Prozření v Amsterdamu

Ale hlavní město Nizozemska není to hlavní jak název může napovídat. Vrátím se proto na začátek léta, kdy mi skončil semestr na univerzitě v Anglii a zůstal mi poslední seminář. Proto jsem trávila většinu léta na Slovensku, respektive na kontinentu, a byla jsem poprvé v životě ve Vídni i v Tatrách. A to rovnou dvakrát.

Ale hej, celkom pekné kopčeky. Ačkoliv si hory nikdy nezískaly moje sympatie, když ale bylo i na Hrebienku 28°C, při představě kolik je „tam dole“, se mi najednou Tatry celkem zalíbily. Ale především: mohla jsem poznat další místo s někým, kdo to tam má rád.

Taky jsme v srpnu vyrazili dodávkou – která je obývatelná jako karavan – do Anglie pro moje věci, protože mi skončila nájemní smlouva a musela jsem se vystěhovat. Při této příležitosti jsme si udělali jednodenní zastávku ve Francii, kde jsem byla i před rokem a půl s kamarádkou. Popravdě ani nevím, jak to vzniklo, že jsme si s onou kamarádkou řekly, že si uděláme výlet do Francie. Možná právě proto, že jsme byly společně v Anglii a užily si to. V roce 2012 kamarádčina střední škola pořádala poznávací výlet do Anglie, a protože se nezaplnila všechna místa, vzpomněla si na mě a i přes mé váhání mě v podstatě donutila zaplatit zálohu.

Takto jsme se já a Anglie seznámily. A proto jsem začala zcela vážně uvažovat o studiu v Anglii, které jsem ještě nedokončila, protože mám nějaké problémy ohledně své disertační práce. Snad už se ale brzo definitivně vyřeší.

Zpátky k Amsterdamu. Celý den jsme chodili po městě, vyhýbali se obrovskému množství cyklistů, ochutnali jsme konopné lízátko a skoro jsme jeli metrem zadarmo. A přitom všem jsem si vzpomněla, jak jsem se s několika kamarádkami domlouvala, že pojedeme do Nizozemska a vždy z toho sešlo. A nejen do Nizozemska: například i na Island, do Švédska, do Skotska… nebo i jen na fantasy festival do Prahy. Nebo vlastně kamkoliv, bez nutnosti větších financí; například do místní kavárny. Anebo prostě jen na Skype, abychom si mohli aspoň zavolat. Jenže to nikdy nějak nešlo.

Uvědomila jsem si jednu věc: ono to jde. Existuje člověk, který si na vás najde čas, který splní co slíbí. Můžete namítat, že s partnerem je to jiné, ale není: i přátelé tu jsou od toho, aby s vámi trávili čas a byli vám oporou. Každý člověk ve vašem životě má nějakou úlohu a jestli nedokáže dostát svým závazkům: jestli nedokáže být dobrý přítel, jestli vás vodí za nos, jestli větu “promiň, nemůžu, nemám čas” používá téměř pokaždý, když se chcete sejít, načež za pár hodin přidá fotky ze svých cest se svými přáteli, takový člověk nemá ve vašem životě co dělat. Děla z vás hlupáka. Všichni se potýkáme s problémy, s časovou i finanční tísní, s vlastními chybami, které nás občas chtě nechtě vedou k nedodržení slibů – i kvůli zdravotním a psychickým problémům -, ale od toho jsou tu jiní lidé: aby nás vrátili zpátky a pomohli nám. Ne abychom se na ně vykašlali a přinutili je se cítit bezcenně.

Aspoň já to tak vnímám. Mám obrovský problém s vyjadřováním citů, sympatií, lidi mě vnímají jako “vlka samotáře.” Ale nikdy jsem se ke svým kamarádům a rodině neotočila pomyslenými zády. Když jsem slíbila sestřence, se kterou si jinak nerozumím, že mě může navštívit, dodržela jsem to, i když jsem byla nucena poslouchat jak ji mrzí, že jsem se ještě nikdy neopila natolik, aby mě musel cizí kluk doprovázet domů. A byla nakonec jediná, kromě Slováka, kdo za mnou přijel. Ani rodiče za mnou nebyli. A teď bydlíme v Belgii, o čemž ani většina mých “přátel” neví, protože se nezajímá. Koneckonců, ani já už netuším co se jim děje v životě. Jednoduše jsem se přestala snažit.

Takže zatímco jsme seděli v Mekáči v Amsterdamu, a o pár dní později i v Eindhovenu, a cpali jsme se McFlurry, zatímco jsme řešili, že pojedeme na vánoční trhy do Záhřebu a možná později – jako dárek, tentokrat k mým, narozeninám – opět do wellness, napadlo mě, že jít studovat do Anglie bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí; už jsem “nemusela” být v kontaktu s lidmi, kteří “nikdy nemají čas”. Naučila jsem se být sama sobě společností, partnerem, nebýt závislá na plánech lidí, kteří nedokážou být sami sobě společníkem, a proto si vytváří tolik “kamarádů” a různých vyplní času (akce, na které se jim ani nechce jít), že se nezvládají ozvat. Je to podobné jako s kostlivci ve skříni.

A taky mi došlo, že konstrukce vztahů je jednoduchá a má jasný vzorec, který komplikuje jen jedna věc: lidi.