Kosmetika a jiné ženské útrapy, co jdou mimo mě + pár nezajímavostí 😁

Jedna z oblastí ve kterých se vymykám předsudkům, je nezájem o typicky ženské záležitosti; o módu, kabelky, boty, kosmetiku a manikúru. Nejen, že jsem většinu z toho doteď řešila jen okrajově – tedy z praktického hlediska, že v něčem musím chodit ven a do něčeho si musím odkládat svoje věci -, ale ani jsem nikdy nebyla schopná o ženských tématech vést debaty. Nejvíc mě ‚ubíjela‘ spolužačka z vysoké, která se mě snad ob den ptala, jestli se mi líbí její barva nehtů a jakou barvu si má dát příště… přičemž jakýkoliv můj vynucený návrh smetla ze stolu 😀 . Naše rozhovory probíhaly asi takto:

„Líbí se ti moje nehty?“
„Jo.“
„To říkáš jen tak, určitě se ti nelíbí.“
„Vážně si musím dělat názor?“

Je pravda, že se některé věci za ty roky změnily, protože se očekává, že dospělá žena nebude nosit ošoupanou kabelku a okopané boty. Ale na manikúře jsem nikdy nebyla a upřímně je mi představa, že mi někdo cizí sahá na ruce, proti srsti. Však je mi odporné si i jen potřást rukou na pohovorech, kéž bychom se mohli zdravit jen letmým úklonem hlavy jako v Jižní Koreji; nikdy nevíte, kam si ten člověk sahal, jestli si umyl ruce po WC a jak důkladně. Na masáži jsem byla jen jednou. Nevlastním ani odličovací vodu, každý můj pokus „starat se“ o pleť skončil pohřbem téměř plné lahve v koši. Prošlé. Koneckonců nejsem plně přesvědčená, že chemie kůži prospívá, značně o tom pochybuju. A doteď jsem nespotřebovala voňavku, co jsem si už v září 2018 vezla do Anglie. 🤷‍♀️ Asi si umíte představit, jak moc utrácím… když ani není za co.

Vždycky když náhodou zavítám na nějaký kosmetický b/vlog, hlava mi nebere, proč si influencerky nakupují tak obrovské množství přípravků a jak to, proboha, můžou stihnout spotřebovat, než jim to začne žít vlastním životem. Připadá mi to stejně možné jako to, že Kim Čong-Il napsal za tři roky 1500 knih. Ani nerozumím tomu, kde stále hledají inspiraci, jak psát dokola o těch stejných produktech jen v jinak pojmenovaných obalech. Čemu už vůbec nerozumím je haul. To znamená, že ony b/vlogerky vyfotí, nebo natočí, co si za určitou dobu (obvykle se pohybují v rozpětí měsíce až čtvrt roku) koupily. K tomu se váže i subkategorie: wishlist toho, co by si rády koupily. Najít blog, kde se nerecenzuje kosmetika a voňavky (co se dá na voňavkách recenzovat? voní/nevoní, konec věty) a neprezentují se hauly, se prostě nedá. Nechápu proč ženy tolik staví na povrchnosti a ne na vlastní osobnosti. I Týnuš Třešňičková si získala podstatnou část fanoušků až po tom, co ji popálili v Turecku, kde se najednou musela vyrovnat s obrovskou změnou, bolestí a samotou v cizí zemi. Nezískala si je, protože hodnotila outfity z červeného koberce.

