Koronavirus jako simulace autismu a Aspergera

Dnes je světový den porozumění autismu. Ono porozumění se bohužel skládá především z toho, že se na nějaké budovy, v případě ČR Petřín, namíří světlo v modré barvě a… to je vše. Případně se vydají články o tom, jaký je to boj vychovávat autistické dítě. Letošní ročník se dokonce ještě „vylepšil“ tím, že si kolektiv rodičů Dětí Úplňku vydupal výjimku, aby autisté nemuseli mít povinně roušky. Výjimku by měli dostat lidé s výrazným postižením intelektu, kteří situaci nerozumí, a takoví lidé se nachází i mezi neurotypickou populací, respektive většina lidí s postižením intelektu není autistická, tak proč vztahovat výjimky jen na lidi s autismem, proboha? Výjimku by přece měli dostat i lidé s astmatem, například. Výjimky jsou nutné. Jenže takto se démonizuje celá skupina (autisti), že jsme si zase něco vymysleli. Přitom vše závisí jen od schopnosti porozumět situaci, tedy na rozsahu intelektu, vůbec nezáleží na tom, zda někdo je, nebo není autista. Ostatně minimálně 50% autistů ani postižení intelektu nemá a chápe, že nošení roušek je aktuálně jednoduše nutné.

~

Všimla jsem si (a nejen já), že se celá pandemie koronaviru dá vnímat jako taková simulace toho, jak se žije autistům v NT světě. A vzhledem k tomu, že je ten den porozumění autismu, proč o tom nenapsat článek, když je tu tolik do očí bijících společných znaků?

Například zmiňované roušky. Zakrývají půlku obličeje, což vyvolává tři situace: 1) těžce se odhaduje výraz a emocionální rozpoložení, když vám chybí zásadní informace z dolní poloviny tváře, 2) je složitější poznat komu daná tvář patří a 3) je složitější porozumět člověku s rouškou.
1) Autisté mívají problémy s odhadem výrazů tváře i bez roušek, není to tak, že bychom to neuměli vůbec, ale je to jednoduše složitější, často kvůli tomu, že neumíme rozeznávat ani svoje vlastní pocity (alexithymie), natož pocity jiných a navíc jen z výrazu tváře. To je málo. Ostatně i z tohoto důvodu jsou naše výrazy tváře pro neurotypiky podobně záhadné jako je pro ně záhadná mimika kočky.
2) Autisté mívají problém rozeznávat tváře, které znají. U některých to zachází až do tvářové slepoty (prosopagnosie), ale i my, co ji nemáme, stejně nedokážeme okamžitě někoho rozpoznat jen podle jeho tváře, vždy to zabere několik dlouhých vteřin (kvůli kterým jsme potom za nevychované, když nepozdravíme známého člověka včas), než si mozek pospojuje tvář se jménem a osobností.
3) Je známo, že autisté nejsou schopni fenoménu koktejlové párty, jinými slovy: když mluvíme s člověkem v jakkoliv hlučném prostředí (klidně i jen na ulici, proto si nerada povídám s lidmi za chůze venku), mozek není schopný odfiltrovat zvuky na pozadí a soustředit se jen na konverzačního partnera, tak jako je toho schopný neurotypický mozek. A proto často vůbec nerozumíme, co nám dotyčný říká.
A teď to stejné prožíváte vy, protože je povinné nosit roušky.

Svět je dočasně uzavřen.

