Škola, eseje a blížící se zkoušky

Školní vzdělávací systém je v Británii pochopitelně odlišný od toho českého. A protože je hodně lidí kolem mě, které tyto odlišnosti zajímají, rozhodla jsem si na chvíli odpočinout od esejí, videí a dalších prezentací a sepsat – pravděpodobně první část článku – několik rozdílů. Kdybyste měli nějaké dotazy, nejen ohledně studia v zahraničí, klidně mi napište. 🙂


Studium

Obecně říká, že studium v Británii bývá více o samostudiu. Co jsem si tak všimla, u bakalářského stupně to není tak docela pravda. Například D., má česká kamarádka, má poměrně podobný počet přednášek a seminářů jako třeba prváci na Karlovce nebo VŠE. Akorát není nucena si zapisovat nepotřebné předměty jako je třeba tělocvik, takže toho volného času má o něco málo víc.

Na magisterském stupni je to pravda už o něco víc. Očekává se od nás, že si velmi mnoho naučíme sami, lektoři nám spíše jen dodávají materiály a doporučují knížky a ze samotné hodiny si člověk odnese opravdu jen základy. Osobně si myslím, že je to dané tím, že je magisterské studium v Británii spíš takové přemostění mezi bakalářským a doktorským studiem, protože když už se v Británii někomu povede se dostat na magisterské studium, obvykle se očekává, že půjde ještě dál. I z tohoto důvodu tu magisterské studium trvá rok (tři semestry, letní prázdniny magistři mají jen tři týdny a zkouškové je kratší).

Zatímco v ČR bývají i pětileté, či šestileté magisterské programy (například herectví, medicína), tady, aspoň co jsem tak měla možnost vypozorovat, bývá bakalářský program samostatně a v některých případech je magisterský a doktorský stupeň spojený dohromady. I medici mívají obvykle pouze tříletý bakalářský stupeň, kde se učí obecné základy medicíny a po jeho dokončení se potom hlásí na konkrétní zaměření v rámci magisterského studia. 


Zkoušky

Zkoušky jsou tu jiné. Není pravda, jak se obecně traduje, že by se tu jen psaly eseje a eseje a eseje… ano, i ty se píšou. Ale u některých předmětů se kromě eseje píše i běžný test a výsledná známka se zprůměruje. Osobně budu psát jednu esej samostatně, dva ‚laboratorní‘ reporty/analýzy (fuj, na to se strašně netěším) a dva testy se dvěma esejemi dohromady. 

Taky není pravda, že by tu byl na zkoušku jen jeden pokus. Ačkoliv tohle dost možná záleží na konkrétní univerzitě, nejsem si jistá.Hranice k projití je sice nižší, ale naštěstí  je tu stále více pokusů. Nikdy nevíte, kdy se vám udělá uprostřed testu zle a dokazujte potom komisi na fakultě, že vám bylo skutečně nevolno a ať vám dají další termín. Hranice pro složení zkoušky bývá obvykle 40%, ale jedna z mých laboratorních analýz je na 60%. 

Ono 40% zní spíš jako hranice na střední škole a je pravda, že u běžného testu asi opravdu stačí se naučit jen málo a dobře natipovat, ale u esejí může být i takto nízká hranice poměrně vysoká. Na bakaláři jsem měla jednoho učitele – Skota – který vyšel ze stejného systému. On nastavil hranici na 45%, ale jeho hodnocení bylo natolik přísné, že i tři popsané strany mu byly málo a většina třídy musela jeho testy opakovat.

I právě proto se nedá říct, že by 40% byla nízká hranice. Už jenom z toho důvodu, že studium, které ukončujete s výsledkem, že jste sotva prolezli, má mnohem nižší význam. Zaměstnavatelé se tu na výsledky z univerzity dívají a člověk, jehož průměrné známky nebyly minimálně 60% nemá šanci pokračovat nadále ve studiu v UK, jedno jestli magisterské, či doktorské.

V posledních dnech nedělám nic jiného než že píšu první z esejí a annotated bibliography (analýzy vybraných vědeckých studií) a upřímně… mám z toho obavy, přestože jsem nikdy nebyla typ člověka pro kterého by bylo memorizování snadné. Přesto, v takovém testu máte vždy šanci si dobře tipnout, nebo se trefit a není zase tak důležité jak vaše odpovědi zní dokud dávají smysl. Eseje jsou na vypracování poněkud složitější, už co se týče aby jedna myšlenka plynule přecházela ke druhé, ještě musí být ozdrojované a v úhledných, ladných větách. Což je pro člověka s ADHD samozřejmě problematické.

Tady o termínech zkoušek celkově rozhoduje komise na fakultě, ne učitelé, což je samozřejmě velká nevýhoda, jakmile se nemůžete dostavit z nějakého důvodu na zkoušku… musíte vyplnit formulář a dodat potvrzení, že vaše důvody absence byly skutečně vážné, jinak přijdete o jeden pokus.

Zkouškové období běžně trvá pouze dva až tři týdny, tudíž se toho stihne víc během semestru. A mezinárodní studenti dostanou na prvních patnáct minut slovník, aby si mohli případně zkontrolovat, jestli všemu rozumí. Je to trochu vtipné, protože já z většiny studovala v angličtině už na bakaláři, psala jsem testy v angličtině a nikdy jsme takovou možnost neměli. 


