Aktivismus, vztahy a influenceři

V pátek jsme měli na přednášku ženu, která byla očividná autistka. Stimovala, měla tiky, zvláštní chůzi, extrémní řeč těla a mimiku, na Američanku velmi monotónní a poměrně tichý hlas, obličejový kontakt navázala stěží tak s první řadou. A měla vystudovaný doktorát. Tolik k mýtům, že autisté nemůžou vystudovat vysokou školu. Autisté nejsou jen ti s mentálním postižením, ačkoliv si to jistí kvalitní redaktoři myslí.

Ale tito lidé už mě dávno nerozčilují. Nerozčilují mě lidé, kteří mají potřebu atakovat jiné autisty a ano, i rodiče Aspergerů statusem na facebooku, že se nám děti úplňku „úplně nehodí při na pohovoru na místo programátora pro IMB“ (nebudu nic dodávat, byla bych vulgární), nebo kameramani, kteří chtějí natočit naprosto subjektivní dokument o inkluzi, protože jim dcera ve škole omdlévá z autistického spolužáka (omdlévání ze spolužáka není normální, nehledě na to, že většina autistů je šikanována, ne šikanující, agresivita bývá především mezi „zdravými“ dětmi).

Nebo lidmi, kteří vedou na facebooku stránku o autismu, ale názory a zkušenosti autistů nazývají „výkřiky náhodných autistů“ (vysloveně stránka pomáhající autistům, že?), či jistým nakladatelstvím, které úmyslně nepředalo vzkaz německé Aspergerce, co má do Prahy dorazit a mluvit o své knize (instagram, má i instagram). Anebo lidmi, kteří si stále myslí, že je v pořádku, aby na konferencích o autismu vystoupil zubař, ale žádný autista. Koneckonců konference o PMS vedená pouze muži gynekology, bez toho, aniž by dali prostor ženám (nebo je minimálně vyslechli), které na PMS trpí, dává smysl (nedává).

A to nemluvím ani o anti-vaxerech, kteří dobrovolně vystavují své dítě i okolí riziku návratu smrtelných chorob jen proto, že se bojí autismu, který očkování ani nezpůsobuje. Někteří – především Američané – zachází tak daleko, že nedávají naočkovat ani své psy proti vzteklině, aby náhodou nedostali autismus. Vzhledem k tomu, že je vzteklina přenosná i na člověka, zcela nesmyslně se sami vystavují nebezpečí.

Jsou prostě lidé – a že jich není málo – na které můžete naběhnout s argumenty, výzkumy, statistikami, a stejně budou mít tu svou neprůstřelnou pravdu, ať je sebe nesmyslnější. Tohle je jedna z věcí, na kterou se bohužel musí jakýkoliv aktivista, vědec, nebo jen člověk, který usiluje aspoň o malou změnu ve společnosti, připravit. Na druhé straně, když to člověk nevzdá, tak se začnou kry samy hýbat. Důležitá je ovšem spolupráce, která může vést i k rozhovorům v masmédiích. No, brzy uvidíte sami… 😎

A o té přednášející na konci spolužáci říkali, že je „sweet“ a „lovely“.

~

Původně jsem ovšem chtěla mluvit o něčem úplně jiném. Na sociálních sítích mě baví, že přináší vhled do životů jiných. Často si je jen tak projíždím jako svou vlastní sociální studii. Je fascinující sledovat, jak se lidé jako osobnosti postupem času mění, v závislosti na tom, co je zrovna baví, nebo je trendy.

Nejzajímavější je ovšem vztahová část. Sledovat jak v období nejhlubší zamilovanosti vypisují slohy, jak k sobě s partnerem pasují, jak jsou si vzácní, jak spolu zestárnou, sdílejí zamilované písničky, “miláčkují se”, ale za pár měsíců, u odolnějších jedinců za dva, tři roky, je miláček rázem někdo úplně jiný, jako kdyby ten předchozí byl nikdo, úplný cizinec. Nejvíc mě ale šokoval spolužák, u kterého jsem se kdysi schovává před protivnou spolubydlící. Povídal mi o své ex přítelkyni, naší spolužačce, a prohlásil: “No a potom se se mnou rozešla, protože mi řekla, že stále myslí na svého bývalého. Přitom jsou to už tři měsíce, co se rozešli.”

Není divu, že jakmile někdo myslí na určitou osobu v romanticko-partnerském pojetí, zvlášť pokud ony myšlenky nejsou naplněné, společnost to nazývá obsesí. Obsese je stalking, ne emocionální věrnost. Sama jsem takto “posedlá” byla dlouho a nikdo tomu nerozuměl. A už teď vím, že kdybychom se se Slovákem rozešli, bylo by to pro mě těžké, přesto, že nemám růžové brýle a uvědomuju si, že rozchod vždy je to jedna z pravděpodobných alternativ. Rozchody jsou, evidentně, naprosto běžné.

