Večírek a nadcházející Vánoce #podivínvanglii

V pátek jsem byla pozvaná ke spolužačce a jejímu přítelovi – oba jsou ze Singapuru – do bytu na takový „vánoční večírek“. Uvozovky proto, že to vysloveně stylizované do vánoční atmosféry nebylo přesto, že jsme si dávali dárky. (Já si vylosovala hrníček s fakáčem.)

Ve čtvrtek jsme stály ve frontě na oběd a ona ke mně přišla, jestli mám v plánu přijít a že mám donést nějaký malý dárek. Nakonec koupila IQ puzzle; takové ty kuličky, které se skládají buď do plochy, nebo do pyramidy, protože to nebylo příliš drahé (cca tři libry) a připadalo mi to adekvátní. 

Musím připustit, že se mi nechtělo jít; nejsem zvyklá, že by mě někdo zval na nějaké oslavy, sešlosti i jiného než jen rodinného charakteru, tudíž jsou pro mě takové situace poněkud stresující. Nehledě na to, že ona spolužačka bydlí úplně na druhé straně města než já a dá se tam dostat jedině odporným podchodem pod dálnicí. Ale právě proto, že jsem nikdy v ČR na takové akce nebývala pozvaná (jen předtím na vysoké mě k sobě spolužačka dvakrát pozvala, abychom se učily, a jednou jsme se spolužáky sešli v hospodě), řekla jsem si, že musím jít, že se tam musím stavit, aspoň na chvíli. 

Po dvou a půl měsících života v „mém“ městě v Anglii jsem tu poprvé jela MHD, navíc sama. Se sestřenkou, která tu byla nedávno, jsme samozřejmě cestovaly autobusy a v Londýně metrem, a právě proto vím, jak blbá tu je doprava. Blbá ve smyslu, že opravdu všechny zastávky jsou na znamení (i frekventované) a to včetně meziměstských tras. To by ovšem ještě tak nevadilo, kdyby v autobusech bylo nějaké hlášení – digitální, nebo verbální – jaká je následující zastávka. Navíc autobusy ani nejezdí přesně na čas, takže orientovat se podle doby příjezdu taky nelze. A když na jedné z neznámých zastávek nezastaví, jelikož nikdo nevystupuje, ani nenastupuje (jo, musíte řidiči zamávat), pak se nemůžete orientovat ani podle počtu zástávek před tou vaší. Je to sranda.

Na večírku nás bylo jedenáct; pět holek a šest kluků. Vtipné bylo, že my holky jsme z jedné univerzity a kluci jsou zase z vedlejší univerzity, na okraji města. (Mimochodem, na letišti jsem zjistila, že do té druhé univerzity chodí hodně Čechů, na letišti je vyzvedávala i tam studující Češka.)
Tři Francouzi, dva Němci, dvě Chorvatky, dva Singapurci (hostitelé), já a Jordánka. S tou jsem se za ten večer docela spřátelila, jako jediné jsme nemohly přejít do svých rodných jazyků. Říkala mi, že je to poprvé, co někomu kupovala k Vánocům dárek a co nějaký dostala; Jordánsko je muslimská země, i když sama prý věřící není.

Společně jsme zpátky jely Uberem, který řídil Pákistánec. Je velmi zajímavé sledovat ten mix národností a ještě zajímavější je, že si Angličané zvykli. Co tak vídávám na univerzitě, to cizinci se obvykle spojují mezi sebou do skupin, „našim“ Angličanům je úplně jedno odkud jsme, nebo jestli působíme divně, nevyhýbají se nám. Ostatně cizinci z odlišných kultur, odlišnou minulostí a odlišným zázemím opravdu budou působit mnohem víc odlišně než autista z téměř vedlejší země

Byl to příjemný večer. Hostitelka mi hned na začátku řekla, že si nemám dělat starosti, jak se dostanu zpátky, že mě případně odveze. Tahle starostlivost mě velmi potěšila. I Chorvatky přijely autem, přestože bydlí kousek a Jordánka si vzala Uber i na cestu tam. Jak tak nad tím přemýšlím, zdá se mi, že jsem se stala součástí party lidí pocházejících z bohatých rodin. Mají s sebou auta, nebo všude jezdí taxíkem, pořádají párty s velkým výběrem jídla…

