O módě a nakupování oblečení

Už delší dobu jsem nenapsala žádný článek, který by se nějakým způsobem týkal osvěty autismu a to hned ze dvou důvodů. 1) Během několika posledních měsíců vznikla blogová „konkurence“ (dělám si legraci, jasně, že to není konkurence, koukněte do Sledovaných blogů), plus ATYP magazín získává čím dál víc čtenářů, tudíž jsem nabyla pocitu, že už mě není až tak potřeba a začala jsem se více odkloňovat od osvěty autismu k takovému běžnějšímu životnímu deníku o věcech, o kterých by se taktéž mělo mluvit (o zdravotních hendikepech, cestování, životě v zahraničí, o psychicky náročných situacích atd.) a 2) Rozdíly mezi autisty jsou někdy tak obrovské a kolikrát až extrémní, že pokud se nejedná o velké a ubližující mýty a předsudky, nechce se mi jimi zabývat, jelikož se nedá generalizovat. Tentokrát bych se ale přeci jen trochu vrátila a nakousla téma móda, respektive jak ji vnímám já.

Je to takový očekávaný obrázek „opravdového“ autisty, který je neupravený, kombinuje nekombinovatelné vzory a barvy, nosí vytahané děravé oblečení i do společnosti a tak nějak celkově vypadá podle laické představy autismu. Ale to je jedna z dalších polopravd a nepravd. Já mám v diagnóze napsáno, že můj styl oblékaní nijak nevybočuje, není extravagantní, je prostě běžný. A to se mi líbí nejvíc, nerada od pohledu vybočuju, jakýmkoliv způsobem. Mezi lidi nosím džíny, nebo slušnější/elegantní kalhoty, nosím jen nezničené a nesmradlavé oblečení; to se mi zdá celkem samozřejmé. Ovšem vzpomínám, jak jedna moje spolužačka ze střední školy jela na výstavu do galerie v Praze v teplácích. (Ne)vkus a neupravený zevnějšek není „výsadou“ jen podivínů.

~

V poslední době mi začalo mi být nepříjemné, že mě stále oslovují slečno, i když jsem paní už od chvíle, co jsem získala bakalářský titul. A teď ještě ‚dvojnásob‘. Stává se mi to čím dál častěji jako bych snad byla Bejamin Button, nevím proč, ale předpokládám, že za to může i moje alabastrová kůže. Jak mi řekla posledně čišnice v restauraci, když byla opravena mým manželem, že nejsem slečna, ale paní, „vždyť je to v podstatě lichotka“. Ano, i to je typické pro Aspergery, vypadat mladší… Slečno mi říkávají i u doktora, kde se zároveň diví tomu, že se mi změnilo příjmení, asi samo od sebe… 😅

Každopádně i proto jsem v poslední době začala pomalu, ale jistě obnovovat šatník, jelikož mi všechny ty infantilní, extrémně barevné motivy, které jsem s oblibou nosila v pubertě a na vysoké škole, najednou přestaly sedět k mým novým sociálním rolím, které mou osobnost přeci jen výrazně pozměnily: k vdané ženě, ke skoro matce a paní s magisterským titulem. Myslím si, že lidem, co své oblečení vnímají jako prezentaci osobnosti, pochopí, o čem mluvím, ostatním se omlouvám, že budu znít nesrozumitelně: jednoduše jsem se jedno ráno vzbudila s pocitem, že nechci vypadat jako dívka (uvědomila jsem si, že tak vypadám), ale jako paní; postupně se dostávat k ženskému stylu, který možná i naznačí, že jsem zrovna nedokončila střední školu a můj život není mladistvě černobílý, ale dospěle barevný. Což je celkem vtipné, když se nad tím zamyslím: jelikož mám ráda výrazné barvy a potisky všeho druhu, zůstanu asi někde na pomezí mezi slečnou a paní. V tom je můj styl, tuším, poměrně neobvyklý: nezaměřuju se jen na vysloveně ženské, nebo vysloveně dívčí oblečení tak jako většina vrstevnic, které znám.

Fotka mě jako příklad toho, co nosím. Važte si toho, nevím, kdy se to bude opakovat. 😀

Zároveň jsem začala mnohem víc přemýšlet nad tím, co vlastně nosím. Jaký je to materiál, jestli se stane jen dalším z kousků, které si pořídím v mylném domnění, že mi budou sedět a až doma – po prvním vypráním – zjistím, že je mi materiál vlastně hrozně nepříjemný, kousavý, nebo neprodyšný, a stejně ho nebudu nosit. Začala jsem si studovat o různých druzích materiálů, o jejich výhodách a nevýhodách a podle toho jsem se začala při nákupu oblečení orientovat. Nebavlněné tričko už bych si ani nekoupila. A protože mám plnou skříň podobných přehmatů, rozhodla jsem se udělat nálet do second handu a poslat je dál, třeba pro rodiče samoživitele, kteří svým dětem nemůžou koupit nové (dražší) oblečení.

