21 aspergerovských věcí o(d) nás pro vás

Stránka
Jedna

Jsme aspergeři. Jsme někde mezi kývajícími se autisty a „normálními“ lidmi. Jsme na půli cesty a paradoxně to bývá náš největší problém – jsme dost v pohodě na to, abychom zvládli spoustu věcí a byli „normální“; tedy dokázali se ovládat a zamaskovat různé divnosti, ale zároveň máme jiný vnitřní program, který občas selže nebo a donutí nás se chovat/prožívat věci opačně, než jak jste vy neurotypici nastavili normu.

Dva

Jsme plní paradoxů a řešíme pro vás směšné věci, které pro nás bývají problematické, a proto můžete mít problém nás chápat. A my sebe taky. Naše mysl je svým způsobem roztříštěná. Zabýváme se věcmi jako, jestli je nula sudé, nebo liché číslo, a pak jsme překvapeni, když zjistíme, že je ve škole zima, protože nám nedojde, že uklízečka přece vypíná topení. Nebo kde se zjevil ranní čaj u postele. Dokážeme chodit ve stejném oblečení několik dní, protože týden má lichý počet dnů, a obměna oblečení se špatně plánuje. Vysoko funkční aspík s posledním příkladem nejspíš problém mít nebude, ale pro středně funkčního to může být skutečný zádrhel kvůli kterému nebude vycházet ven. A vysíláme do svého okolí velmi zmatené signály. 

Tři

Jsme i mezi sebou rozdílní. Nacházíme se na různých škálách od géniů, přes poněkud zvláštní osoby, až k totálním outsiderům. Nejsme všichni jaderní vědci, kriminalisti, nebo super kreativní umělci. Ani naše zájmy se neshodují. Nemůžeme být jako přes kopírák, tak nečekejte, že když znáte jednoho aspíka, že to lze aplikovat na všechny z nás. Taky nechodíme a neříkáme „ty nemůžeš být neurotypik, jednoho jsem viděla, choval se jinak“. Fakt ne. Už jenom z toho důvodu, že jsme si každý prošli jinou výchovou a každý jsme se dostali k diagnóze v jiném věku a za jiných okolností.

Čtyři

Je nás víc, než si myslíte. Pravděpodobně máte kolem sebe nějakého autistu a nevíte o tom (dokonce ani on sám o tom nemusí vědět). Statistiky uvádí, že každý 100. až dokonce 70. člověk má aspergera. Konkrétně v ČR je nás přibližně dvě stě tisíc! A mnoho významných géniů; ať už umělců, či vědců nejspíš mělo/má aspergera. Jen tak namátkově: Michelangelo, Albert Einstein, Tim Burton, Bill Gates, Jane Austen, či z fiktivních postav Sherlock Holmes, Mr. Bean, Mr. Spock… Více zde.

Pět

Bereme spoustu věcí doslova. Jistě, známe idiomy a přirovnání a je nám jasné, že když máme pro něco skočit do obchodu, tak nevyskočíme z okna, nebo nebudeme skákat jako klokani. Malým a verbálně nepříliš nadaným aspíkům, však i tohle může dělat potíže. Každopádně náš mozek je nastavený tak, aby bral vaše pokyny a rady doslova. Takže až nám příště řeknete, že máme vynášet koš pokaždé, až budeme uklízet, tak se nedivte, že budeme v lepším případě hodně zmatení, jestli to máme skutečně udělat, když je ze 2/3 prázdný. Jo a nezapomeňte dodat, abychom do něj dali nový pytel!

Šest

Oční kontakt nám připadá zbytečný a přeceňovaný. Je pro nás stresující a hlavně pak nejsme schopni poslouchat, co nám říkáte, protože si v hlavě musíme manuálně nastavit a počítat si čas, abychom nezírali příliš douho, nebo příliš krátce. Tohle vážně chcete? Vy obecně máte tendenci tvrdit, že kdo se nedívá druhému do očí, něco skrývá anebo lže. Ale víte co? Psychologové tvrdí opak – lháři mají tendenci navazovat oční kontakt mnohem častěji. A u všech zvířat platí, že oční kontakt je projevem agrese!

