Život v karanténě

Ještě pár dní zpátky jsme s manželem jeli do Brna. Kamarádka Narcisska a její snoubenec potřebovali pomoct s nákupem velkého množství nápojů na jejich svatbu, která nakonec neproběhne. Předtím jsme si v Brně ještě zašli do kina a následující den jsme s mužem jeli do aquaparku v Česku. Teď už by jeho do ČR nepustili a mě by zase nepustili na Slovensko. Opatření je to sice jen přechodný, ale přiznejme si to: začíná to být hodně nepříjemný. A i tak bude trvat dlouhé týdny než se život rozběhne zase v normální režimu a tento error se odstraní. Držme vědcům palce, aby to bylo co nejdřív.

Jak jsem predikovala ve včerejším článku, očekávala jsem, že se Česká Republika rozhodne, stejně tak jako Slovenská, uzavřít hranice pro cizince. Ráno jsem se dozvěděla, že se vláda nakonec rozhodla pro stejný krok, a že dokonce i zakázala českým občanům kamkoliv vycestovat. Bohužel tohle rozhodnutí mělo přijít okamžitě, protože lidé nejsou zvyklí brát doporučení vážně a i když se z doporučení stane nařízení, hledají kličky jak se tomu vyhnout. V tomhle je česká povaha naprosto příšerná a jak jsem ráno zjistila, bohužel podobné smýšlení mají i lidé z mých kruhů; lidé, které jsem osobně považovala za rozumné a že to mají, lidově řečeno, v hlavě srovnaný. Nemají a ještě si stěžují na sociálních sítích, že vláda vydala nařízení; že o nic nejde a že je to ani nezajímá, včetně povinný karantény za tři milióny korun.

(Často se zmiňuju o tom, že nemám důvěru v lidi, že mám malé množství blízkých přátel, tak tady máte jeden z důvodů proč: na některé zásadní věci jednoduše musíte mít stejný pohled na svět. A toto opravdu zásadní je.)

Takže manžel musí pochopitelně zrušit pohovor v Česku, protože se do Česka už nedostane. Odpoledne jsme zajeli do firmy, kde pracoval dávno před odchodem do Belgie; ještě pár dní zpátky to vypadalo, když v našich zemích byla situace poměrně dobrá, že se mohl vrátit na několika týdenní výpomoc. Majitel firmy je Čech a vzkázal, že se domluví až se vrátí, že má dovolenou.
„Určitě jel do Itálie, i když je tam hodně nakažených, vsaď se,“ říkala jsem manželovi. A vyhrála bych. Dneska jsme se dozvěděli, že skutečně byl v Itálii, v zasažených oblastech a že rozhodně neměl v plánu dodržet karanténu. Protože proč, ebola ani mor to přece není. Nezáleží nám na lidech s oslabenou imunitou a na starších, můžou být rádi za to kolik let už si stihli odžít.

Jenže ejhle, Slovensko zavřelo hranice a už se nedostane do svojí firmy, určitě ne v příštích několika dnech.

Cisska mi dnes napsala: „Jako ale musím říct, že když i ty, která pořád má potřebu někde cestovat, i kdyby jen do Brna do kina, teď důsledně sedíš doma… tak to by ty vole už měl zvládnout fakt každej. 😀 „ Ano. Dovolená v létě nebude, ani na Island a už vůbec ne do Itálie. Do hor a wellness jsme taky neodjeli. Do Belgie se aktuálně nemůžeme vrátit ani kdybychom chtěli a do Británie zatím není možné se přesunout, abych konečně dokončila školu a našla si tam práci. A respektujeme to!!

Na facebooku jsem našla jeden trefný status, který musím sdílet: „V budúcnosti sa o nás ďalšie civilizácie budú učiť ako o populácií, ktorá chcela kolonizovať ďalšie svety, vytvoriť inteligentných robotov alebo zastaviť starnutie ale vyhubila nás polievka z netopiera. Boha aká hanba.“ Je to (zatím) myšleno v nadsázce, COVID není až tak smrtelný, ale odkrývá neskutečnou sobeckost a naprostou nesoudnost lidí, kteří nejsou ani chvíli schopni pobýt doma „na zadnici“, když je to nutné, pokud jim někdo doopravdy neuzavře hranice jako za dob komunismu.

