Osobní zpověď: Proč jsem šla do Anglie? O depresi a životě jako nediagnostikovaný Asperger

Hodně lidí mi pokládalo ten stejný dotaz: a proč chceš do jít studovat do Anglie? Co na ní vidíš? ČR je přece fajn… Anglie není na druhém konci světa jako například Amerika, kterou jsem taky zvažovala, ale odpuzovala mě ona vzdálenost. Proto jsem tyhle otázky nechápala: chovali se, jako kdybych snad upadla na hlavu a začala vykládat, že odletím na Měsíc. Z mého úhlu pohledu nepokládám studium na vysoké v Anglii za větší krok jako odejít z maloměsta do Prahy na vysokou.

(Varování: jelikož se jedná o osobní zpověď, článek je dlouhý.)

Nedá se odpovědět jednoduše. Jeden čas jsem si i pohrávala s myšlenkou, že se moje předchozí životy musely odehrávat v germánských zemích, protože jsem se jako malá chtěla učit německy („jako velká“ jsem potom začala se švédštinou) a k Německu a Rakousku stále cítím slabost, ale nejvíc mě to prostě začalo tahat do Anglie. Pravděpodobnější vysvětlení je, že jsem jednoduše vždy byla ovlivněná tím, co běželo v televizi; od Komisařů Rexů a Medicopteru 117, přes Harryho Pottera až po americkou produkci. Plus část mých příbuzných žije v Kanadě; v přecházejícím článku jsem se zmiňovala, že moje teta utekla před režimem. Když jsem byla malá a oni přiletěli do ČR, představovala jsem si, že se naučím anglicky jako rodilý mluvčí a budu spojka mezi mým bratránkem, který se narodil v Kanadě a prarodiči. „Vtipné“ je, že ačkoliv on tehdy uměl opravdu dobře česky a já uměla anglicky jen zeleninu a zvířata, časem natolik zlenivěl a pozapomínal, že neumí říct ani jednu jedinou větu správně česky, neumí vyslovovat a nemá slovní zásobu, takže se ze mě „spojka“ nakonec stala, jen o pár let později.

Dá se tedy říct, že největší vliv, v průběhu dětství a dospívání, na mě měly média a touha dokázat lidem, co mě nazývali flákačem (když jsem tiše trpěla depresemi, úzkostmi a ADHD), že se mýlí. Ale touha sám sobě, i okolí, cosi dokázat není dostatečná motivace, jak jsem zjistila: měla jsem totiž dva spolužáky, kteří toužili po studiu v zahraničí, ale nikdy to nedotáhli do konce. Nešli na vysokou ani v ČR, přestože jeden z nich byl naprosto typický příklad introvertního šprta, jehož jediný životní cíl byl titul a dobrá práce.  

V roce 2011 jela máma do Anglie, protože měla kulaté narozeniny, a já cítila nepřirozeně velký smutek. V roce 2012 jsem dostala příležitost i já: kamarádky střední škola pořádala poznávací zájezd do Anglie. Asi bych nedokázala slovy popsat, jak jsem se tam těšila: měsíc před odjezdem jsem byla veselá, jako kdybych byla sjetá. To si o mně lidi myslívali často, no jo no, autistický mozek připadá „normolidem“ šibnutý a nepředvídatelný. Celý pobyt v Anglii jsem si užívala natolik, že když jsme nastoupili do autobusu směr Česko, ještě v Londýně jsem musela zadržovat slzy.

V té době jsem si byla naprosto vědoma toho, že se nějak liším. Jen jsem nevěděla jak. Sice jsem u sebe měla obrovské podezření na ADHD, tušila jsem, že za mými problémy se vztahy (nejen milostnými, ale právě že i přátelskými) stojí i má „vybíravost“ a neschopnost dát najevo zájem, ale netušila jsem proč to tak je a co se s tím dá dělat. Ze zoufalství jsem i přemýšlela nad ezo kravinami, jestli nemám zablokovanou auru, jestli nechci být stále opuštěná a sama, přestože jsem tím trpěla. Věřila jsem tomu, že jsem vlastně latentní masochistka a možná tak trochu i sadistka, když jsem každou chvíli někoho svými slovy rozhodila, urazila, nebo dokonce i zranila. Topila jsem se v dystymii a úzkostech, které se začaly umocňovat v druhé polovině třeťáku. Dostala jsem „tu pravou“ chřipku (influenza A) společně s angínou, tudíž jsem první tři, čtyři dny prospala i 22 hodin denně.