Závěrečná práce

První a velmi zásadní rozdíl je způsob vytváření projektů a výzkumů; respektive dizertačních prací. Tady se taková práce bere velmi vážně a očekává se, že bude reprezentativní natolik, aby i z ní budoucí studenti mohli čerpat. Kvalitní práce reprezentují univerzitu a posouvají ji v žebříčkách prestižnosti – jak akademické, tak vědecké – nahoru. Taky právě proto se tu vede předmět jakým způsobem vytvářet výzkum i několik semestrů. Data, i otázky se mohou velmi snadno zkreslovat – stačí se zeptat nejasně, podbízet otázkami někomu svůj pohled, mít příliš úzký vzorek respondentů a mnoho dalšího. Součást předmětu je i vlastní analýza několika předchozích prací na podobné téma. 

V první řadě je nutnost schválení etickou komisí. To znamená, že musíte vyplnit formulář, kde popíšete svůj výzkum a upozorníte na možné problémy, které vaše práce může přinést; zvlášť pokud se jedná o výzkum se zranitelnými respondenty (lidmi s traumatem, malými dětmi atd.). Taky musíte vysvětlit kde své respondenty budete hledat a jak je budete kontaktovat. Etická komise pak následně kontroluje, aby nedošlo k žádnému psychické, či fyzické újmě; jak u respondentů, tak i u vás. Taky zjišťují, jestli někoho nediskriminujete: tedy, že nevylučujete například lidi jiné barvy, pakliže výzkum není odůvodnitelně zaměřený pouze na bělochy. 

Respondenti jsou do podrobna poučeni o svých právech, o tématu práce a taky o tom, že se výzkumu účastnit nemusí, pokud opravdu nechtějí. V rámci toho i se sleduje, jestli člověk, který vede svou práci, není v žádném blízkém vztahu s respondenty, aby nedošlo ke zkreslení výsledků. Z tohoto důvodu budu pracovat jen s autisty z Británie, které jsem nikdy v životě neviděla.

Což se dostáváme k dalšímu bodu; je samozřejmě možné mít i respondenty žijící v zahraničí a vyplňující dotazníky v jiném jazyce, ale i to musí být schváleno a všechny překlady musí být oficiální. Tuším, že existuje i nějaká varianta získání „stipendia“ pakliže v rámci svého výzkumu musíte dojíždět (v rámci UK). Tím si ale nejsem jistá. 

Bohužel v Česku je braná závěrečná práce jako nezbytnost ke státnicím (které v Británii naštěstí nejsou). A podle toho tak některé práce vypadají. (Samozřejmě velmi záleží i na konkrétním oboru, ale sama jsem jich v rámci svého osobního průzkumu četla dost a mnoho z nich jsou opravdu jen takové seminární práce, či úvahy.)

Tím samozřejmě nechci hanit české školství, v některých věcech je určitě na kvalitní úrovni, ale osobně si myslím, že by práce i z nevědeckých oblastí mohly působit hodnotněji a vědečtěji, aby měly skutečný význam a nejednalo se o seminární práci na úrovni prváka na střední. Stačí už jen fakt, že se z nějakého důvodu kus práce (obvykle anotace, či úvod, někdy závěr) píše v angličtině a jsou lidé, kteří tento kus sepíšou v gramaticky i lexikálně špatné angličtině, nedají to nikomu zkontrolovat a přesto dostanou vysoké hodnocení.


Poznámka na konec, aby se předešlo nedorozumění: Jedná se pouze o sepsání informací, které jsem získala a vlastního pozorování. Vy můžete mít klidně odlišné zkušenosti.

Reklamy

4 komentáře: „Škola, eseje a blížící se zkoušky

    1. Nevím, jak je komentář myšlen, nicméně mít pohyb je určitě důležitá věc, ale to je lepší mít od univerzity vstup zdarma do fitka (máme), než si zapisovat nějaký tělocvik na který se člověk musí trmácet přes celou Prahu, vstávat velmi brzo ráno a celý den být z něj unavený a zpocený. Všechny moje spolubydlící ho měly ráno, jinam ho nenarvaly, pakliže nechtěly chodit do školy denně.

      To se mi líbí

      1. Představuju si školu, která má tělocvik coby zbytný předmět, jako ráj na zemi za zpěvu alelujá a šumotu andělských perutí. Za nás nejen že byl povinný, ale museli jsme absolvovat VŠECHNY možné sporty během dvou let, přičemž se tělocvikáři tvářili, že bez basketu či hokeje medicína prostě absolvovat nejde. Prostě nejde, kam se hrabe nějaká interna nebo patologie, to je podružný, že jo. Každý rád jede hodinu a půl z Motola do Hostivaře, aby strávil devadesát minut po chutném obědě s nějakou gumou, která komunikuje stylem „hej ty, makej“ a zase jel hodinu a půl zpět na lekci latiny (taky nezbytné, ale budiž). Vadilo to i lidem, co byli jinak celkem sportovně založení, natož mně. Jestli v mnoha oblastech dokážu svůj handicap celkem kompenzovat či zastírat, v oblasti kolektivních sportů ho mám velký, a to hodně. Určitě nemusím popisovat do detailu, jak vypadá AS se sociální fobií na hřišti, kam navíc švihadlo pozve ještě členky sportovního družstva, abysme „si taky zahrály, když je nás tak málo“ (sociálně zdatnější zbytek studijní skupiny si dávno našel výmluvy či omluvy, proč s tělocvikem neztrácet čas).
        Když jsme poslední rok, kdy byl tělocvik povinný, ale výběr už nechali na na nás a čas taky, mohli zvolit, najednou jsem zjistila, že chodím pravidelně a ráda, protože jsem vybrala typ pohybu a cvičitelku, která se mnou mluvila normálně a skutečně se mnou cvičila, místo samoúčelného drilu pro toto.

        To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.