Sedm

Umíme se smát a máme smysl pro humor. Můžeme použít sarkasmus a taky to někdy děláme. Známe různé metafory a i ty čas od času použijeme. Ale to neznamená, že když řeknete ironickou poznámku, že ji bez pochybností identifikujeme. To rozhodně ne, nikdy si nebudeme jistí, jestli to bylo myšleno vážně, nebo ne. Taky si umíme udělat srandu sami ze sebe. Ano, my sami ze sebe. Ale můžeme být vztahovační, či dokonce nepřátelští, když si ji děláte vy z nás. Pokud vás neznáme opravdu dobře, tak nepoznáme, jestli si z nás jenom utahujete, nebo nás otevřeně urážíte a ponižujete, zatímco se tomu smějeme, abychom nevypadali jako suchaři. Ne, to nejsme, ale tohle se nám celé dětství stávalo v jednom kuse. Takže pokud jsme na vás kvůli tomu nepříjemní, tak vám buď nevěříme a necítíme se s vámi uvolněně, nebo vás ještě neznáme natolik, abychom aspoň částečně odhadli, jak to myslíte. A řečnické otázky? Na ty vám v 99% případů odpovíme!

Osm

Můžeme působit plaše, i když toužíme po přátelích. Často bychom rádi mluvili v menším kolektivu, ale máme s tím problém, proto raději preferujeme kontakt jeden na jednoho. Nepoznáme, když někdo ukončuje větu a zároveň už nehodlá nic dodávat, a buď promluvíme natolik brzo, že tomu dotyčnému skočíme do řeči, anebo vyčkáváme tak dlouho na vhodný okamžik až se někdo jiný ujme slova – čímž ve vašich očích ztrácíme zájem o konverzaci. Nechceme sedět tiše v koutě, ale zároveň nechceme být nezdvořilí. Občas je tohle pro nás deprimující a téměř neřešitelná situace. 

Devět

Lpíme na svých oblíbených tématech. Dokážeme vám o nich vyprávět denně hodiny. Neustále dokolečka. Ne, protože bychom se snažili machrovat, ale takhle se cítíme dobře. Small talk (tlachání o „ničem“) nezvládáme, máme komunikační problémy a oční kontakt je frustrující. Touha po konverzaci o tom, v čem si věříme, je naší logickou odpovědí na tolik zmatku a nejistoty.  Dovolte nám to a projevte trochu zájmu. Třeba vás to nakonec taky zaujme a přiučíte se něco nového. Zároveň ale dejte striktně najevo, jestliže toho už budete mít pro ten moment dost a že byste si přáli změnu tématu.

Deset

Jsme hyperlogičtí. A analyzujeme. Musíme spoustu situací a lidí analyzovat, sestavujeme si v hlavě manuály pro příště a můžeme po vás požadovat nějakou zpětnou vazbu. Potřebujeme nějak fungovat v tomhle světě s nepsanými pravidly, tak nás prosím neodbývejte slovy, že něco příliš řešíme a že to prostě musíme cítit. Protože až příště zase něco, z vašeho pohledu, zvoráme, nebudeme naštvaní jenom my, ale vy taky. A to jen proto, že jste nám neposkytli zpětnou vazbu. Dítě taky potřebuje pozitivní, či negativní reakci od matky, když něco udělá. Tak nám to dopřejte. 🙂