Ještě před rokem jsem si myslela, že značkové oblečení je tak drahé, že si ho kupují jen lidi, co za měsíc vydělají tolik, co jiní za rok. Vnímala jsem to zkresleně i proto, že moji rodiče vždycky vydělávali slušně, ale značkové věci jsme nikdy nenosili (a ani mě to upřímně nezajímalo). Inu, tričko za patnáct stovek a mikina za tři tisíce je zvěrstvo a nerozumné plýtvání penězi tak či tak, za obyčejný marketingový trik, ale rozhodně levnější zvěrstvo, než co jsem si dosud představovala (a ve slevách obzvlášť, bez slevy bych nenakupovala, až sleva přibližuje skutečnou hodnotu daného produktu). Sama jsem do léta netušila, že to poděděné tričko, co nosívám na doma, je nějaký Tommy… Hilfiger. Upozornil mě na to až manžel, lol. A když jsem nad tím začala přemýšlet o něco víc, všimla jsem si, že jeho trička, ve kterých často spím a sem tam mi na ně odkápne zubní pasta, jsou povětšinou značkové.

A že mezi lidmi rozšířený Levi’s a Champion nejsou názvy fotbalových klubů a Calvin Klein není ten DJ. Ale jo, Levi’s mám celkem ráda, vzhledem k tomu, že je to vynálezce naprosto skvělé věci – jeansů. V létě – jak jsem měla spoustu času – jsem dost uvažovala nad ekologií, fairtrade a říkala jsem si, jestli náhodou značkové oblečení neoplývá i něčím víc než jen kouzlem domnělého luxusu. Neoplývá. Nebývá kvalitnější a ekologičtější a ony značky nezachází se svými zaměstnanci líp. (Nakousla jsem to v tomto článku, název „o nakupování“ by mohl svádět k domněnce, že jsem shopaholik, ale právě naopak. Pointa byla taková, že nakupování nemám ráda natolik, že oblečení nakupuju většinou po dlouhých měsících až letech a značky jdou úplně mimo mě.)

Je to vlastně vtipné, protože si spousta lidí představuje jen černobílé extrémy, buď krásná fiflena, anebo ošklivá špindíra. Já si na obličej nepatlám stále nějaké hlouposti, ale nechodím rozcuchaná. Nechodím na manikúru, ale nosím čisté, padnoucí a snad i esteticky příjemné oblečení. Nevím, co je to primer, ale řasenka je kamarádka. Veškerá bižuterie se mi válí v prachu v jedné zamotané kupě, ale barvím si vlasy. Nezabíjím se na podpatcích, ale stále je víc než zřejmé, že jsem žena; mám běžné míry a vcelku dlouhé vlasy. (Což by podpatky stejně neosvětlily, když byly původně vytvořené pro muže.) Uf, dostát předsudkům a představám jiných osob je čím dál obtížnější, lol.

Asi to není až tak zvláštní, že jsem jako Asperger neprojevovala zájem o běžné holčičí věci. Jestli si ale myslíte, že jsem kvůli tomu byla neoblíbená tak… jo, máte pravdu. Ale jen u holek, kluky to – jak mi zpětně dochází – spíš bavilo, a proto mi často dělali (nevyžádanou) společnost. Holky tomu nerozuměly. V době vysoké jsme si se spolubydlícími udělaly posezení nad vínem (fuj, víno). Teda, ony, já ne. Zatímco ony řešily, kde se dají levně udělat nehty a jak dlouho vydrží umělé řasy, já si odešla do pokoje dát lekci švédštiny. Vážně mě nelákalo, aby mi pinzetou někdo vypíchl oko. A už vůbec ne mu za to zaplatit.

Místo různých módních časopisů jsem si kupovala 21.století a Epochu. Sex ve městě považuju za opravdu jednoduchý seriál na dnešní poměry (a Božský je nechutně toxický muž, určitě není božský), Super Drbnu jsem přestala sledovat po dvou dílech a u Gilmorek jsem nikdy nepochopila děj, respektive, jestli nějaký má. Radši Ala Bundyho. A pokud jde například o populárních 50 odstínů, inu, kam ty ženy, co ve skrytu duše touží po narušeném, manipulativním, hranice překračujícím všeumělovi vedle kterého by i geniální modelka byla podprůměrná, daly rozum, to mi není jasné. Však by s takovým partnerem časem ztratily veškerou sebedůvěru. Já nevím, mě to nějak nebere. I kvůli tomu jsme se koneckonců rozešly s nejlepší kamarádkou; byly jsme tak odlišné, že už to nešlo dál. I když mě to stále trochu mrzí.

