Doma… doma? #podivínvanglii

Zrovna jsem dorazila do Česka. Cesta z letiště domů trvá delší dobu než samotný let. Ačkoliv je to pochopitelné, stejně mě to nutí k smíchu. Letadla jsou v tomhle zázrak. 

Všichni se mě ptají jaké je to být zase doma. Nevracím se po letech v zahraničí, ale je pravda, že je obrovský rozdíl, když jedete někam na dovolenou na pár dní, či týdnů, a když odjedete pryč na minimálně roční pobyt… s tím, že tam možná pár let ještě zůstanete. Je to opravdu jiné, protože se vracíte s pocitem, že za – v podstatě jen – pár dní letíte zpět.

Nevím, jak odpovědět, momentálně se víc doma cítím ve svém pokoji v Anglii. Je to tu zvláštní, ambivalentní… a i vždycky bylo. Nikdy jsem neměla svůj pokoj, svůj klid, svoje soukromí a – dá se říct – patnáct let funguju jako chůva svému bráchovi. Takže si velmi velmi užívám vlastní pokoj a ten klid. Ale samozřejmě jsem ráda, že tu zase nějakou chvíli strávím.

Je zvláštní, jak rychle si člověk odvykne. Když jsem strávila v roce 2013 dva týdny v Anglii, přestože jsem tam byla s českou kamarádkou, následující týden mi dělalo problém bez záseků mluvit v češtině. Ani teď nejsem v češtině až tak přirozeně plynulá jako předtím. Člověk by si myslel, že Češi žijící  v zahraničí jsou pozéři předstírající, že zapomínají rodný jazyk. Ale ono to takhle vážně funguje. Zvlášť když mi do toho leze ještě slovenština. 

Mít vztah na dálku je o dost těžší, než bych si bývala myslela. Překvapivě (lol). On totiž ani nežije v Česku, ale na Slovensku. Ano, proto ta slovenština. Zítra přijede na několik dní do Čech a po svátcích bych měla já jet na několik dní na Slovensko. Upřímně, absolutně netuším, jak vše stihnu. Do Anglie bych se měla vrátit krátce po Silvestru, práce do školy mám jak víte co, navíc mě čeká několik návštěv doktorů; proto jsem přiletěla dřív.

Let byl klidný, z Anglie je to do Česka opravdu kousek, ale létání nemám příliš ráda. Jsem smyslově přecitlivělá, na sebemenší změnu tlaku reaguju silně, cítím jak se mi obrací žaludek a cítím tlak v hlavě (podpořený mými chronickými problémy s dutinami, dostala jsem své tělo od Boha rozbité), takže si to neužívám.

Hrozně jsem se bála, abych se na letiště vůbec dostala. V předchozích článcích jsem zmiňovala, že v Anglii není doprava dotažená „k dokonalosti“. Zástavky bývají nejasně označené, hlášení v autobusech nebývá běžné a prakticky všechny zastávky jsou na znamení. Když jsem vyzvedávala sestřenku na letišti, málem jsem na něj ani nedorazila; jezdí tu dálkové autobusy, které na rozdíl od RegioJetu (ne, že bych mu chtěla dělat reklamu, ale v tomhle je super), nehlásí všechny své zastávky, nikdo nekontroluje, jestli jsou všichni pasažéři v autobuse, nemá pevně dané nástupiště a ani se nedá koupit jízdenka u řidiče, takže pokud se člověk nezeptá, tak prostě neví (ideální pro sociofobiky). Chtěla jsem se tomu vyvarovat, a tak jsem jela jiným spojem. Když jsme minuli už dvacátou pátou zastávku na znamení a letiště nikde, začínala jsem si představovat, jak mi uletí letadlo. Dala jsem si minimum času, protože jsem se chtěla aspoň trochu vyspat po proskypované noci se Slovákem. 🤷‍♀️ 😀

Ale vše šlo nakonec hladce a na letišti na mě čekal táta. Nikdy jsem se s rodiči neobjímala, i když v poslední době máma projevila takové tendence. No a tentokrát je projevil i táta. Začínám být přesvědčená, že když jsou lidé naprosto rozdílní, jediný způsob, jak můžou fungovat pospolu, je – nebýt pospolu. 

Měla bych dělat práce do školy, ale vážně se mi nechce. Šla bych spát. Měla bych začít spát normálně. Ach jo.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.