Jedenáct

Nejsme arogantní, rozmazlení a často ani odtažití. Ano, víme, že tak působíme a můžeme aroganci použít i jako obranu (což vy mimochodem děláte taky) na nepříjemnou situaci a jsou i mezi námi tací, kteří ubližují lidem kolem sebe vědomě. Ale spousta aspíků, které znám, dělá nějakou prospěšnou činnost – snaží se dělat osvětu o autismu nebo pomáhají jinak znevýhodněným lidem. A pokud máte pocit, že je vaše dítě nevychované, protože nepozdravilo vaši sestřenici, zamyslete se, jestli to nemůže být tím, že netuší jak ji mám pozdravit – vykat, nebo tykat? A nevyčítejte mu, že neděkuje a neprosí, pokud to neděláte ani vy. Hodně kopírujeme chování lidí kolem nás, obzvlášť AS děti a na to nikdy nikdy nikdy nezapomínejte. Nikdy.

Dvanáct

Zpracování informací nám trvá delší dobu. Není to tak, že bychom nepoznali narážky. Jen si nikdy nejsme jistí, jestli je to naše paranoia, anebo jsme situaci tentokrát odhadli správně. To samé se týká vašich pocitů. Že jste se cítili tak, či onak, nám může dojít až po několika dnech, či týdnech, anebo třeba nikdy (pokud vaše pocity nebyly výrazné). Nemystifikujte. Ani vám často různé náznaky nedojdou, tak co teprve nám? Buďte přímí! Nemanipulujte, pokud jsme dospělí, tak už manipulaci umíme rozeznat. Řekněte na rovinu, co se vám líbí a co vám vadí. 

Třináct

Plánujeme a máme rádi rozvrhy. Ač to možná vám může znít divně, v tomhle chaotickém, neuspořádaném světě, ve kterém se špatně orientujeme, jsou plány jediná jistota, která nás chrání před zhroucením a vy nám ji často chcete vzít, byť nevědomě. Když řekněte, že se odchází ze deset minut, tak to nezkracujte na pět, pokud nechcete mít po boku uzlíček nervů. Pokud nás nutně chcete překvapit, řekněte nám to dopředu a připravte nás; aspoň ujištěním, že to bude příjemné a časovým plánem. Čím víc svět známe (což souvisí s věkem), tím víc jsme flexibilní. Snažíme se, opravdu. Nečekejte ovšem od nás absolutní spontánnost, neděláme rychlá rozhodnutí, nedokážeme se z minuty na minutu sebrat a odejít jako vy. A pokud máme něco opravdu fixního, respektujte to a nesnažte se nám to bourat. Samozřejmě ani my si neužíváme permanentní nudný stereotyp, ale je potřeba mít nějaký řád. 

Čtrnáct

Nepostrádáme empatii. Empatie je velmi relativní pojem a z vlastních zkušeností můžeme říct, že i vám často chybí, nebo je vysoce selektivní. Anebo zpochybňování diagnózy a zlehčování našich problémů je projev empatie? Pochybuju. Empatie dělí na afektivní a kognitivní. Selháváme v afektivní – v té, která se vztahuje zásadně na pocity. Mnoho z nás trpí alexithymií  (omezená schopnost rozeznat a popsat právě ony pocity) a tudíž jsou pro nás emoce stejně složité jako pro vás jaderná fyzika (samozřejmě pokud nejste jaderní fyzici). A když máme problémy s včasným rozpoznáním vlastních emocí, jak můžeme snadno poznat, co cítíte vy? A jak vás máme utěšit, když každý člověk reaguje naprosto odlišně? Samozřejmě se o to můžeme pokusit a i pokoušíme skrz kognitivní empatii. Přestože bývá nazývána teorií mysli, může být pro ty z nás, nadané pozorovacím talentem a dedukcemi snazší. Možná, že nám doopravdy chybí. Jenže dokážeme se na vás neurotypiky dívat jako vědci na zkoumaný objekt a podle toho usuzovat a dělat závěry. Občas i za cenu ne úplně povedených „experimentů“. 

