O smyslové integraci (a přecitlivělosti), jaké je to s tím žít?

Obecně se při rozhovorech s ostatními Aspergery o zkušenostech nepovažuju za člověka, který má výraznější smyslové obtíže. Neupadnu do meltdownu z každého drobného zvuku a nepatrného pachu, přesto si na sobě všímám – a (nejen) v pubertě mě to velmi vzdalovalo od vrstevníků -, že i já mám potíže se zpracováním smyslů. Až na bolest, na kterou jsem si v dětství v nemocnicích zvykla, každý smysl vnímám intenzivně, ale (naštěstí) se jen v určitých situacích se přehltím. Těm se tak podvědomě vyhýbám. Bohužel má smyslová citlivost negativní vliv na můj sociální život, samozřejmě, ale co můžu dělat. Když nemáte dobrou kondičku, asi nepůjdete na celodenní výšlap do Alp, abyste někde zkolabovali. I když tam ostatní chodí.

Celý život jsem kvůli své smyslové citlivosti poslouchala, jaká jsem „primadona“, nespolečenská, upjatá a citlivka… A přitom zároveň na druhé straně jsem si už párkrát vyslechla, že nemůžu být Asperger, protože jsem vlastně úplně „normální“ a nepůsobím „postiženě“ (to bude tím, že nejsem, pro mě je Asperger excentrická osobnost, ne postižení, jak to vnímají někteří vážení odborníci 🤷‍♀️). Taky jsem si jeden čas myslela, že mám schizofrenii. Proč? Protože svými citlivými smysly vnímám víc, než ostatní, a tak se mě méně nepozorná NTéčka snažila přesvědčit o tom, že si vymýšlím… tedy, že mám halucinace. A já tomu věřila. A měla úzkosti a deprese.

Sluch a zrak

Co je pro mé smysly poměrně velký problém, jsou koncerty a hudební festivaly. Na koncertech jsem byla 4x v životě, z toho 3x pod širým nebem, které mi pomáhá úzkost líp zvládnout. Širák = více nevydýchaného vzduchu a více prostoru, obzvlášť v době, kdy se smělo uvnitř v klubech kouřit. Přesto jsem na hudební festival zatím nešla ani jednou a i když bych vlastně ráda, nechystám se. Festivaly/koncerty/kluby jsou příliš, opravdu příliš, nad moje osobní limity, hlasité. Tak moc, že mě bolí každý sval v těle a začne se mi špatně dýchat… a v tu chvíli dorazí úzkost. Víte o čem mluvím, že? Velké reproduktory, které pod vlivem vysoké hlasitosti vibrují a s tím vibruje i celá zem/místnost. Tak přesně takto vibruje i můj mozek, srdce a plíce. Odporný pocit.

A davy rozjívených alkoholem a drogami posilněnými vše jen umocňují: chovají se absolutně nepředvídatelně, nepříjemně a kolikrát až agresivně. Mačkají se na vás, lepí se, dotýkají se, není jim blbé vám pomalu vlézt na záda, protože takový koncerty už jsou. Brr, nic pro mě, fakt ne.

Je to tak, že autistický mozek nedokáže správně regulovat příchozí vjemy, takže to, co neurotypik ani téměř nepostřehne, je pro autistu jako úder kladivem do hlavy. Pamatuju si, jak jsem čekala s mámou na úřadě, kde sedělo i několik dalších lidí. O patro výš se cosi rozpípalo a zatímco já jsem si po dvou minutách mohla málem vyrvat vlasy, nikdo jiný si toho zvuku ani jen nevšiml. Z každého hlasitého a především nečekaného zvuku – například z bouchnutí, cinknutí, nepřiměřeně silně zavřených dveří od auta – mě rozbolí hlava na dlouhé desítky minut. Z leknutí cítím vztek a ze vzteku jsem hnusná. Mrzí mě, že jsem taková, jaká jsem, ale neumím to ovládat, tak jako mnoho lidí neumí ovládat svou přehnanou hlasitost. Ačkoliv je na to stále dokola upozorňujete.

