Frustrace (nejen) z koronakrize a snaha opět psát články

Často měním vzhled blogu, protože pak mám pocit, že píšu články na úplně nový blog – takový, který není poznačený žádnými emocemi – a píše se mi snadněji. Jako člověk s ADHD mám pochopitelně velké potíže dotáhnout věci do konce, a proto se mi tu kupí rozepsané články a nápady na témata. Proto mi pomáhá pocit „nového“ blogu. Ostatně, i na svých předchozích blozích jsem se často vyžívala ve změnách vzhledu, tehdy, když mi bylo přibližně jedenáct, to bylo mé jediné hobby, které mě vytahovalo z víru velké samoty. A díky tomu jsem se naučila kódovat webové stránky a práci s Photoshopem, což mě dovedlo na střední uměleckou školu.

Svůj blog zároveň často vnímám jako jedinou možnost, jak vyventilovat svoje myšlenky a pocity, jelikož si často připadám se svou kombinací všelijakých diagnóz (aktualizováno na stránce O mně) a životních situací velmi osamělá. A protože se každý člověk potýká se svou kupou problémů – ať už objektivně menších, či větších – těžce se hledá útěcha nebo dokonce pomoc.

Za posledních pár měsíců jsem upadla do agónie a dostala jsem se do stavu, že mě nebaví ani to, co mě baví. Prvotní šok a možná i tak trochu nadšení z koronavirového světa připomínající autismus vystřídala nekonečná nuda a finanční problémy způsobené ekonomickou krizí (způsobenou koronavirusem, jo). A pochopitelně i obavy. Moje plíce jsou slabé, a proto jsem se musela neustále divit, když lidé si stěžovali, že se jim v rouškách špatně dýchá. 1) Takto nějak se dýchá mně celoročně, když se k tomu přidá ještě i alergie a vysoké teploty, tak se zadýchám i po pár schodech a za 2) kdyby tito lidé chytili koronavirus, to by teprve zjistili, jak zle se jim dýchá… s možnými dlouhodobými následky (podle pozorování lidí, kteří onemocněli SARS). A úplně „nejlepší“ by samozřejmě bylo, kdyby nakazili další. I proto jsem koronaviru věnovala několik článků, jelikož je pro mě podceňování a jakási z toho plynoucí bezohlednost lidí dost velkým tématem. 😦

V posledních dnech jsem zase začala hrát The Sims 4, to je simulace života. Když jsem byla malá, často jsem utíkala po škole k The Sims 2 jako k jediné spáse a jedinému kamarádovi. Ostatně konečně mám tu možnost si opět zahrát, když jsem si pořídila svůj první vlastní notebook. Tak trochu v poslední době rozmýšlím nad dětskými léty, vzhledem k onomu složitému životnímu období. Řešíme toho s manželem v poslední době příliš mnoho: soudy kvůli jednomu psychopatovi, dlouhodobý výpadek příjmu a nutné výdaje, velkou izolaci, snahu rozjet vlastní projekty (jelikož se svými zdravotními problémy jen tak neseženu vhodnou práci), moje nekonečné potíže s diplomkou, nejistou budoucnost kvůli koronaviru a Brexitu… Jo, The Sims je fajn. Jediná věc, na kterou se mi aktuálně daří soustředit. Je to dětinské? Ano, ale pokud toho člověk má na svých bedrech příliš, potřebuje někdy vypnout. A ne každý je vášnivý kuřák, nebo aktivní sportovec. Já nemůžu být ani jedno.

Každopádně: tímto článkem jsem se chtěla jen připomenout a ozvat se vám, abyste na mě nezanevřeli. Času na blogování je vcelku dost, ale aktuální frustrace jednoduše převyšuje sílu se soustředit. Nicméně jsem v posledních dnech chytila inspiraci, s manželem jsme se před pár dívali na Léto u Mazurských jezer a v mnohých ohledech jsem se v Sabine opět poznávala, až mě opět zamrzelo, jak člověk musí být pro ostatní průhledný, aby mohl být oblíbený. Problémy s doslovným chápáním, především „vtipů“ a „legrace“ mám taky a nejednou jsem se kvůli tomu stala terčem verbálních útoků. I o tom by se daly napsat články, adresované především lidem, kteří tvrdí, že jsem „moc hezká/normální na to, abych byla postižená“. Díky za pokus o lichotku, ale já mám Aspergera, ne (mentální) postižení.

Nejsem postižená, jsem jen divná.

A moje největší problémy se týkají mého zdraví, o kterém bych se někdy taky chtěla více rozepsat, právě proto, že autismus jednoduše nepovažuju, a nikdy považovat nebudu, za postižení či nemoc, přestože jsem naplnila diagnostická kritéria velmi snadno a s přehledem, to mi věřte.

S manželem se snažíme mít rutinu, a tak se večer před spaním (někdy i nuceně) díváme na seriály či na filmy. Tak snad se brzy má frustrace zmírní a budu schopná opět (smysluplně) psát.

~

Pokud máte zájem mi napsat, jak na vás dopadla koronakrize, především po ekonomické stránce, budu jen ráda. 🙂

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.