Patnáct

Máme smyslovou přecitlivělost. Ne, nejsme hysteričtí, ani hérečky, ani cokoliv jiného. Vnímáme velmi výrazně zvuky, světla, pachy a někdy i chutě. Jestliže trpíme citlivostí na vše, pak můžou být i ty nejobyčejnější věci jako posezení s přáteli v hospodě, nebo nákup  v obchodě hotové týrání. Může docházet i ke smyslovému přetížení, které spustí zhroucení, nebo dezorientaci v prostoru. Nám tohle výrazně znesnadňuje život; ne, nepřeháníme to a ani nemůžeme přestat. Pokud jste ženy a byly jste těhotné, tak zlepšení čichu znáte. A s tímhle my žijeme celoživotně.

Šestnáct

Přerušení hlubokých činností nás bolí. Mnoho z nás má ADHD; je snadné nás vyrušit a když už se stane, že se opravdu soustředíme a vy nás přerušíte, je to jako kdybyste nás vytáhli z vody (kde nám bylo příjemně) a divili se, že lapáme po dechu. Vy se dočkáte vzteklé reakce a my bolehlavu. Bez nadsázky, tohle opravdu bolí fyzicky. Nevím proč, ale rozhodně to bude mít nějaký fyziologický původ. Nicméně, zkuste tohle řešit tím, že si s námi domluvíte speciální místo, nebo znamení, abyste věděli, že nás nemáte rušit pokud to nebude akutní a my se pokusíme tyhle stavy eliminovat. 

Sedmnáct

Většina z nás si prošla peklem. Neznám aspíka, který by se tomu vyhnul. Díky sociální neobratnosti a naivitě jsme si prošli šikanou (často i od učitelů), odstrkáváním, posměšky, obtěžováním… A proto se u nás dost často objevují panické ataky, úzkosti, deprese a bohužel i někdy sebevražedné tendence. Buďte připraveni, že nízké sebevědomí a negativismus může být součástí mnoho z nás.

Osmnáct

Nezpochybňujte naši diagnózu! A to myslíme zatraceně vážně. Nikdo z nás se pravděpodobně neoznačil za aspergera omylem (na to je AS příliš komplexní) a nedělejte to obzvlášť, pokud na to máme i papír. Nejste odborníci (leda byste vystudovali psychologii a pracovali s autisty), nevidíte nám do hlavy a nejspíš nás neznáte ani dost dobře, když zpochybňujte něco tak důležitého. A pokud jdeme teprve k psychologovi, nepřejte nám, ať se to nepotvrdí. To je ta nejhorší věc, kterou můžete říct, i když to nejspíš myslíte dobře. My víme, že je s námi něco jinak, ostatní nám to vždy dávali najevo a nepotřebujeme slyšet, že jsme trapní hypochondři, kteří si z dlouhé chvíle něco našli na internetu a rýpají se v tom. Protože přesně takhle to od vás zní.

Devatenáct

Nedovolte, abychom si mysleli, že byste byli radši, kdybychom byli neurotypici. Vy po tom nejspíš netoužíte, když jste s námi dobrovolně, ale autistické dítě v rodině NT tenhle pocit může získat až přespříliš snadno. NT dítě nejspíš pozná, že ač se chováte někdy až moc přísně a nelogicky, že to vlastně myslíte dobře. Ale autistické dítě si seskládá naprosto racionální obrázek: například vidí a slyší, že na něj křičíte, protože něco udělalo špatně – jeho už nenapadne, že křičíte strachy, protože ho máte rádi, ale naopak – kdybyste ho měli rádi, tak byste jeho citlivým uším nezpůsobovali muka zvýšeným hlasem. A poznámky typu, které slýcháváme neustále: „dívej se na mě, usmívej se víc, neser mě, nechci tě vidět, chovej se jinak, chovej se normálně, radši už nic neříkej, to máš vědět sám, to musíš nějak vycítit, přestaň to dělat, tobě se nikdy nic nepovede, jsi neschopný, jak tohle můžeš nevědět“ jsou totiž hřebíčky do rakve jakékoliv formy vztahu. A nejen pro autisty.   