Lidi jsou nuceni trávit svůj volný čas doma a musí se zabavit tím, co mají po ruce: televizí, notebookem, internetem, hrami, knížkami. Tak nějak tráví čas i dospívající autista. Ano, často se může izolovat sám, aby měl prostor na svoje zájmy, ale hodněkrát to jednoduše není dobrovolný. Já například trávila celé dospívání při hře The Sims 2 a později na svých blozích, protože jsem byla pro svoje spolužačky natolik divná, že se mnou nechtěly trávit čas ani o přestávkách, natož mimo školu. A přitom moje jediná opravdová „chyba“ tkvěla v tom, že jsem neviděla nepsaná sociální pravidla, kam spadalo i pravidlo, že žádný zájem nesmí být natolik intenzivní, aby mě bavil i po měsíci, protože je to otravný. Další nepsané pravidlo bylo, abych se nekamarádila s klukem, který se líbí tamté spolužačce, se kterou občas prohodím několik slov, protože „to se prostě nedělá“. Co na tom, že se ten kluk se mnou bavil sám. A v té době jsem nosila dvě mikiny a dvě trička stále dokola, to není cool. A buď jsem „neměla zájem“, anebo „jsem se vtírala“. Nešikanovala jsem nikoho, nebyla jsem ani šprt, ani propadlík, neměla jsem kamarády jen proto, že jsem autista. To stejné si prožívala moje jiná spolužačka (zpětně mi dochází, že byla autistka), která mi i vysloveně poděkovala za to, že jsem jednou pro ni došla domů, aby šla na chvíli ven. Ani ona neměla nikoho, protože byla divná. Protože ráda mluvila o svém křečkovi a o žvýkačkách.
Protože jsem neměla nikoho s kým bych trávila čas venku, jsem byla nedobrovolně celé dny zavřená mezi čtyřmi stěnami. A vždy mi to bylo hrozně líto, mívala jsem deprese z osamění a izolace a dokonce i teď, když jsem dospělá, mám potíže s tím, když jsem příliš mnoho dnů zavřená doma. Jen přítomnost manžela zmírňuje moje psychické napětí.
A všichni tito lidé musí aktuálně být nedobrovolně doma a kupodivu jim to „leze na mozek“ tak moc, že mluví i s květinami. No jo já vím, jaký to je… a nejen já. Izolace/karanténa neposiluje psychické zdraví, že? Představte si jak je někomu s fyzickým postižením, protože města stále nejsou bezbariérová a bez asistence se nedostane ven.

Zdá se, že se přílišná blízkost jiných lidí stala obecně sociálně nežádanou. Všichni si dáváme pozor, jak blízko někoho k sobě pustíme, vyhýbáme se fyzickému kontaktu, ani politici si už nepotřásají rukou, jen do sebe drknou ramenem. Proč? Ze strachu z nákazy. A podobné strachy autisté zažívají na denním pořádku; ať už jsou motivy jakékoliv, pro autisty je fyzický kontakt a fyzická blízkost s cizími lidmi taky nežádaná. Osobně nesnáším podávání rukou, je to sice slušnost, ale obrací se mi z ní žaludek (pokud se nejedná o člověka, který mě přitahuje, to mi nevadí). Jedná se o kontakt kůže s člověkem, jehož kůže je neustále vystavovaná okolní špíně, vlastnímu potu a jiným lidem. Máte jistotu, že si ten člověk umývá ruce po WC? Že se třeba zrovna nechytal za intimní partie? Nebo máte jistotu, že nemá na rukách nějaký bacil (nemusí se zrovna jednat o SARS numero dos jako teď), který následně chytíte? Kontakt kůže na kůži je intimní záležitost, kterou jednoduše nechci sdílet s člověkem, kterého vidím poprvé (a dost možná i naposledy) v životě.
A co se týče fyzické blízkosti, vždy mě dokáže vyděsit. Jako člověk s úzkostnou poruchou a silnou smyslovou reakcí, se často vyděsím, když se ke mně někdo příliš přiblíží, anebo když se mě někdo neočekávaně dotkne. Nečekaný dotek bývá kolikrát až na hranici bolesti.
Ale musím to akceptovat, musím s tím žít, protože se to tak prostě dělá. A jsem ráda, že se situace konečně změnila. Škoda, že jen dočasně.

