Precious little time

Často se díváme na Takovou moderní rodinku. Jay – kterého mimochodem hraje skvělý Ed O’neill jehož Al Bundy mě bavil celé dospívání – se v jednom z dílů ohradí, když ho jeho manželka Gloria nutí, aby trávil čas s jejími přáteli; řekne jí, že je příliš starý na to, aby se zabýval lidmi, kteří pro něj nejsou důležití; že si váží každého okamžiku. Ostatně strávil desetiletí uvězněný v manželství se ženou, se kterou nikdy nebyl šťastný.

Z konvenčního hlediska samozřejmě nejsem „příliš stará“ – ačkoliv dle psychotestů je můj mentální věk minimálně o 20 let napřed než biologický (prostě typický Asperger, který je už v dětství malý dospělý) -, ale když celé dětství běháte po nemocnicích a stále čelíte možnosti blízké smrti, a ve chvíli, kdy jí utečete, vás nutí trávit čas – každý všední den po dobu devíti let – s lidmi, s kterými si nerozumíte a oni vás za to nemají rádi, v prostorách, kde je buď pořád zima, nebo vydýcháno, kde nesmíte jít na WC, když potřebujete (jako dospívající jsem měla z tohoto důvodu mnoho „nehod“, beru totiž léky na ředění krve), musíte povinně sedět na hodině tělocviku, i když necvičíte a v učivu se postupuje tak pomalý tempem, že si pod lavicí neustále jen kreslíte, píšete a řešíte fyzikální teorie za které se vám ostatní smějí, protože je považují za sci-fi (jako cestování časem, které teoreticky podle matematických výpočtů možné je), naučíte se hodně rychle si vážit každé minuty.

Naučíte se rozlišovat, komu chcete věnovat svoje myšlenky, svou trpělivost a pozornost. Nikdo si nic z vyjmenovaného nezaslouží automaticky jen svou existencí.

Nemíním věnovat svůj čas a energii lidem, kteří mě nezajímají, nebo dokonce verbálně napadají. Vždy jsem kvůli tomu byla „neslušná“ a „arogantní“. Nikdy jsem se nebavila s lidmi, kteří na mě byli nepříjemní až hnusní. V deváté třídě se mi po té, co jsem se hluboce dotkla „hvězdy“, stalo, že se za mě postavila celá třída. Nikdo, ale vůbec nikdo, ho neměl rád, jak se ukázalo. Jen jakási naučená slušnost je nutila se s ním bavit a pochlebovat mu. Když na mě nějací spolužáci doráželi – rozebírali mi věci v penále, čmárali mi po oblečení, stále na mě v hodinách mluvili, prostě neurotypické lásky – šla jsem za učitelem a požádala o přesednutí. Vždy jsem pak měla lavici sama pro sebe, jako jediná ve třídě.

„When you reach a certain age, you want to spend what precious little time you have left with people you actually like.“

Život je příliš krátký na nesmyslné mezilidské hry. Ruku „na srdce“: kolik hodin (schválně si to spočítejte) jste strávili s lidmi, kteří vás energeticky vysávají, nepřináší vám do života nic dobrého a kteří se zajímají jen sami o sebe, případně vás ještě ke všemu uráží?

Ano, ne vždy lze někoho plně odstřihnout ze života, vím, že přesně toto vám teď běží v hlavě – co máte dělat? Pokud máte ve svém okolí někoho, kdo na váš život má nějaký dopad – učitelé/nadřízení, spolužáci/kolegové, blízcí i vzdálení příbuzní a jiní – snažte se osekat kontakt, jak to jen lze, a to, co opravdu nelze, se snažte řešit tak, aby vznikla pravidla. Nikdy se nenechte vtáhnout do verbální bitvy ze které budete mít výčitky jen vy, protože to prokazatelně psychicky zdravá osoba má, když někomu ublíží a poníží ho: výčitky. Nikdy sama sobě nebude schopná odůvodnit, proč by měla mít na takové chování jakékoliv právo. Ostatně, v podstatě se jedná o takový jednoduchý a rychlý, ale za to účinný test na dark triad.

