Co pro mě znamenají digitální technologie

Před pár dny jsem si pořídila svůj úplně první notebook, z čehož mám vážně vážně radost 💙.

Doteď jsem měla vždy počítač, nebo notebook, kam jsem sice chodila především já, ale ani jeden z nich nebyl jen můj, byly na něm i profily členů z rodiny, nebo lidí od táty z práce (protože ty lepší notebooky bral z práce na zapůjčení, ale stále byly firemní), případně staré vyřazené od mámy z práce, které po pár týdnech definitivně odešly do důchodu a nebylo možné na nich pracovat. Což byl hlavní důvod proč jsem bývala nucena pravidelně jezdit na víkendy z koleje k rodičům, především kvůli přípravě na povinnou praxi do školy. Dokonce ani v Anglii jsem neměla svůj notebook, ale tátův firemní.

O autistech se obecně říká, že mají radši objekty než lidi a že se neradi dělí. Je to velmi přehnaný výrok, ale přeci jen s ním musím souhlasit, ovšem zároveň ho musím i trochu poupravit. Myslím, že se nikdo nechce dělit o svůj majetek, který pro něj představuje formu zábavy, případně možnost úniku z reality: obzvlášť o elektroniku. A to vše digitální technologie nabízí. Natolik intenzivně, že se občas nějaký uživatel rozhodne „utéct“ a nasadit si digitální „detox“. Umět si vážit svého času offline a pravidelně se mu věnovat, je nutnost, ačkoliv by nebylo zrovna nejšťastnější se „vykašlat“ na čas on-line. Přes internet se dají navázat nové a silné vztahy.

Když patříte ve škole i v rodinných kruzích mezi podivíny, tak jako já, opravdu se nedá očekávat, že budete od nevidím do nevidím mít program v offline světě. Ne, škola vždy bývala můj jediný program a to bohužel v mnoha ohledech nesnesitelný; o hodinách jsem se nemohla soustředit, o přestávkách byl všude chaos – spolužáci si sedali na moje místo, pobíhali po chodbách a překřikovali se -, a bolestivě hlasité zvonění, neviděla jsem, co ode mě spolužáci očekávají, jaká je – a že vůbec nějaká je – nepsaná hierarchie ve třídě (ta se baví se tou, ale s tamtou ne, ani s tebou ne, protože tamta první žárlí) a jak se do ní zatřídit. Takže plynuly roky, kdy mou jedinou zábavou byla neustále se opakující repríza Přátel, The Sims 2, televizní noviny a ano… internet. Blog. A od roku 2010 i sociální sítě.

Možná někdo ví, že v blogovém vesmíru existují něco jako affiliates, což jsou spřátelené blogy, které si vzájemně zvedají návštěvnost. A takto, přes affiliates jsem se seznámila s první kamarádkou, se kterou jsme v kontaktu dodneška. Potom jsem se stala spolu adminkou jiného blogu, kde jsem se v roce 2009 velmi spřátelila s první – hlavní – adminkou ačkoliv bydlela v jiném městě. Po roce jsme se přestaly bavit, potom se mi po třech letech opět ozvala, ale před třemi lety otěhotněla a rozhodla se, že bezdětné odstřihne jako kdybychom byly bezcenné, ačkoliv je v dnešní době vysokoškolačka – obzvlášť Aspergerka – obvykle celkem pochopitelně ještě bezdětná. Tehdy byla svým blogem úplně posedlá, pět článků denně jí bylo málo, dnes je celkem populární „influencerka“ na IGu a je posedlá přidáváním fotek svých dětí bez ohledu na jejich soukromí. Každopádně mi ale v té době nevědomky – svým přátelstvím – pomohla dostat se z depresí a úzkostí, na které trpím od dětství.

Internet mi pomohl i navázat kontakt i s některými spolužáky, které jsem potkávala každý všední den. I když jsme se potkávali každý všední den ve škole, přes internet to bylo jiný: snazší. Ve škole jsem působila rezervovaně a trapně; prepubertální autistka, která nosila stále dvě stejný trička dokola, nečesala se a řasenku si oloupala už první vyučovací hodinu. Teď, když už vím, že Asperger, mi dochází, že jsem přes internet působila jinak, „normálněji“: internet totiž nevyžaduje adekvátní oční kontakt, adekvátní mimiku, gestikulaci a intonaci. Internet je internet. Pro autisty je to bezpochyby ta nejsnazší cesta jak navázat kontakt… ostatně to i potvrzuje studie.