Dvacet

Pozor na to, co říkáte moc často. To souvisí s předchozím bodem. Když NT dítěti řeknete, aby šlo spát brzo, protože bude unavené, tak vás bude mít na háku (ve většině případů). Naše mozky ovšem mají tu schopnost transformovat rádoby ledabylé poznámky do obsesivních myšlenek, které ruinují vás, i nás. Takže AS dítě z toho po nějakém čase může mít až manické stavy, že prostě musí usnout ihned, které vás s ním můžou dovést až k psychiatrovi. My dospěláci jsme schopni se tomu aspoň trochu bránit, ale vždycky budeme mít větší sklony k OCD než vy. Víme, jak je to vyčerpávající si dávat pozor na pusu, ale my to děláme odjakživa. Mělo by to tedy být vzájemné. 🙂

Dvacet jedna

My jsme si svého Aspergera nevybrali, zatímco vy jo (pokud nejste rodiče dítěte s PAS) – buď za kamaráda, nebo za partnera. Plno z nás by ani neměnilo (tak jako většina homosexuálů svou orientaci), ať už nám to způsobuje sebevětší problémy, tak neměňte i vy. Pokud vám sdělíme diagnózu, tak si to promyslete dobře a projevte upřímný zájem; načtěte si články na internetu nebo knihy. Ale neopouštějte nás, protože vás nenapadlo, že budeme takoví makoví a tvarohoví a že je to s námi příliš složité a tak dáááále… Jesliže vás zasvětíme do „našeho světa“ (našich plánů a rituálů), tak si o něm zkuste sehnat informace, tak jako my to děláme o tom vašem denně. Pro nás je případný rozchod mnohem bolestnější. Protože víte co? Jsme jako psi; pokud jste na nás hodní, projevujete k nám pochopení, tak mi můžete věřit, že nenajdete věrnějšího přítele/partnera než v autistovi, byť to tak nemusí od pohledu vypadat.

Bonus

Čtete si tenhle článek. Neříkám, že je tohle univerzální, nebo snad geniální návod. Ne, není. Ale stojí za tím měsíce pozorování a debatování s jinými aspergery na webech a FB. Každý jsme jiný, a proto se může stát, že zrovna vy máte s námi špatné zkušenosti. No, ne s námi, ale s jedním příšerným aspergerem. Přesto si myslím, že tenhle článek jako určitý vhled do našich mozků může posloužit dobře. Jsme povětšinou inteligentní a umíme sdělit svoje názory a pocity. Naslouchejte jim.

*


Tohle video je perfektní metaforou pro nás ve vašem neurotypickém světě – tak jako onen mladík nechodíme pozpátku jako ostatní. Každý si může chodit, jak chce, ani jedna volba není špatná. Ale vy nás nutíte (ať už vědomě, nebo nevědomě) dělat něco, co pro nás nikdy nebude snadné a přirozené 😉


 

Advertisements

16 thoughts on “21 aspergerovských věcí o(d) nás pro vás

  1. Iveta108

    Ďakujem za takýto ucelený prehľad aspíka. Mám 4 a polročnú vnučku, u ktorej AS bol predbežné diagnostikovaný. Veľmi veľa sme si o tomto probléme(?) naštudovali celá rodina a všetci nezávisle na sebe sme dospeli k názoru, že asi ja som ten týpek v rodine, ktorý to geneticky preposiela. No čo, človek sa celý život učí (a to som už bližšie k dôchodku). Aj po prečítaní tohto článku som sa spoznala. Ešte raz ďakujem.

    Liked by 1 osoba

  2. Kristýna

    Děkuji za tento výborně napsaný článek !
    Mám 12,5letou dcerku je autista a má středně těžkou mentální retardaci, takže mi tento článek moc pomohl, zase mě posunul o kousek dál k tomu jí více chápat a docela mě překvapilo kolik toho sedí i na spoustu NT z mého okolí.