Ale zpět k otázce co dělat: vždy je možné změnit školu, nebo práci, zablokovat dotyčného na sociálních sítích, případně si změnit telefonní číslo/emailovou adresu, požádat o soudní zákaz přiblížení, nebo jinou soudní úpravu… To už je samozřejmě radikální řešení a ve většině případů není potřeba, bohužel ale ne každý pochopí bez uražené ješitnosti, že vás jako osoba nezajímá a nechcete s ním komunikovat. Já jsem například nikdy žádné/mu ze svých ex známostí nevypisovala dlouhé emaily, nevolala, nepotřebovala vylíčit, jak se mám fajn. Proč? Nezáleží mi na tom, co si myslí, tak proč by potřebovali vědět, že je mi fajn? A ani mě nezajímá, jak se mají oni, kde se zrovna nacházejí, co dělají, s kým se stýkají a kam jezdí na dovolenou.

Sama jsem to zažila několikrát; pomluvy, obtěžování (dokonce i od učitelů), napadání na sociálních sítích, jedna „stará známá“ o mně dokonce už roky veřejně vykládá, že si svou vadu srdce vymýšlím, abych získala lítost. Ono by to bylo smutné, kdyby to nebylo snadno vyvratitelné. Jenže je, tak je to spíš směšné.

Víte, co je za chováním těchto lidí skutečně vidět? Nuda. Potřebují na sebe upozorňovat. Nedokáží vydržet sami se sebou, a tak se snaží najít někoho, kdo jim je „na ráně“, aby na něj přenesli svou zlost a frustraci z vlastního já. Chtějí hrát hru na vítěze a poraženého. V jejich očích jsou vítězové vždy oni sami a poražení ti, co jejich hru odmítají hrát. Stabilní osobnost nemá potřebu pomlouvat, spamovat zprávami, vychloubat se a vynucovat si kontakt. Že vám to někoho připomíná…? Každý někoho takového v životě máme. Patologických osobností (z hlediska vývoje během dětství a dospívání) je v populaci až 20%, to je v přepočtu každý pátý člověk.

Moje teta byla přesně taková: celé dětství pro mě byla jako druhá matka, když jsem byla dospělá, otočila. Její vztah s manželem se začal kazit a najednou potřebovala na někoho přenést svou nespokojenost. Začala mi nadávat, že jsem líná, že nemám brigádu na vysoké (pouze v prváku, pak už ano, tehdy to nešlo časově zkombinovat, vyhodili by mě ze školy, o tom zase jindy), přestože ona sama nemá ani maturitu a na „mateřské“ je už šestnáct let. S její sedmiletou (!) dcerou mě řešily, že jsem divná a hrozně vybíravá, protože nemám vážný vztah: tehdy mi bylo teprve dvacet jedna a nechtěla jsem se hned vázat k někomu, ke komu nic necítím jen proto, abych byla „normální“. Trvalo to několik let, než jsem pochopila, že to nikam nevede. Nejezdívám za nimi už dva a půl roku.

Vím, že mnoho lidí drží v šachu strach: že vlastně „není důvod“ se s někým rozejít, anebo, že to situaci jen zhorší, že single život nezvládnou, nebo že budou za svině. Nepříjemná zpráva: vždy se ve vašem životě objeví někdo, pro koho jste svině, ať uděláte cokoliv: pozitivní činy hodně rychle zapomenou, jako by se nestaly, negativní (obyčejné lidské chyby) zveličí. Neměli byste mít strach se od někoho distancovat, měli byste mít strach, že vás někdo zabije v autě, nebo vás zradí vaše vlastní zdraví (což je pravděpodobné, hodně lidí si jej dobrovolně ničí) a vám dojde, že jste marnili hodiny a hodiny s lidmi, co vám do života žádné „světlo“ nepřináší, místo toho, abyste se věnovali blízkým, koníčkům, seberozvoji, pomáhání těm, co si pomoc zaslouží…

Ve chvíli, co jsem se naučila nevěnovat svůj čas lidem, kteří za to nestojí a osekala jsem počet lidí ve svém okolí, zjistila jsem – paradoxně – že je v mém okolí najednou mnohem víc lidí… těch, co za to stojí. Mezi mými kamarády a bližšími známými jsou pracující cizinky, co umí několik jazyků, mámy (i pěstounky) a tátové od rodin, vysoce vzdělaní lidé (i doktorandi v matematice a fyzice), manuálně zruční lidé, umělci a hudebníci a lidé, kteří u mě hledají podporu a radu (vlastní rodiče se mě často ptají na radu). Jsem ráda, že mám kolem sebe takovou diverzitu: navzájem se rozvíjíme svými odlišnými zájmy a pohledy na svět, nemažeme si med kolem pusy, jak nám to každý den sluší, ale zároveň se umíme vzájemně povzbudit.