Protože áčko má dlouhodobé následky, stále jsem neměla imunitu v pořádku a začaly se u mě objevovat projevy skutečné deprese, která do té doby byla spíš jen „špatná nálada“ s úzkostmi a nízké sebevědomí (i proto se bojím koronaviru, není to legrace, můžete mít následky). Na konci třeťáku u mě deprese propukla naplno, měla jsem pocit, že jsem příšerný člověk a že by bylo nejideálnější zmizet: ostatně v Anglii jsem se cítila dobře, předpokládala jsem, že bych tam mohla získat novou identitu a být konečně „slušný“ člověk, jak to ze mě chtěli: a ne, abych byla lempl, brutálně upřímný lhář (ano, nedává to smysl) a provokatér. Tou dobou  jsem měla už přes půl roku zaplacený jazykový kurz v Londýně, kam se mi přes moje deprese nechtělo ani jet.

Propadla jsem autistickému vyhoření a neměla jsem sílu ani vstát z postele a jít se najíst, natož někam odletět. Celé dny jsem téměř nejedla, nepila, i po obyčejném přepínání televize jsem byla strašně unavená, měla jsem pocit, jako když se topím, břeh je na dohled, ale nedoplavu na něj. A „nejlepší“ bylo, že si toho nikdo nevšiml a když jsem to řekla mámě, vysmála se mi, že nemám žádný důvod, protože nechodím do práce. Přesto mi představa dvou týdnů v zbožňovaném Londýně s dlouholetou kamarádkou A. dodala sil a nakonec jsem odletěla. Postupně jsem začala cítit zase chuť do života. Všichni okolo na mě byli milí, kamarádka mě nezadupala do země, i když jsem byla ještě stále trochu úzkostná a z toho důvodu i protivná. Naše host family byla skvělá, dokonce nám řekli, že jsme jejich první „svěřenci“, kteří se první den v Londýně neztratili. Zvládly jsme to. Tak proč bych to neměla zvládnout znovu? Neztratím se, mám dobrý orientační smysl.

Po dvou týdnech v Londýně už mi bylo zase psychicky mnohem líp a pochopila jsem, že musím zkusit život v Anglii; třeba právě tam zapadnu. Vždyť víte, Aspergerovu syndromu se říká „syndrom špatné planety“, ačkoliv jsem o něm tehdy ještě nevěděla. Myslela jsem si, že jsem jednoduše ve špatné zemi  a – ač mám ČR ráda, protože má mnoho svých dobrých „vlastností“ – musím říct, že to tak trochu pravda je. Komunismus mnohým Čechům uzavřel mysli a bohužel se zde diverzita stále příliš neschvaluje. Upřímně: vždy mi bylo líp v zahraničí. Studie poukázaly na to, že se autisté snáz socializují s cizinci, protože cizinci bývají schovívavější; předpokládají, že se v mluvě a neverbální komunikaci objevují rozdíly, ať už kvůli kulturním odlišnostem nebo nedostatečné znalosti jazyka a nesoudí tak přísně: například, že nedostatek očního kontaktu usvědčuje ze lži. I neurotypik, mluvící cizím jazykem, ztrácí schopnost adekvátního očního kontaktu a je to normální. A já jakožto autista myslím výhradně v obrazech (i o tom jindy), tak jako Temple Grandin, a proto je pro mě i čeština vlastně tak trochu cizí jazyk.