Jedním z důvodů proč jsem se odhodlala ke změně je i nově větší dostupnost nákupů přes internet, plus fakt, že mívám volná rána, což je jediná část dne, kdy je možné vejít do butiku (lidi jsou v práci, super), aniž by člověk nebyl ušlapaný. Jasně, to přeháním, ale nákupy oblečení pro mě vždy bývaly stresující kvůli (na můj vkus) velkému množství lidí v buticích a nutnosti si oblečení zkoušet. Při nákupu oblečení člověk nesmí jednat ukvapeně, seskládávat šatník, vnímat materiál a pocity, které z něj má, a ne být šikanovaný něčí kabelkou (vím, o čem mluvím, byla jsem v Primarku na Oxford Street). Na metldowny obecně netrpím, ale při nákupu oblečení jsem už nejednou měla psychicky tísnivý pocit. Myslím, že mi muži, zapadající do genderových stereotypů (= co nesnáší nakupování), rozumí…

Nikdy jsem nedokázala takzvaně trpět „pro krásu“. Kdykoliv na ženách vidím kalhoty s odhalenými kotníky, nebo materiál, který v zimě studí a létě peče, ježí se mi všechny chlupy na těle. Nerozumím tomu, co na takovém oblečení vidíte/vnímáte? Vím, že neurotypici nejsou obecně takto smyslově citliví, ale když se necítím dobře v tom, co mi překrývá kůži (ve které se taky často necítím dobře), neumím se uvolnit, jsem napjatá a roztěkaná, což je obzvlášť ve školním/pracovním prostředí velký problém; tam je pozornost nutná. Čím jsem starší a jsem zodpovědná za vlastní nákupy, tím spíš chápu pořekadlo, že šaty dělají člověka. A především: nad oblečením by člověk měl přemýšlet, protože je pro něj stejně důležité jako dobré boty do nerovného terénu.

Upřímně si i pohrávám s myšlenkou, jestli si nezačít některé kousky sama vytvářet, jelikož i mě znervózňuje ekologická a sociální stránka výroby oblečení… máte jistotu, že vám vaše oblečení neušilo dítě? Já ne, i když bych časem ráda přetvořila svůj šatník na striktně udržitelný, ovšem ani to není 100% záruka, dokonce ani když udržitelnost slibuje známá značka. Navíc jsem si jako malá kromě mapek, plánků a půdorysů domů mimo jiné kreslila i návrhy oblečení, takže bych zúročila svůj talent. 😀

Osobně se domnívám, že mít ‚relativně hodně‘ oblečení vůbec nevadí, když si uvědomíme, že do každého ročního období je potřeba trochu něco jiného. Já jsem i na sebemenší výkyvy počasí velmi citlivá, nejen jako člověk se špatným prokrvením těla (teplé ponožky odhazuju až ve třicítkách), ale i jako – samozřejmě – autista, který nemá správnou smyslovou regulaci. I proto se mi nezamlouvá aktuálně oblíbený extrémní minimalismus šatníku, který – zdá se – naprosto ignoruje výkyvy počasí a naše čtyři roční období. Já například vlastním sedm bund, což asi z konvenčího hlediska není úplně málo, ale dvě z nich jsou v podstatě kabáty na zimu (plus jedna obnošená na zahradu/na procházku), další dvě jsou slabší jarní kabáty a zbylé dvě bundy jsou něco mezi na sychravý podzim. Taky mám relativně velkou kupu triček, ale jen některé mají dlouhé rukávy vhodné do chladnějšího prostředí. Některé mají sice krátké rukávy, ale jsou poměrně hřejivé tak akorát pod mikinu a jiné jsou slaboučké opravdu do vysokých teplot, kdy se člověk peče jako kuře na grilu už jen tím, že dýchá. Ve výsledku mám do každého ročního období a několika variant počasí jen pár kousků oblečení, přestože je moje skříň plná. Umět se obléct je věda… anebo umění?

Taky jsem dospěla k názoru, že do některých nezbytných kousků je lepší investovat víc peněz, připlatit si za kvalitu, jelikož někdy skutečně vyšší cena znamená vyšší kvalitu. Rodiče mi v mých sedmnácti koupili kabelku do Londýna, ale nekvalitní u Vietnamců, místo kvalitnější ve značkovém obchodě. Tehdy se mi líbila a bylo mi to vesměs jedno, ačkoliv bych sama nikdy u Vietnamců nenakupovala, nicméně mi kabelka nevydržela ani tři měsíce občasného nošení. Jednoduše se mi na jazykovém kurzu v Londýně začala rozpadat a jinou jsem (s sebou) neměla.

~

Pravidla, kterými se řídím při nákupu

Pravidlo 1: Pokud nemusíte v práci splňovat psaný, či nepsaný dresscode, nikoho, ani jednoho člověka, kterého potkáte na ulici/v obchoďáku/na poště nezajímá, co máte na sobě. Kupujte si to, co se líbí vám, co chcete a budete nosit, v čem se budete cítit dobře. Za běžných okolností to kupujete jen pro sebe, pro nikoho jiného. Sama se tím řídím, a proto, jestli mám na sobě infantilní tričko z fast fashion (obecně nepodporuju takzvaně fast fashion, ale například džíny si jinde pořádně nevyberu), anebo jsem se rozhodla ‚zapadnout do stereotypu‘ a nosit to, co mnoho jiných lidí, nikoho nemusí zajímat. Leda tak vaši peněženku. 😀

…A to je vše. Žádná jiná pravidla nemám a ani vás nechci ‚poučovat‘, nejsem žádná fashion bloggerka, pokud vás zajímá víc, klikněte na tento pěkně zpracovaný článek.

1 komentář: „O módě a nakupování oblečení

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.