O rodičovství, nevhodných poznámkách a potratu + vzkaz mým dvojčatům

Začít článek je pro mě vždy oříšek. Nevím, jaká úvodní slova zvolit, aby to čtenáře zaujalo a zároveň neodradilo, když se snažím mluvit o tématech, které jsou pro mě důležité a ráda bych, aby moje pointa vyzněla jasně a pochopitelně. A toto téma – rodičovství/těhotenství – je obzvlášť náročné na zpracování: zatím to skončilo čtyřmi rozepsanými články, snad dokončím aspoň tento. Posledních pár týdnů mě nakoplo, abych o mateřství konečně promluvila.

Dá se říct, že od chvíle, co jsem odmaturovala, byť jsem se tou dobou balila na kolej na vysokou, jsem ze všech stran poslouchala narážky: nejdřív na vztah, že jsem příliš vybíravá (opět podotýkám: tou dobou mi bylo teprve 19) a umřu sama, posléze, když jsem si našla stálý vztah, se narážky změnily na opakované otázky: „vy čekáte miminko?“. Po operacích srdce mám mírně vychýlenou páteř, nic tragického, ale mé břicho v některých úhlech pod těsným tričkem skutečně může vypadat jako, že jsem na začátku těhotenství, což všechny tyto dotazy jen podporuje. Ale i když si žena dítě přeje a dítě mít může, jsou tyto otázky absolutně nevhodné, nikdy nikdy se na to neptejte. Pokud je žena těhotná, poví vám to SAMA, až bude chtít. Podobné žádosti a rozčarování jsem zaregistrovala i u jiných blogerek a vlogerek, které například mít děti nemůžou, mnohokrát potratily, nebo při porodu málem umřely, a proto neplánují mít sourozence pro své dítě. Přesto stále od svého okolí dokola poslouchají otázky a narážky.

Stejně tak nevhodné jsou poznámky – a s těmi se setkávám až nechutně často – typu „to pochopíš, až budeš mít dítě“. Prosím vás, pořádně POPŘEMÝŠLEJTE, než něco takového řeknete… než se takto povýšíte a shodíte člověka, který s vámi komunikuje. Já podobné lidi už bez milosti ignoruji. Za prvé, na světě jsou milióny rodičů a jistě by se našlo tisíce z nich, kteří to TO nechápou. Za druhé, tento ‚argument‘ často používají lidé, kteří si neuvědomují, že situace nemusí být černobílá a všímavému oku tak prozradí o sobě víc, než by jim bylo milé. Nikdy, nikdy nemůžete tušit, jestli onen bezdětný náhodou není nevlastním rodičem, nebo jestli nevyrůstal v prostředí, kde musel svému výrazně mladšímu sourozenci suplovat dalšího, funkčního, rodiče. Obě tyto situace jsou nesmírně složité a nejeden člověk už kvůli nim skončil u psychologa (stačí mrknout na různá fóra). Rozhodně by si zasloužily více osvěty a pochopení. A určitě jsou POROVNATELNÉ s rodičovstvím biologických potomků; kdo říká, že ne, nikdy je nezažil. Naopak, z těchto fór jsem se dočetla – ze zkušeností těch, co to můžou porovnat, – že být nevlastním rodičem je psychicky vyčerpávající a náročnější než být rodičem vlastnímu (ať biologickému, nebo adoptovanému) dítěti. To jen tak pro zamyšlení…

Žena není pouhý inkubátor; některé například potřebují dokončit vzdělání, kterému věnovaly roky úsilí, případně nastartovat kariéru, aby měly finance, než začnou těhotnět. O to nesmyslnější je, že přesně ti lidé, kteří velebí vzdělání, by zároveň od ženy očekávali těhotenství už po té maturitě, dokud je na to žena ‚nejlépe biologicky vybavená‘. Ale takhle jednoduché to není. I když jste v ideálním věku, máte partnera a dítě chcete, nestačí jen lusknout prstem (sexovat). Já jsem v ideálním věku, přesto jsem si před pár dny prošla potratem. Zamlklým, tedy nežádoucím.