Už po prvním návratu z Anglie jsem na ni nemohla přestat myslet, navíc mě velmi psychicky sráželo, jak jsem již zmínila, že se o mně všude říkávalo, že jsem líná. Zdravé NT si jednoduše neumí představit – což není výčitka, ale fakt – jaké to je vyrůstat jako nediagnostikované ADHD s nediagnostikovanými úzkostmi, navíc s vrozenou kardiologickou vadou, která se projevuje snadnou unavitelností. Taky jsem se tou dobou potýkala s autoimunitní nemocí, která se pro změnu projevuje častou bolestí nohou. Ani jedno se netýkalo lenosti a pořád jsem cítila smutek z toho, že mi nikdo nerozumí, jelikož mě nikdo nebyl ochotný ani  jen vyslechnout. Proto jsem na diagnostiku Aspergera, ADHD a úzkostí dostala až v dospělosti, kdy mi došlo, že mě nikdo „nespasí“. O své autoimunitní chorobě, která se projevuje především v dětství, jsem se dozvěděla až když jsem poznala dívku, která má tuto nemoc diagnostikovanou a jejíž projevy se 100% shodují s tím, co jsem prožívala v dětství a v dospívání. Ostatně, to je ten hlavní důvod, proč jsem si založila blog. Ačkoliv jsem nikdy nechtěla, aby se na něj dostali moji známí a příbuzní, měla jsem potřebu sdílet svoje zážitky a myšlenky a… vysvětlovat.

Nechtěla jsem se zaseknout v předsudcích a neporozumění lidí okolo mě, které mi horšilo psychiku, a tak jsem šla na vysokou do Prahy. Přestože mě rodiče nikdy příliš nepodporovali a nepodporují, tady jim musím poděkovat za to, že mi zaplatili soukromou VŠ. Sice jsem musela poslouchat kecy kvůli penězům, ačkoliv to byl jejich nápad, ale já jsem v té době promeškala termín na podání přihlášek na klasické VŠ, jelikož jsem se zaměřovala jen na umělecké VŠ. To se ode mě očekávalo, chodila jsem na uměleckou střední, tak by mě pochopitelně ani jinam nemohli vzít; toto nám ve škole vtloukali do hlavy horem dolem. Spolužačce, která chtěla jít na práva, se v podstatě vysmívali, já byla zase trapná s tou Anglií, umím snad dobře anglicky…? Jasně, že ne.

Ty tři roky studií bakaláře v Praze byly náročné. Psychicky mi opět nebylo dobře, srazila jsem se s realitou, zjistila jsem, že spolubydlící jsou spolubydlící, ne kamarádky, nestanou se z nás Joey a Chandler, nebo Ted a Marshall, takto to v životě nefunguje. Plavala jsem v sociálních pravidlech, myla jsem nádobí za všechny, ale nenapadlo mě vynést koš, však každá děláme něco. Příliš často jsem kvůli svým citlivým smyslům větrala a chodila jsem do postele už v deset (ne, že bych usnula, ale zvyk je želená košile). Nechtěly být rušeny ve svých pokojích, takže jsem nikdy nevěděla, jestli je mám po příchodu a při odchodu jít pozdravit, nebo ne. Tak či tak, byla jsem pro ně blbá. Lol, první psycholožka mi po krátkém sezení a testování řekla, že můj největší životní hendikep, i když na Aspergera odpovídám, je moje vysoce nadprůměrná inteligence, což jsem tehdy okamžitě vypustila z hlavy jako naprostou pitomost.

Snažila jsem si najít práci při škole, protože „to tak dělají všichni“ a já přece nebyla žádný flákač (jak to o mně vykládala například teta, která mi v dětství byla druhou matkou a která nemá ani maturitu a „na mateřské“  je už 16 let), ale kvůli pohovorům a celodenním školením, kde mě přijali, mě málem vyrazili ze školy. Měla jsem velkou absenci, která se i na vysoké škole počítá. Opět se mi vrátily deprese a nejspíš bych se dostala k dalšímu autistickému vyhoření, kdybych tehdy nenarazila na jakýsi Aspergerův syndrom, který mi vysvětlil spoustu záhad a nejasností mého života. Co mě k němu dovedlo a proč jsem získala podezření, se chystám rozepsat v jiném článku.