Koneckonců, moje spolubydlící sem do Anglie přišla jako vdaná žena, která před lety odešla za manželem do New Yorku. Asi týden po tom, co se dozvěděla, že se její manžel odmítá vrátit do Evropy, protože si v NYC našel přítelkyni, se kterou chce zůstat, se seznámila se svým aktuálním přítelem. A s manželem jsou v rozvodovém řízení. Nechápu, jak se člověk dokáže tak snadno a rychle seznámit a zároveň tak rychle nakreslit tlustou čáru za svou minulostí. Na druhou stanu, osobně se domnívám, že by lidé skutečně měli nechat minulost spát a se svými ex partnery se nestýkat; rozchody, kdy dva zůstanou přátele jednoduše z biopsychologického hlediska nedávají smysl.

A pak jsou tu vztahy, kde citová vyváženost, aspoň v některých momentech, neexistuje. Jeden má rád, či miluje a druhý je ve vztahu, protože nechce být sám, ze zvyku, ze společenské “povinnosti”. Když jsme zjistila o jak častou záležitost se jedná, a to i u lidí, kteří jsou velmi citově založení, došlo mi, že my autisté jsme obecně opravdu naivní (a přesto kolikrát pro okolí automaticky bezcitní). Copak není evidentní ta paralela se smlouvou, kterou člověk podepíše a nakonec zjistí, že byl podveden, protože se někde pod čarou schovaly malé písmena? Když se jedná o produkt, zákazník se cítí podvedeně a objeví se v Černých Ovcích. Když se jedná o partnerství, jedná se v podstatě o normu. Přitom právě v takových vztazích je vždy jeden nedůvěryhodný obchodník a druhý zklamaný spotřebitel… ač to možná sám ještě neví. Jelikož takový vztah postrádá rovnocennost a vzájemnost.

~

Pro někoho jsou sociální sítě nástroj, jak se například seznámit (můj život v kostce), pro jiné one man show. Nechápu, co lidi tak vzrušuje na vpádu do životů jiných, že jsou z neznámého člověka schopni udělat internetovou celebritou a “influencera”, aniž by ten člověk byl něčím skutečně odlišný. Proč se zajímají o to, jakou barvou si “influencerka” dala vymalovat kuchyň a jestli ladí s kachličkami, co ulovila ve slevách v Záře, jakou pastelkou její dítě nakreslilo svůj první obrázek a jaké outfity z Oscarů u ní zabodovaly? A ještě si napíšou do profilu, že jsou „wifeys“ (zdrobněle manželky) jako něco, co jejich životy nejlépe definuje, nehledě na to, že každé druhé manželství končí rozvodem. Neodsuzuju je, doufám, že tento článek tak nevyzní, přestože si o jejich teleshoppingových aktivitách myslím své, ale nerozumím té popularitě a touze být jakousi neviditelnou součástí života někoho naprosto cizího.

Moje bývalá kamarádka je jednou z „influencerek“. Neustále vystavuje na obdiv úplně cizím osobám soukromí jak své, tak i své dcery, sledují ji dokonce i moje ex spolužačky, které se s ní nikdy nesetkaly. Na druhou stranu, její instagramová sláva jí dohodila práci… pro bulvár, ve kterém může obdivovat statečnost matek (konkrétně jedné české herečky), co své dítě “postižené” autismem nedaly do Klokánku. Zajímalo by mě, jak by se čtenáři tvářili, kdyby to stejné napsala o dítěti s leukémií, OCD nebo ADHD.

Mimochodem, její dcera je ještě stále neverbální, takže jsem zvědavá, jestli se na ní projeví genetická zátěž (jeden z jejích bratrů má schizofrenii, druhý mentální i fyzické postižení a žije v ústavu), a z ní se taky stane statečná matka, která neodložila své dítě. Nechci znít cynicky, té malé je mi v podstatě líto, ale dá se k tomu něco dodat? Já myslím, že ne.

1 komentář: „Aktivismus, vztahy a influenceři

  1. Vysoce souhlasím; nikdy jsem se nedokázala uspokojivě vyznat v tom, jak mé okolí lítá ve vztazích jak na centrifuze. Nevím, jestli mají lidé tak krátkou paměť či to tak opravdu prožívají, ale fascinovala mne schopnost jedné kamarádky najít si partnera, nechat se uchvátit nějakou jeho vlastností a do tří měsíců být tímtéž unavená a znechucená. Tak si našla pravý opak a do tří měsíců byla tímtéž opět unavená a znechucená. A historie se opakovala… Pak jsem našla jistou teorii uznávaného psychologa, že po dvou letech vztahu se mají lidí vzít a mít děti, protože po těch dvou letech spadnou růžové brýle, vyprchá zamilovanost a hrozí zbytečný rozchod z nudy a hledání nového vzrušení. A děti ho mají dodat. Zděsila jsem se, protože jsem byla už několik let vdána a na onen přechod ze zamilovanosti ke stabilnímu vztahu před lety jsem se těšila, vycvičena časopisy o dvouleté lhůtě, aniž by mi došlo, že onu teorii o růžových brýlích, potřebě vzrušení místo stability a dvouletých lhůtách na mne jako na autistku patrně nelze tak úplně aplikovat. A podle pana psychologa jsem měla být už několikrát rozejitá. Já bych to tudíž nadále řešila dle sebe, i když ve srovnání s obecnou populací postupuju ve vztazích v přesně obráceném pořadí a rozcházet se nebudu, ani když to nějakej psycholog řek 🙂

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.