Jak jsme se sebraly a odletěly do Londýna „za Benedictem“

S blížícím se koncem přechodného pobrexitového období, které s největší pravděpodobností dopadne tvrdě, se cítím stále víc napjatá: nutí mě (v kombinaci s koronavězením) vzpomínat. Například, jak jsme se s kamarádkou, říkejme jí třeba Anna, rozhodly v roce 2015 letět do Londýna na divadelní představení (nejen) Benedicta Cumberbatche.

Obě jsme tou dobou vážně žraly Sherlocka (já primárně proto, že mě navedl na existenci nějakého Aspergera po zjištění, že jsme si celkem podobní) – právě v podání Benedicta -, tak jsem Anně jednoho dne napsala s otázkou, jestli nepoletíme do Londýna na jeho Hamleta; objevila se novinka, že Benedict bude po dlouhé době, od chvíle, co se proslavil, stát na divadelních prknech. Vzápětí jsem pochopila, že neurotypici mají často tendence o něčem mluvit, plánovat, ale ve výsledku neudělají nic, co by jejich plány dovedlo až do (zdárného) konce. Asi to Anna nemyslela vážně, když řekla, že by jela – přeci jen se obvykle do divadla chodívá ve městě, kde žijeme -, ale člověk by měl být tvor (u)přím(n)ý. Taková je moje teze. Pokud něco nechce udělat, měl by to říct narovinu a nechodit kolem horké kaše… stejně popálí jen sebe. Nečekat, že mu ostatní čtou myšlenky, anebo že to nějak vyšumí do ztracena. Anebo, že se to stane samo od sebe.

Před pár lety jsem se spolužákem ze střední seděla v čajovně a bavili jsme se o životě; říkal, že přemýšlí, že by šel pracovat do Německa, nebo do Anglie, nebo že by se aspoň přestěhoval do Prahy, když už nic jiného. Nakonec z něj vypadlo „no jo, taky jsem si myslel, že budu studovat někde na Oxfordu“. On by byl vlastně perfektně pasující student nějaké univerzity: tichý, poddajný, adekvátně chytrý (IQ cca 130), klasický šprt, povahou poloautista. Na Karlovu univerzitu ho nevzali, tak to vzdal. Vyprávěl mi o svých plánech, které ale nikdy nezrealizoval. Sama jsem si prošla těžkými depresemi a úzkostmi, takže vím, že někdy jen chtít nestačí, ale taky vím, že neurony jsou do jisté míry ovladatelné vůlí.

Hamlet

Onen spolužák mi připomíná mého bývalého kamaráda a mou bývalou spolubydlící. Oba mluvili o studiu v zahraničí, on chtěl do Skotska, ona do Ameriky. On nakonec na vysokou ani nešel, dělá pojišťovacího poradce a má malé dítě (i když nikdy nebyl rodinný typ a o dětech vždy mluvil přezíravě), ona údajně studuje na Karlově univerzitě už snad deset let, ačkoliv pokaždé když jsem se vrátila ze školy – v jakoukoliv hodinu – ona byla na pokoji a povětšinou spala, nebo drbala se spolubydlícími.

Shodou okolností jde o lidi, kteří – stejně tak jako já – chtěli budovat vědeckou kariéru, získat titul a uplatnit svou houževnatost někde v zahraničí, kde by zažili úplně odlišný svět. To byly jejich cíle, každý máme nějaké. Nic z toho se ale nestalo, protože udělat první krok je údajně ta nejtěžší část. Pro mě byl první krok to nejjednodušší. Těžší je vytrvat. Ale abych se vrátila zpět k našemu výletu. Z reakce Anny jsem vycítila, že jí podobný nápad připadá jako blbost, ale příliš jsem to neřešila a začala konat. Dokonce jsem našla i další tři ženy, které plánovaly stejný výlet. S nimi jsme se setkaly v podstatě až krátce před představením, jedna z nich si celou cestu metrem zpátky stěžovala, že jí zbylý dvě parťačky stále utíkají a neberou ji mezi sebe. Soucítila jsem s ní. Hledat výletového partnera, obzvlášť, pokud máte nějaký zdravotní hendikep (anebo jen mizernou kondičku), je jako hledat jehlu v kupce sena. Přesně z toho důvodu jsem nikdy „nemohla“ jezdit na školní výlety, nebo na výlety s většinou normo/zdravých lidí. Bezohledost je stejně globálně rozlezlý vir jako korona.