Nebudu zapírat, sama jsem navštívila pár diskoték: jako malé – asi čtyřleté – děcko jsem byla na dětské diskotéce s maškarními, byla přítomná kamera, takže mé zhroucení a pláč a útěk z davu bavících se vrstevníků jsou zdokumentované. Samozřejmě jsem následně jako dospívající byla nezapadající outsider, protože pro mě noční kluby, diskotéky a zmiňované koncerty vždy představovaly muka, v německém nočním klubu jsem reálně šla do meltdownu. A když jsem byla posledně na diskotéce v Anglii, držela jsem se místa u vstupních dveří a stejně jsem trpěla bolestmi uší a hlavy, které „nespláchly“ ani panáky, které mi D. kupovala, abych se uvolnila… Bohužel neuvolnila. A bohužel asi i to je ten důvod, proč už nejsme v bližším kontaktu (vrátila se kvůli covidu do ČR), i když bych ráda.

Po podobných akcích jsem vzhůru celou noc, hučí mi v hlavě jak ve včelím úlu a píská v uších a nemůžu usnout. Kupodivu se (konkrétně) z diskoték necítím smyslově přetížená, nemám z nich shutdowny, ani úzkosti, ale přesto… spíš ne. Radši si pustím taneční songy do sluchátek a užívám si je s tím, že můžu regulovat hlasitost tak, jak to vyhovuje mě. Jen jsem pak sama. Méně hlasité a poloprázdné (ano, i ty jsem zažila!) diskotéky/kluby/bary by snad mohly být i fajn, ale takových moc není.

Totéž se v podstatě se to týká i filmových festivalů, kdy se v kině náhle sejde tolik lidí, že někteří sedí i na schodech, což je pro případ požáru brutálně nebezpečné. Celý film pak nemyslím na nic jiného. V kombinaci s hlasitými zvuky, blikajícími světly a tmavým kinosálem, je na úzkost, potažmo panickou ataku, zaděláno. Když chodím do kina, chodívám vždy dopoledne a přímo do multiplexů, kde je nás „introvertů“ v sále jen pár. Filmové festivaly, kde jsou kino sály plné přes limit a dávají šílené bizarní filmy, ze kterých je mi následně psychicky zle, jsem už vzdala. Inu, stejně by ani nebylo s kým na festival vyrazit, když jsem pár filmů odmítla, nikdo (z mých „kamarádů“) už za mnou nechtěl jezdit. Naivně jsem si myslela, že jezdí za mnou, ne za filmy. Jak říkám: outsider.

Vím, že to není „normální“, neznám jediného neurotypika – a to ani ty silnější introverty – kdo by tyto akce vnímal stejně: s obavami. Vždy jsem kvůli tomu byla za podivína, introverta, asociála, poslouchala jsem narážky na to, že určitě beru drogy… A relativně donedávna – do podezření na Aspergera – jsem netušila, proč se mi to děje. Dodnes si pamatuju, jak jsem byla v patnácti letech poprvé v klubu, nebylo tam příliš přehlcujících spouštěčů, ale jak můj mozek nebyl zvyklý, začal se chovat divně. Začala jsem se smát, že kamarádka/spolužačka vlezla na pánské záchody a když jsem zjistila, že to není ona – spolužáci mě na to upozornili – nemohla jsem se přestat smát a začala jsem se cítit jako v mlze, přestávala jsem se orientovat v prostoru. Dodnes mi zní v hlavě, jak se mě s vážnými výrazy ptali, co jsem si vzala za drogy. A to se jednalo o spolužáky, kteří mě evidentně měli rádi a i tak si pomysleli něco takového…

Dotek a hmat

Jak už jsem nakousla v předcházejícím článku, nakupování oblečení pro mě vždy bylo peklo a když je to jen možné, snažím se jít na nákup sporadicky (a pak ale udělám velký nákup, pochopitelně, je to nutné), ráno ve všední den, když jsou lidi v práci a obchody jsou poloprázdné, anebo – posledních pár týdnů jsem si na to navykla – nakupovat online. Ostatně za poslední dva roky se e-shopy s oblečením rozmohly.

