to já jsem to ze sebe potřebovala dostat, však nejde jen o ní.

Jak to dát do pořádku?

Pokračovat ve čtení

Fantastická zvířata a kde je najít (aneb jiný nadpis mě nenapadl)

Normální

Právě jsem přišla z kina. Kina jsem obecně mívala ráda, ale občas ve mně zažehnají úzkost; potemnělý sál, příliš mnoho lidí, extrémní hlasitost a příliš velký a rychle se pohybující obraz. Moje bývalá spolubydlící dostala panický atak a tak krátce po začátku filmu vyběhla pryč a už se nevrátila. Jen stěží se mi podařilo nějakým záhadným se způsobem uklidnit, abych ho nedostala taky, ale přesto jsem po konci filmu ihned zmizela z kina a kvapným krokem šla domů jako kdyby bylo jedenáct v noci a já měla v patách úchyláka.

Já mám totiž hrozný, šílený strach z lidí, co ztratí sebekontrolu (díky úzkosti, panice, alkoholu, drogám) a pak sama mám těžkou úzkost, ne-li rovnou totální meltdown.

Závidím svým spolužákům to, že jsou zdraví. A tím nemyslím to, že jsou to očividně klasičtí neurotypici, protože PAS prostě není nemoc, to ani omylem. Ale mám na mysli to, že nezápasí se sklony k OCD, depresím a bipolární poruše, že nezápasí s úzkostmi, s panikou, derealizací a depersonalizací, alexythimií, která způsobuje psychosomatózu, s poruchou pozornosti a někdy až přehnanou impulzivitou vyhnanou do agresivního chování. (Než náhodou podotknete, že oni ale mají taky svoje problémy, tak ano, to vím taky, děkuju. Ale jejich problémy jsou prostě běžné a tudíž i snadněji řešitelné.)

Pokračovat ve čtení

Jsi divná

Normální

Náhodou jsem zaslechla svoje jméno, tak jsem se zvedla zrak a podívala jsem se na spolužáka, který o mně mluvil s jedním hezkým prvákem. Hádám, že se na mě ten prvák ptal, protože jsem se o pár sekund předtím s ním omylem střetla pohledem. Zase. Máme lavice do U a on si sedá naproti mně.
„To byl pohled!“ zasmál se ten prvák. Úplně normální pohled, který ale zjevně působí arogantně a nepřátelsky. Resting bitch face, pro AS velmi typické. Další z mnoha věcí, které jsou mi omílány pořád dokola.
„Já vás slyším, jak se o mně bavíte,“ podotkla jsem suše a dál jsem si hleděla svojí práce. Sice jsem neslyšela, o čem přesně se bavili, ale ze zkušeností nepředpokládám, že to bylo něco milého.

Pokračovat ve čtení

„Vítej v mým světě“

Normální

Jsem posledních pár dní totálně zmatená, jako bych snad žila v úplně jiný dimenzi. Všechno je vzhůru nohama.

Přestěhovala jsem se na kolej, ale jak jsem zjistila, tak se tu nevyspím. Stěny jsou tu tenké jako papír (když slyším jak někdo pokládá hrnec do dřezu o dvě místnosti dál, tak mám pocit, že mám jenom halucinace a žádné zdi tu ve skutečnosti ani nejsou) a jsou tu i dva bary. Ano, přímo v areálu kolejí (což mě teda šokovalo, ale zdá se, že je to poměrně běžná věc, wtf?). Takže se hodlám odstěhovat. Jen nemám zdání kam vlastně.

Taky mi nefunguje ISIC (ani jsem netušila, že na něm má něco fungovat). Připomíná mi to ten vtip o tom, že vysokoškoláci používají svůj diplom jako podložku pod myš. No, ISIC je mi leda tak vhodný akorát na namazání másla na chleba.

Pokračovat ve čtení

Shrnutí nejdůležitějších událostí mých letošních prázdnin, eh

Normální

Život je opravdu jako splašená horská dráha. Někdy jste nahoře, někdy dole, všichni to známe. Mít tu možnost, tak na ní nikdy nevlezu, často se mi chce z ní zvracet; paradoxně když jsem hodně nízko a výšky si taky moc neužívám. Tak mě napadá – kdo vymyslel výšku, když tolik lidí trpí závratěmi, jakožto metaforu pro štěstí a mít pevnou pudů pod nohama – tedy jistotu – jako neštěstí? Vždyť to absolutně nedává smysl.

giphy2

Inu, to jsem trochu sešla z cesty. (Normálně se říká odbočila, chápete? S jednou kamaradkou se tímhle bavíme. Jsme jako Bolek Polívka a Lolek Hlavníchod©.)

Tím chci říct, že se snažím, aby vše co dělám a o čem píšu bylo vybalancované. I když se cítím hrozně, snažím se znít jako, že jsem nad věcí. Když jsem nadšená, tak se snažím zklidnit, abych nebyla hlavou v oblacích. Jenže život není vybalancovaný.

Pokračovat ve čtení