    Liked by 1 osoba

    • Nemyslím si, že je to chyba, spíš je to otázka názoru. Já sama bych nikdy neřekla, že neurotypici ji mají a autisti ne, protože na to je ten pojem empatie příliš složitý. Prostě někdo ji má a někdo ne, bez ohledu na tom, na jaké straně spektra je.

      To se mi líbí

      • jhx

        tam jde spíš o to, že kognitivní empatie znamená, že člověk rozezná pocity u druhé osoby, a emoční empatie znamená, že ty pocity u člověka i vyvolají nějakou odezvu…
        takže imho zjednodušeně řečeno, když bude někde trpící dítě brečet, tak člověk s kognitivní empatii, ale bez emoční, – psychopat, pozná, že to dítě trpí, ale nevyvolá to v něm žádnou reakci, lítost; zatímco člověk s emoční empatií, ale bez kognitivní, – autista, nepozná, zda to dítě trpí nebo ne, ale až mu to někdo vysvětlí a řekne, že to dítě trpí, tak pak třeba ucítí lítost. fakt je, že na první pohled může být reakce na to dítě u psychopata i autisty stejná – žádná.
        pak jsou ještě případy, kdy člověk nemá kognitivní ani emoční inteligenci, to je nejhorší…

        To se mi líbí

      • Tak je poměrně dost VF AS, kteří si kognitivní empatii vypěstovali. Ano, povětšinou jsou to dospělí lidé, kteří už mají dostatek zkušeností, aby si přiřadili – v televizi běží smutný film a ten člověk pláče, tak to asi nebudou slzy štěstí. Rozhodně kognitivní empatii máme, ale ta přichází až s věkem a zkušenostmi a jde přes racionalizaci, ne intuici.

        Liked by 1 osoba

  3. S empatií u autistů-aspergerů je to vždy indiviuduální- někdo ji má nadbytek, jiný průměrně, někdo málo..To nelze slučovat s AS. Jsem nejen psycholog pracující s autisty,ale i matka dítětě s AS-nositelka velmi lehké poruchy AS.Syn je empatický ke mně – ke mně nejblíž..Obecně to tak „nějak“ i patí:))

    To se mi líbí

    • Tak to, že není vidět v projevech neznamená, že tam ta schopnost není. Ona obecně empatie je hlavně hrozně složitý a špatně uchopitelný pojem. Jak už jsem psala, někdo ji prostě má a někdo ne, nehledě na diagnózu 🙂 akorát psychopati ji zcela jiste nemají, zbytek je sporný.

      To se mi líbí

  4. Katy

    Znovu a znovu si to pročítám a stále na to se smíšenými pocity zírám… Nešlo by to nějak zkrátit a dát si to na tričko? Aby nebyli lidi tak netaktní… Ale vkrádá se mi do hlavy myšlenka, že by to nemuselo působit úplně „normálně“… Tímhle kostrbatým způsobem se snažím nějak předat hlavní informaci, že je to super a moc za to děkuji 🙂

    Liked by 1 osoba

  5. Jana Doležalová

    Když čtu vaše zasvěcené komentáře, poraďte mi co mám dělat, aby se můj 33letý syn aspík chtěl od nás odstěhovat. Nechce o tom ani slyšet a při tom nám v našem bytě rozkazuje
    a říká co a jak máme dělat. Byl diagnostikován v 18 letech,takže sofistikované výchovné postupy nás minuly. Má invalidní důchod,není šikovný ani na hlavu,ani na ruce. Když se ho
    ale zeptáte na vznik vesmíru nebo mimozemšťany, dá vám zasvěcenou několikahodinovou přednášku.Když budete mít zdravotní problém, poradí vám ať se odstěhujete do 5D dimenze, neboŤ tam už tyto problémy nemají.

    To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s