Covid-19 vs. svoboda cestování, první část

V posledních týdnech jsem byla v napětí. Koronavirus, troufám si tvrdit, na mě nedopadá až tak silně jako na jiné, jelikož jsem svým způsobem zvyklá – jak jsem psala v předchozím článku. Nicméně jednu z věcí, kterou snáším velmi zle, je pocit nesvobody. Často obdivuju lidi, kteří byli schopni žít v komunistickém režimu, který je pustil maximálně tak do Jugoslávie k moři. Já bych to nezvládla, já bych se z toho psychicky zhroutila, svoboda pro mě byla vždy na prvním místě, i proto jsem ze svatby panikařila jako „typický chlap“, lol a vůbec jsem si to neužívala jak „typická žena“. Kdybychom nebyli cizinci, upřímně, se svatbou bych váhala. Ano, oba jsme občané EU, ale možná, že právě ten Brexit, a jeho dopady, mě natolik nalomil, že jsem si říkala, že pokud spolu chceme doopravdy být, měli bychom se vzít. Proto jsem řekla ano. Koneckonců co když se něco stane, určitě je lepší se stát rodinnými příslušníky…  

Netušila jsem, že moje až zbytečně „pesimistické“ úvahy se dokážou tak rychle naplnit. (nevěřícně vrtí hlavou)

Jak už jsem zmínila na začátku, celkem na mě padá fakt, že nikam nemůžeme. První mírná úleva přišla před pár dny, kdy ČR na nařízení soudu zrušila zákaz vycestování. Potom jsme začali řešit, jak je to s náma a zjistili jsme, že, díky bohu, se konečně zavedly výjimky pro rodinné příslušníky a tím pádem Slovák by se mnou mohl do ČR a já jako jeho manželka bych se zase dostala zpátky na Slovensko, obzvlášť, když je zrušený ten zákaz vycestování. Ulevilo se mi právě proto, že mám mít v nejbližší době nutné kontroly u doktorů a přemýšlela jsem, jak to udělat. Ve hře bylo i hledání nějaké opuštěné hranice, kde by mě vyzvedli Češi a naopak, jak kdybychom žili ve filmu.

Je to celkem vtipné, protože když se tak dívám na svoje příbuzné na každé sešlosti, nenacházím s nimi příliš společného, což je fakt, kterého si všimli i ostatní. Až na jednoho člena – matčinu tak trochu šílenou sestru, která komunistický režim nevydržela a utekla do Kanady, kde začala nový život a už se nikdy nevrátila do ČR na delší dobu než na pár měsíců. Ale nechci ČR křivdit, naopak! Po pádu komunistického režimu jsme se ze zemí druhého světa dostaly mezi země prvního světa! Ano, Česko i Slovensko patří mezi země prvního světa, mezi takzvaný západ. Proto mě přeci jen docela zamrazilo, když jsem se dozvěděla, že ČR zakázala vycestovat svým občanům do zahraničí (děkujeme lyžaři), pravděpodobně dokonce jako jediná země z celé Evropy. Západem jsme i právě z toho důvodu, že máme tu možnost cestovat, sbírat zkušenosti a vědomosti po celém světě a potom je vložit zpátky do ČR. Byla jsem nadšená ze svých učitelů na vysoké v Praze: měli jsme tam člověka, který učil v Japonsku a uměl japonsky, dva doktory, kteří si udělali doktorát v USA a učitelku psychologie, která vyučovala psychologii ve francouzštině v Maroku.

(Dodatek: já samozřejmě chápu, že určitá opatření kvůli koronaviru byly nutné a nepatřím mezi bagatelizátory, ale nic nesmí trvat příliš dlouho a na úkor psychického zdraví, to je pro imunitu to nejzásadnější.)

