Život s vysokou inteligencí (první část)

Od chvíle, co jsem tento blog založila, se mnohé změnilo a změnily se i mé důvody, proč tento blog vedu, a samozřejmě i témata, o kterých bych chtěla psát. Původní blog jsem si založila, když jsem pojala podezření na Aspergera, zatímco jsem čekala na diagnostiku. Vlastně jsem svým blogem doufala ve validaci svých pocitů a postřehů; že ano, to je přesně ten důvod, proč se tolik liším. Ve finále to ale tak černobílé není.

(Varování: Tento článek se snaží popsat útrapy a odlišnosti v životě člověka s vysokou inteligencí, někoho by asi mohl svou „arogancí“ pobouřit, nicméně vše, co píšu, je přesně tak, jak to píšu.)

Divně chytrá

Změna podmínek a prostředí mi ukázala, že má ‚divnost‘ nebyla fixovaná na moje původní město, jak jsem si částečně myslela. Život s podezřením na Aspergera a ADHD (které máme v rodině) mi konečně začal dávat smysl. Přesto mě hned první psycholožka ‚srazila‘ tím, co mi řekla: ano, ADHD mám, ale zároveň jsem byla ‚nabalena‘ i velmi vysokou inteligencí, a právě tato kombinace mi způsobuje výrazné autistické rysy, tak jako mnoho jiným, laicky řečeno, géniům. V podstatě mi řekla, že mi lidi nerozumí, protože jsem výrazně chytřejší než oni. A že nějakou ‚nálepkou‘ nic nezměním…

Ve druhém ročníku na VŠ jsem zaskočila do psychologicko-pedagogické poradny, protože se mi zdálo, že se mi ADHD takzvaně vymyká z rukou a že se nezvládám soustředit ani na to, co mě baví. Tudíž mě ve výsledku nebavilo nic. Psycholožka mi vnutila sadu papírů, poslech nahrávek, vyplňování a mnoho dalších blbin. Pak vyhodnotila mé testy a řekla: „No, víte co. Já vám věřím, že máte ADHD, je to i celkem vidět, ale tyto testy jsou dělané pro lidi s průměrným IQ a vy jste vše vykompenzovala svou inteligencí, zjevně bude hodně vysoká, takže máte všechny výsledky v naprosté normě. Zase jsem si připadala jako blázen, i když mi přeci jen nějaké potvrzení dala.

Chtěla jsem řešit svou nepozornost (ideálně léky), jelikož jsem nebyla schopná se učit víc jak pět minut v kuse. Nezvládala jsem, to nešlo to. Na ZŠ na tom ani tak moc nezáleželo, co si budeme povídat, za celých devět let se nenašel jediný důvod, proč se učit. Rodiče mě nechávali být, a to dokonce i když jsem nebyla dva měsíce ve škole, protože jsem byla na operaci. Na střední byla moje situace poměrně podobná; na biologii a chemii jsem byla dokonce chvíli i za šprtku, ačkoliv jsem se na učivo nikdy ani jen nepodívala. Poprvé jsem se ‚pokusila‘ učit až na maturitu a  to jen na dějiny výtvarného umění (které mi byly trnem v oku, protože obsahovaly spoustu jmen, názvů a roků), na nic jiného. Státní maturity, didaktické testy z češtiny a angličtiny a slohové práce, byly – z mého pohledu – tak primitivní, až jsem začala být přesvědčená o tom, že je chyba ve mně. Určitě ve mně.

