Ti, kterými se obklopujeme

Česká společnost je mimořádně homogenní, až mi z toho doslova běhá mráz po zádech. Stačí se jen rozhlédnout kolem sebe – kolik lidí jiné barvy pleti denně potkáte? Uniformita je něco, co většinu lidí ani jen nezarazí, naopak, zarazí je, když potkají například černocha. Zarazí je odlišnost, i když je ta odlišnost jinde de facto většinová. Na Asiaty, “větve”, si lidi celkem zvykli, jsou rádi za jejich všudypřítomné večerky, kam se dá zaběhnout pomalu i o půlnoci. Probouzí to v nich takový pocit zadostiučinění – svým nákupem v podstatě pomohli někomu, kdo je bezpochyby právě nekonečně vděčný… pochopitelně za to nesmyslný a drzý tykání cizímu člověku a degradující výraz větev. A za černochem se otočí prakticky kdokoliv, jako kdyby nevídal Reye Korantega v televizi už 27 let.

Někdy si neplánovaně povzdechnu za Anglií. Tu černoch, tu Ind, tam Číňan a muslim… A vidíte, nikdo mě tam neodpálil, ani nepobodal, ani neokradl, ani jinak neobtěžoval. Každá ideologie – ať už náboženská, nebo politická – může plodit zlo (a proto nejsem věřící žádným způsobem, nesouzním s těmi myšlenkami, většina je jen jedno velké pokrytectví) a stejně záleží na naučených a patologických programech mozku. A ty se rozhodně nepromítají do pigmentu kůže.

Tahle úvaha mě přivádí k hlavní myšlence článku, na kterou mě navedl už dávnější rozhovor s mámou; o tom, kterými lidmi se obklopujeme; jestli nás rozvíjejí, nebo táhnou ke dnu. Ona totiž nějak nemohla vystát přítele mé sestřenky, který nedávno po deseti letech vztahu dostal kopačky. Asi ho už nemohla vystát ani sestřenice, která, když byla u mě na návštěvě, mu ani jednou nezavolala.  

Já jsem si tu myšlenku následně rozvinula ještě dál; domnívám se, že osoby se kterými dobrovolně komunikujeme, máme je za známé a přátelé, o nás jako o osobách prozradí prakticky všechno: kdo potřebuje robotické přikyvovače, jelikož nesnese jiný pohled sám na sebe…, kdo má předsudky…, kdo je nudný a nedokáže se o většině témat ani jen letmo pobavit a kdo je například jako osoba nesnesitelný. A v neposlední řadě i to, jestli máme sebeúctu a nevěnujeme čas někomu, kdo jím plýtvá.

Když jsem se tak zamyslela – skutečně pořádně zamyslela – opravdu mě překvapilo, jak jsou moji známí a kamarádi v tolika aspektech mezi sebou odlišní, že by jen stěží vytvořili nějakou sitcomovou partu jako Přátele. A že jsou zároveň v některých ohledech o tolik jiní než já, stejně tak jako můj úzký i širší rodinný kruh. (Na to už jsem si zvykla, že jsem jediná, koho kancelařina přivádí k zoufalství [léto v kanceláři stačilo, nikdy víc], kdo umí kreslit [vystudoval uměleckou SŠ] a rád všelicos napíše, kdo se zajímá o vědu a umí jeden z cizích jazyků na úrovni rodilýho mluvčího… A kdo pochopitelně není NT.)

Jedna z mých prvních dětských kamarádek byla Romka. Dítě, které kvůli barvě své pleti zaslechlo v obchodě „fuj, dej ty svoje špinavý ruce pryč“, když se jen chtěla podívat na peněženku. Ok. Normální chování normálních lidí.

Mám známé od policie, jak z Česka, tak ze Slovenska, nejsem tedy žádný A.C.A.B., naopak mi jedna – jiná – známá řekla, že bych byla výborná kriminalistka.

Mezi mými známými je i astrofyzička a matematička s IQ téměř 170, která mi poradila s jedním šíleným programem na statistiku.

Kamarádka křesťanka z Moldávie, která si ke mně ve čtvrté třídě začala pravidelně přisedat na obědě a na střední mě vytáhla se svou školou do Anglie, už roky dělá recepční v luxusním hotelu.

Slovenka (žijící se synem), co je po komplikovaném porodu částečně ochrnutá a na vozíku, bohužel stále uvězněná ve svým domově.

Pěstounka a lektorka se čtyřmi (nebiologickými, ale komu to vadí?) dcerami, co taky kdysi strávila nějaký čas v Anglii a povzbuzovala mě, když jsem chtěla dělat au-pair.