Studium v zahraničí je finančně náročné, opravdu to není pro každého. Kdybych nezískala určitou částku z dědictví, nebyla bych tu. Moje známky sice nikdy nebyly až taková katastrofa, ale kvůli ADHD mám opravdu velké problémy s pozorností a roztěkaností, a tak jsem nikdy jedničkář/áčkař nebyla, což je v podstatě jedno z hlavních kritérií k získání stipendia. Nebudu říkat, že mi to připadá ableistické – byť opravdu připadá a to velmi – protože si nechci stěžovat. Jsem ráda, že jsem tu, ačkoliv fakt, že mi během jednoho roku museli umřít prarodiče, abych získala peníze, za které mám kde bydlet, mě samozřejmě absolutně netěší. 

(Ach jo, vždycky se chystám napsat pozitivně laděný článek, ale rozběhnou se mi myšlenky k stížnostem. Klasické INTJ. 😀 )

Téměř celý večer jsme hráli společenské hry. Společenské hry jsou pro mě náročná disciplína. Obvykle se vytvoří hluk ve kterém se mi špatně sleduje kdo co říká, pravidla se mění velmi rychle a mnoho z her je založeno na sociálních dovednostech. Kdysi jsem byla na English campu, kde jsme taky hrávali společenské hry a definitivně jsem zjistila, že opravdu nepoznám, jestli někdo ukazuje prstem na mě, případně zdali se něco takového chystá udělat, případně co se chystá udělat. V sociálních situacích jsem logicky pomalejší a méně flexibilní než neurotypici. Ostatně, o tom ten autismus je. Ale bavilo mě to, v rámci možností určitě ano. 

V neděli jsem zjistila, že čím jsem starší, tím víc vystupují na povrch mé „sheldonovské“ rysy, dost se v něm vidím (až na ten egocentrismus, mně lidi obvykle vůbec neustupují, asi proto, že mám problém vyjadřovat své emoce a potřeby). V neděli jsem se načapala, že si myslím, že je teprve sobota a nemohla jsem to dostat z hlavy. Došlo mi, že jsem si navykla prát v sobotu, ale protože pračka byla celý den obsazená, musela jsem prát až v neděli. A samozřejmě jsem z toho byla nervózní, prádlo se přece pere v sobotu!

~

Mimochodem, za pár dní letím do Česka. Čeká mě kolečko po doktorech a pak se blíží Vánoce. Sice už všechny dárky mám, dokonce jsem je stihla nakoupit ještě v listopadu – a teď nevím, jak je napasovat do příručního zavazadla, haha – ale i tak to bude chaotické. Další aspie sraz, již čtvrtý ve kterém figuruju jako organizátor, na který, se zdá, dorazí zase o něco vyšší množství lidí než posledně (v září nás bylo téměř čtyřicet!), a spousta úkolů do školy. Vůbec nevím, jak to všechno stihnu. Teprve včera jsem konečně dopsala šestistránkovou esej na velmi abstraktní téma, a právě teď bych měla sepisovat annotated bibliography k mé diplomce, o které mám zatím jen hrubé představy. V něčem je tady to studium opravdu náročnější a jiné; učitele skutečně příliš nezajímá, co jste se naučili nazpaměť, ale co si o tom myslíte a co víte ještě navíc. Ale o tom zase někdy jindy, teď se jdu opět vrhnout na povinnosti. 

Reklamy

2 komentáře: „Večírek a nadcházející Vánoce #podivínvanglii“

    1. Ano, věřím, ale s rezervou, samozřejmě. Zcela určitě se dá říct, že lidi se stejným typem osobnosti mají podobné rysy v chování, které lidi s jiným typem postrádají, nebo jsou utlumeny. Ale myslím si, že obecně na NT MBTI tak docela nesedí. Mimochodem mnohem lepší než jen introvert versus extrover, či flegmatik, melancholik, cholerik a sangvinik. To jsou, podle mě, totální blbosti na úrovni horoskopu.

      To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.