Moji spolužáci – ti stejní spolužáci, kteří se mi posmívali, že jsem lenoch – najednou vyšli opocení, s koláči v podpaží a se slovy, že doufají, že budou mít aspoň čtyřku. Ze státních maturit. Zbytek se bil do prsou, že bude mít tak dvojku. Jako jediná jsem dostala ze všech čtyř úloh jedničky. Ony ty didaktické testy byly koncipované tak, že jste si vždy jednou otázkou / zadáním dokázali odpovědět na další – bylo to naprosto do očí bijící. Co se týče samotných slohovek, u každé češtinářky jsem byla za vzor ostatním ze třídy. Jedna z nich přišla za mojí mámou a řekla jí, že se ve mně vůbec nevyzná – že stále mlčím a potom moje slohy jsou jediné, které dočte do konce. Druhá češtinářka mámě potvrdila, že já maturitu určitě udělám. Asi není divu, jako malá jsem byla pořád zabraná ve svých příbězích, kterým jsem dávala svobodu ve školní šatně, někdy i přímo při hodině a mnohokrát i na návštěvě; zatímco se ostatní společně veselili jak správná extrovertní NTéčka, já se vypařila s papírem a propiskou na nějaké tiché místo.

Ani s nástupem na vysokou se situace výrazně nezměnila; v posledním semestru na bakaláři jsem (bohužel) jela na zkoušku hned následující den po pohřbu; vzhledem k okolnostem, jsem se na učivo nepodívala ani z druhé strany místnosti, kdo by se divil… a dostala jsem B (tedy jedna mínus). Povinná španělština mě nudila, nezní mi dobře (a v té době jsem dávala přednost švédštině, protože Sága Norén), ale jakmile jsem se jednou pokusila připravit na test, za pár minut jsem se naučila čas, který jsme ani neprobírali; rázem jsem už nebyla za takového flákače. Gramatika mi šla vždy ‚od ruky‘, párkrát jsem gramatiku angličtiny vysvětlovala i spolužákům, když našemu učitelovi (rodilému mluvčímu) došly způsoby. A spolubydlící, která studovala angličtinu na Karlově univerzitě, jsem vyplnila celé její domácí cvičení zaměřené na všech 12 časů a kondicionály. Nakonec byla jediná, kdo ho měl správně. Nebo aspoň to tvrdí. 🤷‍♀️

No, pojďme se přesunout k pointě. Věřte tomu, nebo ne, ale často jsem se právě proto cítila vyloučená. Proč? Z několika důvodů: 1) že stejně stále procházím dál, ač učení nevěnuju ani z půlky tolik času jako spolužáci a 2) že ani nejsem schopná věnovat tolik času a energie škole, protože jsem tak snadno rozptýlitelná, protože se mi uvnitř hlavy stále nahání milión myšlenek jako ve včelím úlu, stále bzučí a bzučí a ještě ke všemu mě stále někdo ruší (spolubydlící, případně rodiče, často jsem se ani nemohla v tom velkém hluku učit)… Pro všechny jsem jednoduše byla lempl a flákač, že jsem, dle máminých slov „ferrari, co jede na jedničku“. Poslouchala jsem to už od základky, jako zaseknutou gramofonovou desku, pořád dokola. Pravidelně jsem si zažívala různé fáze depresí a úzkostí a všechny tyto trefně mířené ‚lichotky‘ mě na ZŠ utvrzovali v tom, že jsem rozbitá.

Nejsem ale typ člověka, který by se tak lehko vzdával; asi zkušenosti z operací srdce, kterými jsem si prošla jako dítě několikrát. Tudíž jsem se rozhodla, že chci aspoň zkusit, zda bych byla přijata na nějakou zahraniční univerzitu. Ze zvědavosti jsem si nanečisto vyzkoušela i přijímačky na vysoké školy do Ameriky (které jsou plošné zavedené na úplně všechny univerzity, i na ty nejprestižnější) a dopadla jsem velmi dobře… Ale do USA jsem nikdy nechtěla. Nakonec jsem se dostala na tři univerzity ve Velké Británii.