K tomu patří i časté a důkladné umývají rukou a povrchů, kde by mohla nákaza ulpět. Mnoho autistů má i OCD, které se projevuje rituály a obsedantním chováním a které se může častokrát zdát až iracionální. Já například myslím na smrt každý den, ne, protože bych chtěla, ale protože mě k tomu moje obsedantní myšlení nutí. Pro mě rčení „zapomněl jsem na to jako na svou smrt“ neplatí. Často mám obavy, pokaždé když někdo z mých blízkých nasedá do auta, bojím se, že je to tentokrát naposledy. Ostatně znám několik lidí pro které byla autonehoda smrtelná. Častokrát přemýšlím, jestli zrovna někomu blízkému nebují rakovina, nebo se bojím, aby se člověk například nerozčílil natolik, aby nedostal infarkt. Takže mít obavy o zdraví, je pro mě „nudná“ rutina, koronavir je jen další důvod k obavám.

Koronavirus zasahuje i do ekonomiky. Spousta lidí přišlo o práci, včetně mého muže, a i ti, co o ni nepřišli, nedostávají 100% původního platu. Obzvlášť v zemích, které jsou zasažené nejvíc (například Itálie) lidi bojují i o vlastní existenci. Dochází jim peníze i na základní potraviny, natož aby měli z čeho zaplatit nájem. Víc jak 12% autistů ve studii uvedlo, že někdy ve svém životě byli bez domova, zvlášť přičteme-li k tomu, že partnerství vždy bylo i ekonomickou záležitostí a pro autisty je těžké i najít stálého partnera, který by jim finančně pomohl. Mnoho autistů je nezaměstnaných, protože neprojdou pohovorem (osobně mám zkušenosti s oblastí HR, vím, že je doporučováno okamžitě vyřazovat lidi, kteří mají slabý oční kontakt, z výběrového řízení!), anebo například nezvládají práci ve velkých kancelářích s kolegy, byť, jak se najednou pod tlakem COVID-19 ukazuje, částečný home office, se dá aplikovat na mnoho povolání a celé to stojí spíš na (ne)ochotě zaměstnavatelů než na tom, že by autisté a lidi s duševními problémy žádali něco nesplnitelnýho.

Ale až koronavirus pomine, tak se vy – neurotypici – vrátíte ke svému běžnému životu, ke svým jistotám a rutinám, úzkost vymizí, ale pro autisty se zase tak moc nezmění, pamatujte na to. Když je tedy ten den porozumění autismu, přála bych si, abychom byli všichni k lidem s odlišnostmi (fyzickými i duševními), tolerantní a snažili se jim pomáhat. Protože nikdy nevíte, kdy se můžete ocitnout v jejich situaci.

7 komentářů: „Koronavirus jako simulace autismu a Aspergera

  1. Ono to ani na „vydupání“ nevypadá, spíš na prosbu. A ještě to vůbec není jisté. přejme jim to.
    „Děti úplňku ve středu oslovili náměstka Romana Prymulu s žádostí o udělení výjimky pro osoby s PAS+ obdobně jako ji mají například děti do dvou let věku.“

    To se mi líbí

    1. O dětech úplňku se tu radši rozepisovat nechci, ale jak říkám, nemělo by se to týkat autistů jako takových, ale lidí s těžkým mentálním postižením (retardací), kam nízkofunkční autisté stejně obvykle spadají. A o to tu jde. Problém je, že se kvůli tomu objevují už nenávistné komentáře vůči všem autistům a to se mi vážně nelíbí.

      To se mi líbí

    2. Jinak vydupání to dle mého je, protože kdyby o to žádali sami autisté, tak by je nikdo nevyslyšel, ale NT šéfredaktor jistého periodika, který vytvořil dokument, to je jiná. Bohužel vše je jen o konexích.