A tak jsem najednou měla kamarády, konečně jsem se dočkala i já. A stejným způsobem vznikl i můj první vztah nevztah; s dotyčným jsme se sice vídali už na základce, ale začali jsme se spolu bavit až na střední škole; po tom, co jsem mu odeslala žádost o přátelství na facebook a on si uvědomil, že mě zná. Od té doby jsme si psali každý den na ICQ; vždy po škole až do noci, včetně víkendů. Často jsem si ale tajně půjčovala tátův mobil, protože jsem neměla dovoleno být na počítači po devátý. Můj mobil tehdy ještě neměl wifi, ani data a já ještě neměla tablet.

Zároveň jsem se na střední škole kamarádila s jedním klukem, kterého jsem shodou okolností potkala na facebooku. Byl správcem na jedné stránce, kde položil dotaz na který jsem odpověděla. Dala jsem mu svůj kontakt na Skype, psali jsme si a… zjistili jsme, že shodou okolností nastupujeme na stejnou střední školu.

Internet mi vždy zprostředkoval prostředí, kde se dalo seznámit. Z mé strany se pokaždé jednalo o náhodu bez mojí iniciativy, až na jedno období, kdy jsem to zkusila na seznamce, buď se to stalo přirozeným vývojem, anebo si mě ti lidé našlisami. a sami mě kontaktovali; například přes můj první blog zaměřený na Aspergera, kam mi lidé začali psát milé vzkazy, nebo i přes tento blog, kde si žádali rady. Nebo mě pár let zpátky oslovila osoba z druhé strany ČR, o které jsem se později dozvěděla, že je žena, s tím, že jsem se před několika měsíci zaregistrovala na online škole (Bradavice, taková sranda komunita fanoušků Harryho Pottera), na což jsem úplně zapomněla, a ona je moje patronka. Dnes čte můj blog, byla mi svědčit na svatbě a i já jí někdy v budoucnu – až se zklidní situace ohledně SARS 2 – půjdu za svědkyni.

Když jsem se pak dostala do autistické komunity, za ty roky jsem potkala spoustu nových lidí. Nicméně to nejdůležitější: na internetu jsem potkala svého muže, jak jste někteří mohli tušit z mých předchozích článků. Já se pomalu balila do Anglie, on tou dobou žil na Slovensku… a přes internet jsme se sbližovali, když jsme si celé dny psali na Messengeru a později i volali přes Skype. Je tedy celkem zřejmý, že nebýt internetu, nikdy bychom se nepoznali. Byla to náhoda, samozřejmě, ale bez internetu by byla naprosto vyloučená.

Mám maturitu z grafiky, ráda píšu články a povídky a bloguju, digitální technologie a internet vždy tvořily můj svět a nikdy bych se jich nedokázala vzdát přestože jsem po tolika letech, kdy pro mě byly jediným zdrojem zábavy, ráda, že už můžu být často off(line) a můžu si dát „detox“. A i z toho stejného důvodu mám radost, že jsem si konečně pořídila svůj vlastní (hezký červený ❤️) notebook, ve kterém se nemusím bát o soukromí, ani řešit soubory jiných lidí, které mi překáží a nemusím se s nikým o něj dělit. A teď – v době koronavirové – se to vážně hodí.

2 komentáře: „Co pro mě znamenají digitální technologie

  1. Je fakt, že na netu může Asperger zaperlit daleko snáz než naživo. Ačkoliv mně už to nejde ani na tom internetu, na seznamky se bojím a jinde si připadám jako trapná nula, co dolejzá za celebritama, které absolutně nemůže zajímat (stejně jako na základce :D). Ale tohle je asi už problém toho přístupu, protože ostatní beru hrozně moc jako nadřazené a automaticky lepší než já. Jo a notebook mám od zimního semestru taky svůj první (akorát teda růžový, asi podvědomě vyrovnávám nedostatek ženskosti nebo co :D), už pomalu přestávám chápat, jak jsem mohla zvládat pracovat bez něj (ještě navíc jako grafik). A v momentě, kdy na všech televizních kanálech virus střídá roušky a roušky karanténu, je to vítaný prostředek, jak si od toho shonu trochu odfouknout.

    To se mi líbí

    • Vidíš to, taky si to říkám, když jsem tu grafiku studovala, tak si spousta lidí nosila svůj notebook. 😀
      Růžový? Tak to by na mě bylo moc. Je teda fakt, že ty černý se mi vůbec nelíbí, na tom mém mě zaujala i barva…

      To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.