Když jsem studovala v Británii, měli jsme s mužem vztah na dálku, protože jsme se poznali teprve dva týdny před mým odletem; několikrát jsem přiletěla já za ním, párkrát on za mnou a pokud to nebylo možné, celé dny jsme spolu vedli videohovory, klidně i do tří do rána. Jinými slovy jsem se škole nevěnovala tak, jak by se patřilo. Nedávno mi muž sám přiznal, že doteď nepochopil, jak jsem mohla zvládnout všechny zkoušky, když jsem se na ně téměř neučila – vždy jsem se učila maximálně dva večery. Ještě, když si k tomu dosadíme fakt, když jsem studovala conversion course, což znamená, že byly tři roky studia (původně bakalářského) nahuštěny do roka a půl magisterského studia. Obvykle mi jen stačilo poslouchat učitele a přednášející.

Pojďme zpět – proč tu tolik žvaním o studiu? Protože když jsem přišla do Anglie, ‚obklíčila‘ mě partička spolužaček, které se chtěly přátelit. A byly to inteligentní ženy, z různých koutů světa, které se studiu věnovaly asi tak stejně náruživě jako já. Ale pálilo jim to. Najednou slova první psycholožky začala dávat smysl.

Praktická inteligence a třetirodičovstí

O vysoce inteligentních lidech se tvrdí, že jsou nepraktičtí a nezvládají ani běžné činnosti. Źe jsou takzvaně nepoužitelní. A že jsou praktické schopnosti pro život ty nejdůležitější. Nikdy bych si netroufla tvrdit, že je nějaká schopnost důležitější než jiná, ale budiž. Já si nemyslím – na základě svých zkušeností -, že bych snad praktickou ‚inteligenci‘ postrádala. První jídlo jsem uvařila v desíti. Když mi bylo teprve jedenáct let, přes prázdniny jsem měla na starost mladšího bráchu. Jelikož už tehdy byl brácha ADHD jako prase, často jsem ho musela hlídat i u babičky, nebo na táboře, nezvládali ho ani vychovatelé. Když dostal záchvat, vytahovala jsem ho zpod auta, tahala ho hysterického z Kauflandu, protože zablokoval uličku, hlídala jsem ho, aby neshodil drahý alkohol. Byla s ním legrace.

Od třinácti jsem ho začala pravidelně vodit do školky a někdy jsem ho i vyzvedávala. Máma mi nedávno přiznala, že mě vlastně nepřímo natlačila do úlohy třetího rodiče, jelikož jsem od bráchovo narození byla de facto další jeho pěstoun, který dělal úplně všechno (ano, krmila jsem ho z lahvičky a když trochu vyrostl, musela jsem ho i utírat po WC). Než jsem odešla do Anglie, dělala jsem mu au-pair; někdy jsem ho vozila autem na tenis, vařila jsem mu večeře, zařizovala jsem za něj kde co. No a i teď je u nás doma, protože v Praze natáčí film. I proto mě neuvěřitelně rozčilují předsudky, že dokud člověk není oficiální rodič, neví o výchově nic. U některých výrazně starších sourozenců, co jsou prakticky dalším rodičem, to vůbec neplatí a vzniká mezi nimi vztah velmi podobný vztahu rodič – dítě; má vnitřní zodpovědnost, obavy a chce, aby byl jeho sourozenec spokojený a šťastný. Nebo aspoň u nás doma probíhala taková praxe.

Ale to už jsem trochu odběhla od tématu. Ve čtrnácti jsem jezdila sama za kamarádkou do Prahy. V patnácti jsem po Praze jezdila úplně sama, sama jsem i dojížděla s přestupy za tetou. Jednoduše jsem byla samostatná. K samostatnosti jsem byla vedená, nikdo ze mě nedělal malou holku.

Když mi bylo devatenáct, odstěhovala jsem se od rodičů na vysokou školu do Prahy; sama jsem si našla na inzerát spolubydlící, našla jsem nám byt, všechny smlouvy jsem zařídila já, já jsem hlídala finance, abychom včas platily nájem, vydrhla jsem celý byt, protože po jeho rekonstrukci se ho neobtěžovala ani jedna uklidit… Dokonce jsem ze začátku myla nádobí po všech, protože se mi to tak zdálo správné (přece nebudu ignorovat nádobí ve dřezu, i když není moje).