Jedna z mých kamarádek, které jsem nedávno byla dokonce za svědkyni na svatbě, mě „donutila“ péct, zkusit veganské jídlo a smýšlet víc ekologicky (proto jsem napsala článek o nakupování a fast fashion, že se i od tohoto chci distancovat), já ji zase několikrát vykopala z jejího (ne)milovaného města a vyprovokovala ji k většímu zájmu o psychologii. S jinou mou kamarádkou jsme roky trénovaly své zrcadlovky, pózovala jsem jí na maturitní práci a ona mně zase na cvičné portréty, společně jsme i psaly povídky, když bývalo více času. Jiní známí ve mně opět probudili spící zájem o astronomii (ne astrologii). Rodiče jsou technici programátoři, díky nim jsem zvládala pracovat s počítačem už v první třídě, první mobil jsem dostala dokonce před nástupem do školy a hlídala jsem si ho jako oko v hlavě. V jedenácti jsem se sama začala učit s Photoshopem a HTML a CSS, abych si mohla vyrobit vlastní web; zatímco jsme se na kroužku teprve učili, jak vytvořit tučné písmo a kurzívu, já už jsem dávno měla svůj web, který jsem se naučila vytvářet skrz rozebíráním zdrojových kódů jiných webů. S tímto kroužkem jsem sekla a rodiče se nikdy nedozvěděli, že jsem se to naučila sama. 😀 Před pár lety jsme s jedním známým ze Slovenska i nakódovali fórum.

Na své soukromé stránce jsem položila několika známým (kteří si mohli vybrat, jestli odpoví, nebyli nuceni přímou komunikací), co si o mně myslí. Odpovědělo dohromady 13 lidí. Mnoho z nich, kromě jiných pozitivních aspektů (ochranářská, inteligentní, rozumná a racionální, nesobecká a férová silná osobnost), zdůraznilo právě mou ráznost a schopnost se vymezit a že si stojím za svým názorem. Jedna z nich mi dokonce řekla, že bych se jí líbila jako kriminalistka. 💜

Když se vymezíte, lidé, které chcete mít ve svém životě, to pochopí a budou si vás vážit ještě mnohem víc. A ti, co to nepochopí, nuže… ty je vážně lepší v životě nemít. Aspoň to zjistíte rychle a ušetříte spoustu času.

Ještě otázka na závěr: byli jste donuceni odstřihnout někdy nějakou osobu ze svého života? Nakonec není větší pravdy, než že každý je strůjcem svého štěstí. Nikdo jiný vám za něj nezodpovídá, a tak by jej ani neměl narušovat.

1 komentář: „Precious little time

  1. Ó ano, odstřihla jsem lidi, a nebylo jich zas tak málo. Jsem stará větev, takže je nemůžu zablokovat někde na facebooku, protože ho nemám, ale když jsem se jednoho dne rozhodla, že už toho bylo dost, tak… toho bylo dost. Jedním rázem. A už žádné odpovědi na maily, sms, blokované číslo. A je mi úplně fuk, jestli je to příbuzný nebo kamarád nebo kdo. U těch příbuzných to nedokáže rozdýchat vlastní matka, že ji nedoprovodím na rodinnou oslavu, ale proč bych tam já chodila, když se do vás někdo čtyřicet let trefuje nevkusnými osobními poznámkami a ještě má pocit, že je hrozně vtipný. A tak jednoho dne pohár přetekl a už mne tam nikdo nedostal. Takové ty fňuky, jak třeba tchýni někdo děsně štve a stejně se s ním druží dalších dvacet let, mne hrozně dráždí.
    Největší chyba, jakou jsem kdy udělala, bylo: „Můžeme být aspoň kamarádi, když už se mnou nechceš chodit?“ NE. Tlustým písmem a velkými písmeny NE. Nemůžeme. Jinak se i tam přiživuje neurotransmiterová závislost a „vyléčení“ se jen bolestivě protahuje. Tu agónii jsem takhle protáhla já dotyčnému o několik let, dnes je mu padesát a nikdy se neoženil. Já jsem provedla vždy ten řez viz výše včetně přesunu fotek na skrytý virtuální disk pod heslo a papír s heslem někam do skříně, všechny dárky či upomínky do krabice od bot a do sklepa a žádné „ještě ho chci vidět, abych si to mohla v sobě uzavřít“. Co uzavřít a proč ho dotyčná k tomu potřebuje? Není to jen výmluva pro „ještě jednou svou dávku drogy a co kdyby si to rozmyslel“?

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.