Taktéž jsem se začala – opět v posledních pár týdnech – mnohem víc zajímat o svou „druhou kůži“, tedy o oblečení. Prý my autisté nesneseme určité druhy materiálů, tím pádem bychom byli celkem výborní na osvětu o pomalé módě (a možná se můžete těšit na nějaký takový článek i ode mě). Proč? Osobně mám velké problémy s umělými materiály, tedy… s plasty. K polyesteru, akrylu a spol. jsem měla odpor odjakživa, akorát, že tehdy ho „prodávali Vietnamci“, k nimž jsem v životě nevkročila právě kvůli tomu plastovému zápachu, zatímco dnes je dostupný všude a to bohužel i v těch lepších obchodech. Člověk se v něm potí i v zimě a příšerně smrdí, ačkoliv hygienu dodržuje pravidelně a kůže mu taky nepoděkuje. Cítíte se v takovém materiálu příjemně a sebevědomě? Já ne, jen při té představě mi vyskakuje kopřivka a nejradši bych si zpětně utrhla hlavu za to, že i já jsem neinformovaně sáhla po takových tričkách/mikinách v domnění, že běžné butiky v obchodních centrech jsou na vyšší úrovni.

Umělé materiály na nohách nesnesu vůbec a svým způsobem obdivuji lidi, kteří ano. Legíny jsem všeho všudy měla na sobě pouze 3x a silonky? Naprosté utrpení. Těch pár společenských událostí (plesů), kterých jsem se účastnila, jsem s nimi sice přežila, ale jen po důrazném vysvětlení od mámy, že se nehodí mít společenské šaty a plně odhalené nohy. S úlevou jsem si silonky vždy doma okamžitě sundala. Ale nepříjemný, svědivý a až tak nějak slizký pocit na nohách zůstal klidně i dalších 24 hodin.

Čich

Asi můj největší problém ze všech se týká čichu. Nikdy jsem si neuvědomila, že by můj čich byl vnímavější než ostatních; myslela jsem si, že cítí to stejné, jen o tom nemluví. Chyba lávky. Necítí. Spolubydlela jsem s deseti různými lidmi plus manželem (a dřív samozřejmě s rodiči a bratrem) a pochopila jsem, že oni ty smrady (a jak rychle se vůně z jídla a voňavky dokáže stát smradem, když je jí příliš, když je příliš intenzivní) neignorují, oni to téměř necítí. Všechny tyto lidi jsem začala učit větrat, což se jim kolikrát nelíbilo a nadávali mi za to; že jim je zima, že to přeháním, že tu nic nesmrdí… A přitom se kuchyní kolikrát nesl mlžný opar z vaření v nevětrané místnosti. Všichni moji bývalí spolubydlící se shodli – a to zcela nezávisle na sobě – že mám velmi silný čich. Že přede mnou nic neutají. Jednoduše jak pes.

Problémem je, že se mi reálně z intenzivních pachů (a to i těch „pozitivních“) zvedá žaludek a bolí mě z nich hlava. Jízda autem s navoňenou mámou byla vždy zkouška vůle: hlavně se nepozvracet. Já vím, nechci nikoho obviňovat, nemůže za to. Ale já taky ne, svět je prostě příliš silný, nic jiného. Mozek má vždy co dělat, aby to zvládl.

Nejsem rozmazlená, sobecká, ani zlá. Prostě mám nesmyslně intenzivní zapojení v mozku.