Proč? Protože se to jednoduše stává, i zdravým plodným ženám, a u dvojčat obzvlášť. Proto se o těhotenství v prvním trimestru nemluví. Stává se to stejně tak mladým a plodným ženám, jako těm, které mají před čtyřicítkou a jdou na IVF. Potrat ve svém životě zažije nejspíš každá žena, protože takto končí až 50% těhotenství; jen spousta žen ani nezjistí, že byly těhotné, protože se potrat jeví jen jako opožděná menstruace ‚ze stresu‘. Potrat neznamená, že žena příště nedokáže odnosit živé a zdravé dítě, tak jako to neznamená, že to dokáže. Je to velmi individuální a i mladé, zdánlivě zdravé ženě nemusí být těhotenství lékaři přímo doporučeno, protože zdravá je skutečně jen zdánlivě. Já mám kvůli nižší hladině kyslíku v krvi vyšší pravděpodobnost potratů (přesto stále nižší než pravděpodobnost potratu u IVF, ironie), předčasného porodu a také vyšší pravděpodobnost komplikací i na mojí straně, proto toto těhotenství bylo v podstatě neplánované (byť chtěné) a nechci si plánovat (sledovat ovulaci atd.) žádné další; co se má stát, se stane, má-li dítě být, bude. Není to tak, že určitě nemůžu mít dítě, jen, že ta cesta bude složitá a problematická a dost možná i dlouhá, roky dlouhá…

Ani samotný potrat není bez rizik; žena může při čištění dělohy přijít o část tkáně a tím pádem přijde o možnost mít biologické dítě, což je při nedobrovolném potratu, o kterém samozřejmě vůbec nemusí okolí vědět, pro ženu (a jejího partnera) obzvlášť traumatické. Já zase dostala pilulku na vypuzení plodů ven, což mi způsobilo velké krvácení; v jednu chvíli jsem doslova ležela na podlaze v koupelně, obložená studenými ručníky a nebyla jsem schopná vstát, jak velmi mi klesl tlak. Ale byla jsem ráda, že aspoň neuvidím svou krev, že ji po mně uklízí máma a manžel… abych v ní nezahlédla svoje plody. Z té představy je mi psychicky těžko ještě teď. Následující dny mě manžel doprovázel na WC, aby se mi neudělalo zle. A dočišťovací krvácení trvá i několik týdnů. Taková je realita, nemám problém ji upřímně naturalisticky popsat. Jsem otevřená, když je to důležité. A toto důležité je, o potratech a různých komplikacích v těhotenství se mluví málo, přestože se dějí často. Další oblast, která zoufale postrádá osvětu.

Nevím za jak dlouho – a jestli vůbec – se stanu mámou dětí i na tomto světě. Dětí volných pro adopci je málo, některé ženy jsou plodné, ale těhotenství je může zabít a hledání náhradní matky (jako například Phoebe z Přátel) může trvat roky, jiné by zase těhotenství fyzicky zvládly, ale jsou neplodné. Znám hned několik vrstevnic, které mají už dlouhé roky problémy s cyklem, zápasí například se syndromem polycystických ovárií, endometriózou, či štítnou žlázou, což výrazně snižuje jejich plodnost. PCOS, endometrióza i hypotyreóza jsou velmi časté nemoci. Já jimi sice netrpím, ale jedná se o skutečně časté potíže. Mít dítě není prostě samozřejmost, přestože žijeme v 21. století.

Tak už se mě stále neptejte, jestli nejsem těhotná. A proč nejsem těhotná. A kdy budu těhotná. A jestli chci mít dítě. A neříkejte mi, že něco nemůžu chápat, protože jsem (zatím) nerozmnožila svůj genetický materiál. Vadí mi to, je to neslušné a neempatické.

O to víc jednoduše nedokážu (a ani nechci :)) pochopit rodiče, kteří svoje potomky vnímají jako přítěž a neumí si jich vážit, nebo je mít bezpodmínečně rádi jen kvůli tomu, že existují. Jasně, jsou i náročnější a děsivější období, například puberta, ale vlastní potomek je jednoduše dar. I když se narodí autista. 😉

A proto si toto všechno, co jsem tu napsala – o nevlastním rodičovství, neplodnosti až po potraty, – prosím, uvědomte, než se začnete ptát, předvídat, nebo soudit zcela bez rozmyslu.

~

2 komentáře: „O rodičovství, nevhodných poznámkách a potratu + vzkaz mým dvojčatům

  1. Milá Aneto, je mi smutno s Tebou. Myslím na Tebe i ty dvě dušičky. Taky jsem měla potraty, i když o nich vím jen já, protože to bylo v pouhém pátém nebo týdnu. Dvakrát. Přesto to bolelo psychicky a loučila jsem se vždy s tou dušičkou. Je to těžké. Myslím na Tebe.

    Líbí se 1 osoba

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.