Jenže to je ale přesně ten důvod proč i státy v Schengenu uzavírají své hranice, dočasně, ale přece… Je to velký krok. A obrovská změna, i když jen na pár týdnů. Už několik měsíců mám v hlavě nápad na článek, kterým bych chtěla vyzdvihnout klady EU v době proti unijních nálad, které se završily oným nešťastným Brexitem. Nenapadlo mě, že se za pár týdnů objeví něco, co lidem ukáže v jak svobodné době a na jakém svobodném kontinentu žijí, že toho stůj co stůj zneužívají dokud jim někdo natvrdo nezakáže pohyb. Ty možnosti jsou fenomenální: mohla jsem jen tak odjet na pracovní pohovor do Německa. Mohla jsem jít studovat do Británie a stačilo jen podat přihlášku, nebyla nutnost žádných víz. Z Anglie jsem si často lítala za manželem na Slovensko a on za mnou, jako kdyby se nechumelilo. Přejíždíme hranice svých států, který kdysi byl jeden, ale dnes ten fakt už nemá žádný efekt, bez zastavení. Mohli jsme si bez problémů odejít za prací do Belgie a z ní si klidně odjet na výlet do Nizozemska. Nebo jsme se jeli podívat na vánoční trhy v Chorvatsku.

Globalizace je skvělá, ale má i svoje nevýhody. Například, že se i relativně málo nebezpečný virus může stát značně nebezpečným, když mu dovolíme se rozlézt úplně všude. Nezapomínejme na to, že HIV je taky virus. I angína může být virového původu. A na viry antibiotika opravdu nezabírají.

19 komentářů: „Život v karanténě

  1. Jo, a ještě se dokonce najdou lidé, kteří řeknou, že to je celé vykonstruované a že vlastně nemáme sebemenší důkazy o škodlivosti a nebezpečnosti CoViD. No do prdele. Jistě, vymysleli si to mocní, aby nás mohli ovládat, žádná nemoc neexistuje. A když se snažíš dávat si pozor, označí tě za ovlivnitelnou panikářku, která přesně potvrzuje jejich teorii o tom, že je to vše namarkýrováno, aby se vyvolal strach. S takovými se nedá už ani argumentovat, protože prakticky na všechno jde tajemně říct „Ale chápeš, že to je všechno jenom divadlo? Účel, rozumíš? Já jsem to prohlédl, já to vím, já mám informace o tom, že nikdo žádné informace nemá.“ Bože.

    To se mi líbí

    1. To vážně někdo dělá? To už je pomalu na psychiatra.
      Já se naštěstí setkávám s celkem pochopení situace, ne každý ji bere vážně, ale obvykle ji ani nezlehčují, ale jak jsem se zmínila i v tomto článku, nedávno jsem měla „výměnu názorů“ s bývalou kamarádkou, která si odcestovala do zahraničí jako turistka pár dní zpátky, kde je ale taky strašně moc případů a napsala mi, že to není Itálie a že to mám psát někomu, koho to zajímá. Tak to jsem docela zalapala po dechu, jak jsou někteří lidé arogantní ignoranti.

      To se mi líbí

      1. Taky nádhera. Zvláštní, jeden by řek, že alespoň v situaci, která je opravdu nečitelná (nevíme, co je ten virus zač, jak může uškodit, jak se ho zbavit), někteří přestanou už dělat ramena a být rádoby nad věcí. Zjevně ne. :-/ Nevím, nenutila bych všem povinně karanténu nebo tak něco, ale tohle je zase opačný extrém.

        To se mi líbí

  2. Všechno zlý je k něčemu dobrý. I na koronaviru jsou pozitiva.
    Najednou si všichni drží odstup, lidi se vyhejbaj kontaktu, i očnímu. Nikdo se mě nedotýká, a to ani při pozdravu, nikdo ode mě dotyk neočekává. Paráda. Můžu cestovat MHD bez špuntů a sluchátek, všichni mají roušky a drží huby. Je nepopsatelná krása, vidět ty lidi mlčet 🙂
    Samozřejmě doufám, že brzy bude po všem a všechno dobře dopadne, nicméně ten „krizovej stav“ si i užívám 😉

    Líbí se 1 osoba

      1. Jasně, jsou dny, kdy kytky smrdí až mě to dusí, ptačí zpěv mi rve uši až to bolí a slunce nesnesitelně pálí 😀

        Jen su zvědavej, jak dlouho lidi vydrží vyhejbat se kontaktu. Hlavně tomu fyzickýmu. Užívám si období, kdy nemusím nikomu říkat „nemůžu ti podat ruku, zrovna nesnesu žádnej dotek“, což NT nechápe, tak musím dodat „protože jsem autista“. Jak vše pomine, celý to vyčerpávající vysvětlování začne nanovo..