Neletěla jsem do Londýna poprvé, ale potřetí; ačkoliv tentokrát poprvé na vlastní pěst. Když jsem byla v Londýně podruhé – na jazykovém kurzu, na který jsem si šetřila skoro rok -, shodou okolností taky s Annou, naše hostitelská rodina po našem malém výletu na Oxford street, nám řekla, že jsme jejich první, kdo se první den v Londýně neztratil a nemuseli ho vyzvedávat. Já jsem se nikdy neztratila, ani když jsem ve čtrnácti jezdila úplně sama na vánoční nákupy do Prahy, kterou jsem tehdy vůbec neznala. Tak jsem usoudila, že podobný výlet bezpochyby zvládneme, obě máme dobrý orientační smysl. Ráda se ujímám plánování a Anna se ráda v plánování nechává spíš vést, jak mi přiznala, tudíž jsem se na vše vrhla já. Organizování, řád a pravidla, to je opravdový koření života.

Seriálová Baker street

V první řadě jsem se musela připojit do online fronty a získat vstupenky. Čekala jsem několik dlouhých hodin a doufala, že se mi neuspí notebook (i když jsem si ho předtím nastavila tak, aby se neuspal), přede mnou totiž byly tisíce lidí. Už jsem se začala smiřovat s faktem, že z toho nic nebude (což k mému překvapení Annu nijak nerozhodilo), ale nakonec se mi podařilo ulovit ještě nějaké lístky. Jakmile se blížil termín představení, musely jsme si zajistit letenky, ubytování a dopravu po Londýně. Jako dvě chudé studentky jsme se rozhodly pro nízkonákladovky; ty pochopitelně nelétají přímo na Heathrow, ale na mimolondýnské letiště. Takže přibylo zjišťování, jak se dostat z Lutonu do Londýna a zpět a nemuset přitom prodat ledvinu, nebo se uchýlit k prostituci, lol (vysvětlení: vlaky v Anglii jsou opravdu hodně drahé). Našla jsem nějaké minibusy, které zastavovaly… víte co, zkuste si tipnout. Ano, přímo na Baker street.

V Londýně jsme strávily několik dní: navštívily jsme Harry Potter obchod (zase), zašly jsme do muzea Sherlocka Holmese (koupila jsem si klíčenku) a našly seriálovou Baker street (aaaaa). Prošly jsme se po břehu Temže a po Oxford street a strávily vysluněné odpoledne v Regent’s parku, kde nás pronásledoval houf kachen: do Regent’s parku chodí spousta lidí a patrně krmí ptactvo, což následně vede k tomu, že se tvoří gangy kachen, které se lidí evidentně nebojí. 😀 Třešničkou na dortu nakonec byl samotný Hamlet v rané moderní angličtině; tedy s gramatikou velmi odlišnou od té aktuální. V češtině se přenesl spíš do moderní mluvy, což (můj oblíbenec) Alan Rickman celkem dost kritizoval. Jenže upřímně originálnímu Shakespearovi stěží rozumí sami Britové, natož nerodilí mluvčí. Já jsem za sebou měla semestr vývoje anglického jazyka, tak jsem celkem rozuměla, ale i tak jsem z divadla odcházela s hlavou jak balón.

Ani tentokrát to nebylo poprvé, co jsem byla v cizině v divadle: o dva roky dřív jsme s Annou šly na Dirty Dancing přímo v srdci samotného West Endu, kdy i o půlnoci člověk musel čekat ve frontě na turniket v metru. Možná právě proto, že už jednou jsme tu atmosféru zažily, jsme se rozhodly tentokrát zkusit klasiku… no tak jo, Shakespeare je eso, ale primární motivací byl pochopitelně sexy herec. Koneckonců, v knižní předloze nikoho takového nevykoukáte. 😏

Další články o mých pobytech v Anglii jsou ZDE.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.