Můj bývalý záložní snoubenec s OCPD, se kterým jsme se roky bavili o depresích a jiných intimních tématech, se kterým máme stejný hudební vkus a který se nedávno konečně odhodlal ke coming-outu.

Lesbická kamarádka, bývalá spolubydlící na koleji, která nedávno dokončila (na mé doporučení) školu, kde jsem sama získala bakalářský titul, a která má hraniční poruchu osobnosti. Zasvětila mě do „ženského” NT vesmíru.

Političtí aktivisté.

Doktor/učitel fyziky na jedné z českých univerzit, který mi poradil, jak odemykat placené vědecké studie.

Vedoucí stavbařů, kteří právě pracují i na metru D.

Známý, který mi kdysi poslal poštou ručně napsaný milostný dopis jako kdybychom žili v 19. století (i když žil jen o dvě ulice dál než já), který zbožňuje Asii a vše od Applu a má neotřelý pohled na vztahy, a rozhovory s ním rozhodně patří mezi ty náročnější.

Dlouholetá kamarádka se kterou jsme si před vysokou psaly denně na ICQ, psaly jsme spolu povídky a fan fiction, letěly spolu na Benedicta Cumberbatche a která dnes bojuje za to, aby se vědělo, že i muži můžou být oběťmi domácího násilí jako například herec Johnny Depp.

A má nejbližší kamarádka, ajťačka – Kuřecí bujón (tak jí můj chlap vážně říká :D), Dortíček, Lolek Hlavníchod – je silně věřící křesťanka, která považuje sex mimo manželství za hřích, je zapálena ekoaktivistka a veganka a “dokopala” mě na baptistický tábor, kde jsme se viděly poprvý. Ve tři ráno jsme si vařily puding, vyly na Měsíc, dělaly si legraci, že se vezmeme a vzájemně si svědčily na svatbách. Díky ní jsem se začala víc zajímat o ekologii a pochopila jsem, že veganské jídlo je zbytečně odsuzované, obvykle je chuťově důstojné.

Dokonce i naše malá třídní parta lidí ze SŠ se skládala ze: mě, největšího (dle jejich slov) podivína, co skutečně nedokázal popsat, jaké pocity v něm vyvolává Helvetica, dobrovolného hasiče pro kterýho byla buchta úplně každá, co kolem něj prošla, těžkého introverta se zálibou v dějinách, vulgární provokatérky s mnoha tetováními a barevnými vlasy, kluka, co mluvil jak z dob první republiky, věčného snažílka, co vyhrával umělecké soutěže už v pěti letech a nevýrazné holky se zájmem o módu, která když jednou nepřišla do školy, žádný učitel si toho nevšiml.

Ano… S většinou z nich nejsem v pravidelném blízkém kontaktu (s některými si občas soukromě napíšu, s jinými si povídáme ve společné skupině na fóru), protože všichni máme své společenské, rodinné a pracovní životy a čas ubíhá stále stejně rychle, přesto nás k sobě váže vzájemná úcta a respekt. Většina mi sama od sebe říká, že si váží mé zásadovosti, racionality a inteligence. Takový slova by se dala klasifikovat jako úcta.

Samozřejmě, že mi bývá čas od času smutno, že nemám v životě někoho, kdo je mi povahově i zkušenostmi výrazně podobnější, ale vzhledem ke všem svým zážitkům, „diagnózám“, zájmům, preferencím a odlišnostem atd., je to jako hledat jehlu v kupce sena. I to je důvod, v podstatě primární důvod, proč jsou moje starší články zaměřené na pocit osamělosti, který jsem často cítila už jako malé děcko a který asi plně nezmizí nikdy. Koneckonců pochopení, být takzvaně na stejný vlně, je někdy důležitější než jen respekt a osobnostní sympatie. Další důvod je, že spousta z těchto lidí, – oprava – většina, je roztroušená po celý ČR a SK, a tak není možnost se setkávat osobně nijak často.

A co to teda vypovídá o mně? To posuďte sami. Předpokládám, že jsem otevřená a nemám předsudky, a možná to prozrazuje i mou schopnost přijmout odlišný názor a přizpůsobit se, jinak bych se nedokázala bavit s lidmi (a oni se mnou), kteří mi neodkývají každý rozmar jako kdybych snad byla diktátor Kim Čong-un, anebo nesnesitelný Sheldon Cooper. Tedy, aspoň doufám. 🙂

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.