        To se mi líbí

  3. Proč si lidi vůbec podávají ruce, když se zdraví? Proč se lidi během konverzace dotýkají toho druhýho, typicky na předloktí? Jakej to má smysl?
    Podávání ruky též nesnáším a nedělám to. No exceptions. Moje tělo je moje a když se nikoho nechcu dotýkat, dělat to nebudu. Jenže vysvětlit to NTčkám je hrozně těžký, většina to stejně nedokáže pochopit. Nedokážou pochopit, že v tom není absolutně nic osobního, ten dotek zrovna nesnesu jen a pouze proto, že by mi to přetížilo smysly nebo způsobilo melťák.. Je mi to moc líto pokaždý když to někdo nepochopí a urazí se, případně mě nazve namyšleným ko*** 😦

    To se mi líbí

    1. Souhlasím, taky tomu nerozumím, zvlášť když přihlédneme k tomu, že si spousta lidí po WC ani neumyje ruce. Proto mi dotek kůže na kůži hodně vadí, což podávání rukou je. Nechápu proč se na pozdrav nestačí jen mírně uklonit, nebo tak něco, jak se to dělá jinde.

      To se mi líbí

  4. Jj, WC, tyče v MHD, madla eskalátorů, peníze, automaty na cokoliv a jakýkoliv tlačítka obecně,….. Plus miliony a miliony dalších věcí, který lidi ošahaj..a pak to všechno vmáčknou do tvý ruky.

    Což o tu špínu, mně vadí dotek jako takovej, ikdyby byl absolutně sterilní. Když se mě někdo dotkne během konverzace, úplně „zamrznu“, nedokážu vnímat co mi povídá, natož mu odpovědět.. Když mám horší den, stačí takovej letmej dotek k tomu, aby se mi vlivem toho vjemu uvařil mozek…
    Paradoxně se moc rád objímám. Pevně a dlouho, třeba i několik hodin v kuse 🙂 Jenže to je dotek, kterej chci a od někoho, od koho chci. Dotek od neznámýho člověka, když je nečekanej, mi stačí na melťák.

    To se mi líbí

    1. Tak to jsme na tom stejně. Mně upřímně objetí i od cizího vadí míň než podání ruky, právě proto, že objetí nebývá kůže na kůži, ale je tam ta bariéra oblečení, i když samozřejmě jakýkoliv dotek od úplně cizího člověka je mi proti srsti. No vida, nejsem jediná AS, komu objetí až tak nevadí. 😀

      To se mi líbí

      1. Nevím, jak to maj ostatní autisti, ty jsi první autista, se kterým mluvím. Fakt! 🙂 Žádnýho autistu, kromě sebe, neznám.
        Já jsem zrovna ten typ, kterýho objetí uklidní, když je rozrušenej. Nedokážu se objímat vždycky a s každým, ale někdy mám vyloženě „objímací“ náladu, jenže bohužel neni s kým se objímat. Můžu se obejmout tak maximálně se svou terapeutkou, nikoho jinýho na to bohužel nemám. Což pevně doufám, že všechny termíny doktorů a terapií zůstanou, tak jak jsou. Už takhle jsou objednací doby šílený, navíc řeším něco, co musím vyřešit okamžitě, jenže bez tý návštěvy doktora se v řešení danýho problému dál neposunu..
        Snad bude všechno fungovat, aspoň ty terapie, když už nic…..

        To se mi líbí

  5. To je pak těžký, když se všechno odehrává v Praze a na Facebooku 😀
    S Facebookem mám velkej problém, ale opravdu velkej. Navíc o virtuální přátelství fakt nestojím, já bych se rád setkal v reálu, s reálnejma lidma. Už mě to nebaví bejt věčně sám…
    Co takhle založit seznamku pro autisty?

    To se mi líbí

    1. Je… na Facebooku. Hlavně teda my se i scházíme, osobně jsem takto potkala několik AS i na živo, nejen na FB. A kdysi jsem i s jedním AS založila fórum, ale to se neuchytilo. Sociální sítě jsou holt sociální sítě, jsou živější…

      To se mi líbí

  6. To radši zůstanu navždy sám, než mít FB. Mám s FB problém, kterej se řešil i soudně.. Úspěšně pro mě, naštěstí.
    Tolik výhrad, co k FB mám, by se nevešlo na tři nástěnky.
    Ale dík za info, aspoň vím, že účast v nějaký AS skupině je pro mě bohužel nemožná

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.