Ale osobně nikoho neodsuzuju, tak jako jsem bývala odsuzovaná já. Ať si každý má svoje zájmy, rozhazuje peníze za to, co ho naplňuje, ale ať neočekává to samé i od jiných. Ne každá žena se zajímá o nehty, umělé řasy, podpatky, ale přitom stále může vypadat žensky a nechodit v pytli od brambor. Když se spřátelím s nějakou jinou ženou, časem je překvapená, že se nezajímám o módní a kosmetické trendy a vztahové eskapády (o tom zase jindy). Když mě ona nehtová spolužačka jednou dotáhla do Zary a ukazovala mi populární „roztrhané“ džíny s tolika dírami, který se mi absolutně nelíbily, vpálila mi „vidíš, a proto v Zaře pracuju já jako prodejní asistentka a ne ty“, načež jsem jí odpověděla „a právě proto bych o takovou pozici ani neměla zájem“. Občas mi někteří lidi mé odlišnosti a těžkosti ani jen nevěří, protože jsem na to údajně „moc hezká“. I při diagnostice jsem si to vyslechla. Proč takové povrchní soudy? Já jsem se jednoduše nenarodila s touhou utrácet peníze a volný čas za nehty a spol. A určitě nejsem jediná.

A co je na mně ještě nezajímavého?
  • Nikdy jsem nezkusila cigarety. Opravdu nikdy. Vždy se mi z nich jako pasivní kuřačce dělalo zle, začalo se mi i špatně dýchat, a ani ve třinácti jsem se nenechala zlomit, abych “zapadla”. Dnes bych byla spíš vyvrhel, díky bohu, počet kuřáků každý rok klesá.
  • To stejné platí i pro marihuanu a jiný drogy. Nic, ale že vůbec nic, mě na nich nikdy nepřitahovalo.
  • Alkohol mě taky příliš neoslovil, z vína a piva se mi vysloveně zvedá žaludek. Uniká mi důvod, proč lidem tak chutná a je společností akceptovaný stejně tak jako cigarety. A proč tolik žen pije víno.
  • Válení se na pláži a u bazénu, je pro mě asi stejná hodnotná zábava jako sledování fotbalu, a překvapuje mě kolik žen opékaní vlastního těla naplňuje vnitřním klidem, mě spíš obavou z rakoviny kůže a přehřátí, obzvlášť když tak strašně nesnáším krémy, brrr. Takže ano, do Chorvatska jsme posledně pochopitelně jeli na vánoční trhy.

No, dámy, přihlaste se – která z vás celou tuhle ženskou záležitost vnímá stejně jako já?

5 komentářů: „Kosmetika a jiné ženské útrapy, co jdou mimo mě + pár nezajímavostí 😁

  1. Presne takto som to vnímala aj ja (tiež mám Aspergerov syndrom) a preto som skončila ako stará dievka so zdravotnými problémami, pretože som nesplnila očakávania spoločnosti. Pretože nielen ženy ale aj muži očakávajú, že žena sa bude spravaŕ typicky žensky, teda že sa bude o seba starať (líčiť a pod.). A tá ktorá to nespĺňa je ako vyvrheľ spoločnosti. Aspoň ja som tak dopadla. Pritom mnohí ľudia ma majú radi, tak ženy ako aj muži, ale na to aby som neostala sama to nestačí. Diktát módy je neúprosný.