S manželem jsme v karanténě už téměř dva měsíce a dodržujeme ji poctivě, o to víc mě rozčilují lidi, kteří toho „nejsou schopni“. Já chápu, že NT mají obecně větší potřebu socializace, ale když sleduju profily svých známých na instagramu, kam přidávají fotky jak se svými kamarády chodí ven popíjet, samozřejmě bez roušek, nebo mají roušky jen tak napůl, vadí mi, že si NT musí stále dělat všechno po svém bez ohledu na ostatní. To je ta empatie, kterou podle vás taky postrádám? My máme dokonce dvě země () ve kterých bychom se mohli svévolně pohybovat, jak jsme zjistili, a neděláme to. A určitě nejsem takto v kleci spokojená, ale někdy je nutné se vzdát vlastního pohodlí pro takzvané vyšší dobro.

Vzhledem k tomu, jak jsme teď uvěznění, o to víc vzpomínám na to, jak jsem si za poslední dva roky navykla na úplně jiný způsob života: na pravidelné cestování, které je pro mě jediná opravdu funkční duševní hygiena.

16. listopadu jsme si s mužem udělali výlet do Antverp. Přiznávám, že za těch pár měsíců, co jsme byli v Belgii, jsem nemohla nevidět, jak je Belgie oku příjemná země. Hodně místních sídlišť po architektonické stránce vypadá jako sídla bohatých, přesto jsou to domy střední vrstvy. První dva týdny jsem nedělala nic jinýho než jsem si je fotila, když jsme se projížděli na elektronických koloběžkách. Brusel mě popravdě zklamal, kromě Atomia a Malé Evropy a faktu, že je srdcem EU, nenabízí nic zajímavého. Antverpy mě zaujaly mnohem víc, i když jsme tam byli jen toho 16. listopadu. Zašli jsme do Primarku, který je jako obvykle přímo v centru města a udělali velký vánoční nákup. V Primarku měli dokonce celou jednu místnost věnovanou jen produktům Harry Potter. Bohužel jsme měli méně času než jsme doufali, takže jsme si město příliš neprošli.

17. listopadu, v něděli, kdy se v Číně objevil pacient nula, jsem měla jet z Kolína nad Rýnem do Česka. Jak už jsem párkrát zmínila, nesnáším lítání, takže jsem zvolila kompromis: vlak. Ráno mě manžel vezl z Belgie, která je vážně malá, do Německa. Neznám jediného Čecha, který by nenadával na české dráhy a nesrovnával je například s německými. Zklamu vás. Nejsou lepší, o čemž jsem pojala podezření už před třemi a půl lety. Přišla jsem na nádraží na letišti v Kolíně a co se stalo… vůbec nic. Vlak jednoduše nepřijel, nikdo se neobtěžoval nás informovat, ani nám nabídnout jinou alternativu. Nemohla jsem stihnout přestup v Norimberku a nechtěla jsem ani manžela, ani tátu nutit, aby mě vezli takovou dálku (ještě zdvojnásobenou zpáteční cestou), takže jsem nikam nejela. Naštěstí jsem jízdenky kupovala u ČD, a tak se mi vrátila celá částka zpátky, když jsem jim popsala svou situaci a chybu na straně DB. No… co už.

A protože byla neděle a v Belgii jsou v neděli obchody zavřené, tak jako v Německu (nebo aspoň v menších městech), jak jsme následně zjistili, šli jsme na nákup v Nizozemsku. Tři země během jednoho dne. A když jsme zapomněli, že v Belgii je v neděli zavřeno, párkrát jsme si už zajeli na nákup do Nizozemska. Je to taková zvláštní svoboda, která se nikdy neomrzí a tím pádem i proto doufám, že už o ni nikdy už nepřijdeme, tak jak nám to právě onen 17. listopad připomíná. Jak je vidno, o tuhle svobodu nás nemusí okrást jen politické smýšlení, ale i naše lhostejnost a nezodpovědnost k jiným bytostem a k matce přírodě: ostatně právě na odporných mokrých trzích, kde se děje týrání zvířat v přímém přenosu – tento ještě relativně málo nebezpečný koronavirus údajně vznikl.

(Nechápu, že se mi vždy povede článek zakončit nějakým ponaučením, ale celou svou vlastní existenci buduju na poučování se z chyb a omylů jak vlastních, tak jiných, abych si co nejvíc usnadnila život.)

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.