Během prvního roku na bakláři jsem nejen pochopila, že mám AS, ADHD (čehož si všimli i ostatní), ale taky, že nejsem hloupá. I přes věčnou nepozornost, chaotičnost a úzkosti jsem procházela dál. Jelikož jsme byli v podstatě dvojobor, běžně jsme mívali deset zkoušek (obecně jich na VŠ bývá kolem pěti, šesti). Nároky byly vysoké, i když jsem chodila na soukromou školu. Koneckonců ve světě jsou prestižní školy jen ty soukromé. A právě proto, že mi došlo, že nejsem hloupá, ba dokonce ani průměrná, začala jsem věřit, že vzdělání v zahraničí není žádný nesplnitelný sen. A když uprostřed mého posledního roku bakaláře došlo v rodině k nečekanému úmrtí, bylo to to poslední nakopnutí. Ano, nebyla jsem nikdy jedničkář, ani áčkař a před bakalářem jsem uměla anglicky jako velmi slabě slabý pokročilý, známky neumí zhodnotit inteligenci ani cílevědomost. Neměla jsem kvůli tomu odvahu se přihlásit na Oxford, ani na Cambridge, ačkoliv můj obor – psychological sciences – je zaštitován britskou národní psychologickou společností, tudíž se na všech univerzitách vyučuje stejným způsobem.

Ačkoliv jsem měla po třeťáku rok nedobrovolného volna (chyběl mi poslední předmět ke státnicím), nenapadlo mě couvnout, naopak. Onen rok byl příšerný; následovalo další úmrtí, můj ADHD bratr vstoupil do puberty, a tak se u něj začala projevovat agresivita, moje kardioložka mi odmítla dát zdravotní potvrzení, abych mohla dělat au-pair, několik potenciálních spolubydlících, abych mohla zůstat v Praze a ne u rodičů, se ke mně otočilo zády a vzalo zpátečku, že svůj život vlastně změnit nechtějí, a zrušil se výlet na Island, kam se chci podívat už dlouhé roky. A máma se mi začala celkem posmívat, že se neumím postarat o domácnost, například, že neumím umýt okna. To bylo pochopitelně neoprávněné, protože už za ty tři roky v Praze jsem několikrát myla okna. Od jedenácti let jsem uměla uvařit základní jídla. Praní prádla, ani celkové uklízení opravdu není žádná alchymie. A i když jsem cítila až panický strach, protože jsem si dobře vzpomínala na svůj nešťastný první rok v Praze, neměla jsem kam „uhnout“. Věděla jsem, že už vážně hůř být nemůže, že nemám co ztratit a že mě tu nic nedrží. Nikdo mě tu nedržel.

A vážně hůř nebylo. 😉

Pravda je, že kdybych neměla poprvé v životě vlastní pokoj, vlastní životní prostor a pocit, že si můžu hledět svého a nemusím stále ustupovat, chápat a mlčet, nikdy bych nenašla vnitřní klid a manžela, se kterým jsem mohla celé hodiny proskypovat jen proto, že jsem neměla nikoho za zády. O titul mi vlastně nikdy nešlo, protože ještě dva roky zpátky bych nevěřila, že se stanu bakalář a pět let zpátky bych nevěřila, že budu vůbec kdy na vysoké. Šlo mi vždy o zkušenost, o změnu a nalezení vlastní osobnosti.

3 komentáře: „Osobní zpověď: Proč jsem šla do Anglie? O depresi a životě jako nediagnostikovaný Asperger

  1. Je to vážně překvapivé zjištění, že vlastně vysoká inteligence opravdu není tak medová, jak se to může zdát, ale často handicap. Protože sice je teda člověk inteligentní, ale když ho to odděluje od ostatních… Chtěla bych ti napsat, mail nebo tak něco, ale nějak jsem nenašla kam. Šlo by to?

    Líbí se 1 osoba

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.