    Líbí se 1 osoba

    • Občas je to fakt děsný. Četla jsem diskusi, kde ženy (!) zcela vážně mužskému tazateli doporučovali se rozejít s přítelkyní, která prý přestala na sebe dbát. Jako by byly o to víc poštvané tím, že si jedna z nich dovolí nebýt permanentně načančaná. Že by třeba někoho z nich napadlo, že když se přestala o sebe starat jako dřív, může to být třeba známka deprese a ne jen lenosti a šmudlovství, to ne… Ženská musí být vždy na okrasu, a to nemluvím jen o preciznosti např. v líčení, ale už třeba trochu mastné vlasy nebo ne úplně pěstěné nehty či prsty znamenají, že jsem pomalu špindíra. Nemám chuť se válet v hnoji a smrdět, jen by mi stačilo, kdyby se zmenšil ten tlak na nás..

      Líbí se 1 osoba

  2. Ty jo. Ale já myslím, že už se to dnes mění, kamarádka se ani neholí, nemaluje, nosí šílený kombinace oblečení a je vdaná. Já si v tomto připadám jako něco mezi, módu a kosmetiku nijak nehrotím, neumím se o tom bavit, ale můj styl oblečení je takový dost běžný a trochu se i líčím. Ani na to nekašlu, ani tím nežiju.

    To se mi líbí

  3. Mám to stejně. 🙂 Kdysi jsem zkusila i laky na nehty, protože mám ráda barvy (jo a taky jsem chtěla zapadnout, což se mi nikdy nepovedlo 😀 . Jenže na nehtech to vydrží sotva den a časem mi to bylo nepříjemné (jako pocitově). Tak všechny lahvičky vyschly. Totéž s kosmetikou – vadí mi cokoliv na obličeji a poslední dobou už nepoužívám ani řasenku – za pálící oči mi to nestojí. Zkoušela jsem i nějaké eko věci, ale pak jsem to všechno vyhodila. Nezpomenu si namalovat se, není to pro mě důležité – většinou jsem to používala na příležitosti/ srazy/cony.
    O pleť pečuju hydratačním krémem (jak si vzpomenu) a pak jsem objevila malý zázrak kojankovou houbičku (na čistění s vodou) a to mi stačí. Nosím, co je mi příjemné, co je barevné. Nesnáším nákupy oblečení, jen tak něco mi nesedí a toho vyplýtvaného času…. (vyřešila jsem to částečně tak, že jsem se naučila šít…) Válení se na pláži, u bazénu považuji za ztrátu času (samozřejmě neberu někomu, že ho to baví ;)…když už s přítelem jedeme do akvaparku, tak celý den strávíme na tobogánech (snad je zas někdy otevřou) Raději mám výlety do přírody, památky.
    S tím je spojené, že v jakémkoliv ženském kolektivu si nemám s ostatními co říct – nesleduju romatické seriály, kosmetiku, drby co kdo s kým. Občas mě to mrzí, protože v práci trávím hodně času v životě. Jsem ráda za internet, protože tak se můžu spojit s lidmi, kteří mají podobné zájmy a sdílet. Což je moc fajn.

    Líbí se 1 osoba

  4. Tak já to mám hodně podobně. Nikdy jsem nebyla na nehtech. Když nepočítám česání a líčení na svatbu a první promoci coby jednorázové akce, minul mne kadeřník i kosmetika. Vlasy si teď už barvím, protože vzhledem k šedým pruhům nad čelem bych vypadala jako jezevec a na té pleti je věk už taky vidět. Běžně se vůbec nelíčím, mám jakési zábrany si denně na obličej malovat něco, co tam není a jít tak mezi lidi, používám tak jen korektor a gel na obočí, protože ačkoliv jsem tmavá bruneta, mám z nějakého důvodu obočí bezbarvé a vypadá to děsně. Beru vyloženě umělecké večerní líčení na speciální příležitosti a barvičky samotné mám ráda. Na začátku léta oškubu společensky chloupky z lýtek a tím moje úlitba zvyklostem doby končí. Neopaluju se, jsem tak bledá, že se spálím i v Krkonoších a pokus o hnědou barvu je ztráta času. Naštěstí pracuju v prostředí, kde tohle nikdo neřeší a lidé se starají o úplně jiné věci (např. kolegyně má kobylu a tam by s umělými nehty asi neuspěla).

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.