      To se mi líbí

  2. Ha, včera jsem četl něco jménem „hra na autismus“ či podobně, týkalo se to právě situace okolo koronaviru, jak NT může blíž poznat, jak se cítí autista. Bylo to místy dost podobný. Dneska už je to smazaný 😀

    To s těma rouškama, dotekama, odstupem, komunikací, nemožností vnímat mimiku atd jsem už zmiňoval a říkám to i běžně lidem, teď jim dokážu uspokojivě vysvětlit, jak se cítí autista. Co je ale důležitější – oni to teď dokážou pochopit 🙂

    Já jen.. až to všechno skončí, už si s nikým nepodám ruku a budu si držet stejnej sociální distanc, jako teď. Jsem si na to tak zvykl, že vrátit se do „normálu“ bude téměř nemožný. Už mi to asi zůstane… Mám z toho rozporuplný pocity…

    Líbí se 1 osoba

  3. Tak ještě než jsem si tenhle příspěvek přečetla, tak jsem ve svém článku mluvila taky o tomto tématu, i když byl o něčem jiném. Vida, vidí to takhle tedy víc lidí 🙂 Já jsem si trochu rouhačsky pochvalovala, jak je super, že se teď ode mě nečeká, že se budu někoho dotýkat, ba dokonce se to nedoporučuje! Protože s dotyky mám taky problém, nejen kvůli samotnému kontaktu s cizím tělem, ale právě i kvůli tomu, čeho všeho se mohl dotknout a podobně… necítím se dobře v domácnostech, kde jsou malé děti, protože tam je v mojí hlavě všechno omatlané, otlápané, oslintané, no dělá mi problém tam i jíst bohužel. Ale člověk, ke kterému jsem romanticky angažovaná, ten mi samozřejmě nevadí – ale mojí matce, která vyžaduje povinné polibky na tvář, to nevysvětlím, proč jako JEHO sliny mi nevadí a její ano. 😀

    Líbí se 1 osoba

  4. Něco je špatně a může za to situace ohledně korony.
    Za poslední dva, tři týdny mám každej den meltdown. Někdy i vícekrát za jeden den. A mnohem horší, než jsem je míval dřív. Příčina? Ať hledám jak hledám, nezměnilo se naprosto nic, kromě tý nucený izolace, která už trvá moc dlouho.
    Taky na sobě pozoruju, že stimmuju jak smyslu zbavenej, rychlý trhaný pohybový kreace, nový pohyby který jsem nikdy nedělal,… Moc velká tenze.. Jenže zase jsem nenašel nic, co by za to mohlo. Nic se nezměnilo, nic kromě tý izolace.
    Vůbec netuším, co s tím mám dělat. Potřebuju trochu zredukovat ty meltdowny a snížit vnitřní napětí…. Ale jak???
    Máte to někdo podobně?

    To se mi líbí

  5. Howgh.
    Mně se to celé líbí.
    Všude je míň lidí, v tramvají a metru se na mne nikdo nelepí, s obličeji a jejich výrazy jsou na tom lidé stejně jako já, navíc nemusím myslet na to, jak se tvářím já a jestli se mi obličej zformátoval přiléhavě k situaci. Výraz nemusím mít tedy žádný. V laboratořích beztak roušku nosíme, takže žádná změna. Dokonce nesmíme ani do společné jídelny, abychom se nemíchali, jídlo nám na tácu donesou až do pracovny na stůl nebo na terasu. Takže žádné davy, kde by na mne měl příležitost někdo čumět, že mám divně poskládané oblečení nebo stojím na jedné noze, aniž bych si to uvědomovala. Choroby a historie medicíny jsou od dětství mým speciálním zájmem, takže reálná epidemie celkem nezávažné respirační choroby (skutečně, proti jiným nemocem se relativně nic neděje) mne nijak nezaskočila, spíš je to jen jedna další v řadě, jen real-time. Do divadel či na koncerty a podobně jsem nikdy nechodila, nerada se dívám na lidi, kteří něco předvádějí, takže jsem vlastně o nic nepřišla – no nechci se vážně rouhat, ale kdyby to takhle zůstalo, vlastně bych byla docela spokojená…

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.