Největší problém nastává ve chvíli, když se střetne ‚přecitlivělý‘ smysl a nechápavé okolí. Když vám začnou lidi nadávat a urážet vás za to, že se vám z pachu jejich jídla/voňavky/aviváže zvedá žaludek. Že vám začnou nadávat za to, že chcete větrat, když jim je zima. Že vám nadávají, když jim stále dokola musíte připomínat, že musí televizi při reklamách ztlumit. Že vám nadávají za věci, které neovlivníte…

Je těžké být přes tyto hendikepy populární. Lidé se neradi přizpůsobují úplně stejně jako autisté (jen my to máme v popisu osobnosti), ačkoliv my jsme odjakživa nuceni se přizpůsobovat, společnost nás nesmlouvavě nutí. Ale stále věřím, že se najdou tací, kteří pochopí a porozumí. Vím, že mé smysly jsou primární důvod, proč nemám mnoho přátel. Neumím s nimi sdílet jejich zájmy, nechci chodit na bizarní filmy do přeplněného kinosálu, nechci se tlačit v opilých davech na festivalu a nechci poslouchat příliš hlasitou hudbu.

Je to pro mě stejná nepřekonatelná a bolestivá námaha jako pro člověka, kterého bych přejela autem a v zápětí bych po něm chtěla, aby okamžitě začal sprintovat.

Se smysly, které jsou neustále v pozoru, se nežije dobře. Ale abych nekončila v negativním světle, mít takové smysly může být i výhoda, pateticky řečeno super schopnost a sama mé smysly tak trochu jako super schopnost vnímám, opravdu. (Možná právě proto nemívám meltdowny a shutdowny z přehlcení.) Ale jen pokud jsem v prostředí, kde je můžu sama korigovat. V takovém případě můžou silné smysly být skvělou výhodou: dají se snadno a efektivně využít k zlepšení nálady a nestojí to nic. To si potom dokážu vyvolat euforickou – až manickou – náladu z dobrého jídla, kvalitní hudby a příjemné vůně. Ale o tom zase jindy.

3 reakce na „O smyslové integraci (a přecitlivělosti), jaké je to s tím žít?“

Jooooo ÚPLNĚ PŘESNĚ. Nejhorší jsou zvuky ostatních lidí u jídla, ale třeba to pípání, to je úplně ono. Teď máme za oknem hrdličku a já ji chci odstřelit, protože ten zvuk je prostě ARGH! I když to může bejt „jenom“ misofonie. Blbý je, že jedinej, kdo to bere, je manžel. Jednou mě takhle musel odtáhnout z kina, protože to bylo strašně moc nahlas a já se tam začala sypat, a párkrát jsme odešli z restaurace, protože toho bylo prostě moc (cizí lidi, ZVUKY, směs různejch pachů). A zvykl si, že si může dávat jídlo jenom když si ho dám taky, jinak ho vyhánim jinam. Ostatní jsou „chacha, vždyť to není tak hrozný a já vůbec nechroupu/ta hudba není tak nahlas/přestaň přehánět“.
Naštěstí teda nemám problém s oblečením jako takovým, nebo když už, tak občas s kalhotama (ať už legíny nebo cokoliv, sukně mi nevadí), ale s cedulkama. NENÁVIDIM CEDULKY. Polovina mejch triček má díru, protože ty blbý škrábavý cedulky se nedaj ani vystřihnout a většinou vypadnou i s kusem švu a já nejsem schopná se dokopat k tomu, abych je zašila.. A ponožky. Nemám ráda ponožky… a zároveň mám permanentně studený nohy. Dokud nejsou venku třicítky, tak mrznou. Too bad.

Líbí se 1 osoba

Jo, to jo, zvuky jako mlaskání jsou taky pěkné peklo. O misofonii jsem psala i článek, respektive je to součást článku o synestezii, to je pro smysly vlastně taky dost velký nápor, vše se propojuje a je to potom těžký ustát. Možná napíšu pokračování článku o smyslech a synestezii. 😀

To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.