Když mi bylo dvacet, zařídila jsem nám s kamarádkou výlet do Anglie na Hamleta (vidět Benedicta Cumberbatche 😍); koupila jsem lístky do divadla, našla jsem letenky a autobus do Londýna, ubytování a cestu po Londýně.

Ve dvaceti jedna letech jsem sama cestovala do Frankfurtu na pracovní pohovor, aniž bych uměla německy.

V dvaceti dvou letech jsem se dala na studium v Anglii; vyplnila jsem všechny potřebné formuláře, našla jsem si ubytování, zařídila jsem si letenky, oběhla banku, zařídila jsem si odvoz z letiště na ubytování a pochopitelně jsem se pomalu aklimatizovala. Musela jsem si zvyknout na jinou zemi, jiný jazyk, musela jsem si zvyknout na tamní dopravu – a že kdybych byla v ‚průseru‘, nikdo mě nevyzvedne. Nikdo za mě nevařil, neuklízel, nenakupoval potraviny, nepral a ani nestrážil finance / rozpočet. Já nevím, nebylo by to bizarní? Jak by se vůbec dalo takto fungovat?

Když jsme jeli s manželem dodávkou na výlet do Anglie, přes Francii, vše jsem hledala a vymýšlela já. Od trajektu, lístků do Disneylandu až… no, přes doslova všechno ostatní. Manžel je pasivní cestovatel a já zase vždy jsem byla spíš tahoun a ostatní se nechali rádi vést. A to dokonce i moji rodiče.

Skutečně si nemyslím, že bych byla ‚nepoužitelná‘. A ani mě tak nevnímá nikdo, kdo mě zná. Je to jen předsudek, že s vysokým IQ úměrně klesá praktičnost. Koneckonců byste celkem marně hledali objektivně uznanou definici praktičnosti. Lidi si těmito předsudky namlouvají, že možná nejsou géniové, ale aspoň jsou praktičtí/zodpovědní/šikovní… Jenže průměrná inteligence člověku nezajistí ani finanční gramotnost, ani schopnost rychle a efektivně řešit problémy, ani sociální schopnosti. Vše je jen o povaze člověka a ochotě si připustit vlastní chyby a následně se z nich poučit.

Osamělost, přítelkyně má…

Nicméně i právě proto, že jsem tento předsudek ‚nedokázala splnit‘, nepatřila jsem mezi geniální podivíny, nepatřila jsem ani do snaživého průměru, ani k podprůměru. Nepatřila jsem vůbec nikam. Nikdy se ze mě nestal knihomol, já, velká fanynka Harryho Pottera (a mozkem Zmijozel) jsem nikdy nepřečetla první a poslední dva díly. 😉 První kniha, kterou jsem poctivě přečetla, byla mámina bichle o těhotenství a porodu, jelikož zrovna očekávala bráchu.

Byla jsem strašně osamělá – ať kvůli svým zájmům (o tom se více rozepíše v dalším článku), myšlenkám, anebo kvůli své ‚aroganci‘ plynoucí z toho, že jsem svou inteligencí (existencí) dávala vždy najevo, že jsem mentálně rychlejší a přesnější než moji starší příbuzní. To jsem si pochopitelně jako malé naivní dítě, které se chtělo jen s někým zoufale přátelit, ani nemohla uvědomovat a upravit tak svoje chování (filozofická otázka k zamyšlení pro vás: bylo by to vůbec morálně správné?). A jakmile jsem ho upravila, rázem jsem byla pravidelně ponižovaná, jaký jsem lenoch, flákač a jak to dotáhnu maximálně na prodavačku v Kauflandu (proboha, i kdyby, být prodavačkou není žádná ostuda!).

Moje a manželova společná známá, která se nás snažila dát dohromady a která má IQ 138, na mě manželovi poskytla recenzi takovou, že když ona se mnou chce o něčem debatovat, musí si vzít oddechový čas, aby mi stíhala. Její slova, ne moje.

Je to velmi osamělý život.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.