Má první návštěva

Zrovna, jak jsem začala psát tento článek, mi tak došlo, že jsem tu už druhý měsíc. Na jedné straně se mi zdá jako neúměrně krátká doba, že jsem tu zcela jistě delší dobu, ale je fakt, že dvouměsíční školní prázdniny se mi vždycky zdály nekonečnější než celý školní rok.

Včera moje sestřenka odletěla zpátky do Česka. Byla tu jen na pět dní… přeci jen chodím do školy, byť pouze dva dny v týdnu.  Můj obor je hodně o samostudiu, což má samozřejmě své výhody i nevýhody. Ale o tom jindy.

Ona je v podstatě kompletně můj protiklad, je úplně úplně jiná než já. Zatímco ona je klasický prototyp holky, která zastydla v pubertě, věří na ezoteriku a jeden z jejích oblíbených zážitků z vysoké je, když se opila a pozvracela před cizím klukem, který nezneužil její  indispozice a pomohl jí domů, já nevěřím ničemu, co odporuje vědě a na takový zážitek bych nevzpomínala vůbec ráda, natož abych přála svojí příbuzné, aby si taky takhle „užívala“. 

Což mě přivádí k našemu prvnímu výletu. V pondělí jsme jely na hrad Warwick, kde jsem byla jednou a naposledy, v roce 2012. Sestřenka naplánovala, že bychom mohly jít i do podzemí. Moc jsem nad tím nepřemýšlela, takže jsem si myslela, že se jedná o návštěvu mučírny jako je to třeba na hradu v Lokti (tam vás nikdo nediriguje, ani neleká). No… návštěva mučírny to v zásadě byla, ale poněkud interaktivní.

Samozřejmě v tu chvíli, kdy jsem to zjistila, jsem dost vážně přemýšlela, že se toho nezúčastním; přeci jen podobné akce vůbec nejsou pro lidi s hyperaktivní amygdalou (ta má na svědomí hypersenzitivitu jako takovou, která může vést k úzkostem a panickým atakům) vhodné. Kupodivu je má amygdala v poslední době klidnější, a tak se, k mému upřímnému šoku, žádný panický záchvat nekonal, ačkoliv mi tam dobře nebylo. Vždyť to vše – mučení, upalování, epidemie – byla kdysi realita.

Dokonce ani přestože jsem byla téměř třikrát vybraná jako „dobrovolník“.
Je to zvláštní, velmi zvláštní, ale já jsem z nějakého důvodu poměrně výrazný člověk, který vyčnívá z davu, ať je kde je. Nejdřív mě doktor „léčil“ z moru, později mě chtěli odsoudit k upálení a v poslední komnatě na mě vyskočil nějaký kat, či co měl být. 😀

Poslední atrakce byla příšerná, motali jsme se v tmavé zrcadlové místnosti a nakonec na nás pouštěli vzduch, problikávalo světlo a nahrávali křik umírajících… málem jsem tam hrůzou skočila někomu na záda. Vtipné na tom bylo, že nakonec i sestřenka přiznala, že jí z toho nebylo ani psychicky, ani fyzicky dobře a taky zvažovala předčasný odchod. A já jsem byla, poprvé v životě, odolnější. Nechápu to. Přitom jsem v životě neviděla jediný horor, nejde to, vážně ne. 

Následující den jsme si udělaly výlet do Londýna. Hodně jsem se těšila, protože Londýn je jedno z mých nejoblíbenějších míst vůbec. Samozřejmě by nemělo smysl tvrdit, že je to tam celé okouzlující a vábivé, protože není. Přesto ho mám ráda a už jsem začínala být poněkud nervózní, že jsem ho po tak dlouhé době v Británii ještě nenavštívila. 

Hned samotný příjezd do Londýna byl poněkud hektický. Příjezdy autobusů jsou situovány úplně na opačné straně než autobusová hala = odjezdy, která je v podstatě jen přes ulici od vlakového nádraží. V něm je schovaná zastávka metra ve které jsme si potřebovaly nabít naše Ustřice (Oyster [card] = ustřice). Nejdřív jsme musely zorientovat, jak jsme byly vyhozeny úplně na druhém konci, i bez google maps, které nás vždycky vedly úplně někam jinam. Ale nakonec jsme metro našly za relativně krátkou dobu; když člověk zapojí racionální uvažování, tak se ve městě nemůže ztratit… Takhle jsem se ve čtrnácti neztratila v Praze, přestože jsem nevěděla, kde přesně jsem. 😀 

První zastávka byla u parlamentu, který momentálně rekonstruují (poslala jsem mámě fotku a nepoznala ho) a šly jsme si projít londýnské akvárium (natáčel se tam Sherlock!), které je u London Eye (věděli jste, že hlavní součástky byly vyrobeny v ČR?). Před pár měsíci jsem byla v akváriu v Paříži a podmořský svět mě vážně zaujal. Obzvlášť různé druhy medúz, kterých je až přes dva tisíce.

Akvárko bylo náším hlavním plánem; v Londýně jsem byla třikrát a sestřenka dvakrát, takže jsme většinu památek viděly. Po akvárku jsme skončily na Oxford street a ulicích kolem a následně jsme se bezcílně procházely po ulicích, až jsme došly na Picadilly circus. 

Picadilly je jedno z mých nejoblíbenějších míst v Londýně (i zde se natáčel Sherlock, hah). Ačkoliv je to místo, kde se i o půlnoci tlačíte skrz davy na nástupiště metra, dýchá na mě pocit svobody. Tedy… pocit svobody vám rychle sebere ‚London underground‘, protože v některých linkách se nedá v podstatě dýchat a z člověka teče pot, i když je venku stěží nad nulou. 

V londýnském metru je jak v pekle. Ne, já ho mám ráda, metra jsou, dá se li to tak říct, mým speciálním zájmem a to londýnské je svým způsobem působivé. Má jedenáct linek, které se ještě větví, ale podle mě je velmi dobře značené, že člověk ví přesně kam má jít. Ale bože, uvnitř je horko, jako kdyby si nás Bůh opékal jak buřty nad ohněm, které se ještě umocňuje faktem, že vlaky jsou poměrně malé. Když jsem varovala sestřenku, která metrem v Londýně ještě nejela, tak mi nevěřila. Pak byla ráda, že jsme jely jen jednu zastávku, protože by tam asi pošla. A já taky. To trochu kazí dojem. 

Když jsme se vracely zpátky na autobus, vylezly jsme samozřejmě na úplně opačné straně než by bylo záhodno (ani nevím, kde jsme to byly), tak jsme si prošly další kouty Londýna. Ale trefily jsme v pohodě, obě máme dobrý orientační smysl. Celou cestu zpátky jsem si pak říkala, jak je tahle situace pro mě nová a přitom podobná. Poslední tři roky jsem takhle pravidelně jezdila z Prahy do města, kde jsem vyrůstala a teď jsem jela z Londýna zpátky do města, kde momentálně bydlím. Dokonce i doba jízdy byla zhruba (plus mínus pár minut) stejně dlouhá. Zvláštní paralela.

Původně jsem chtěla studovat přímo v Londýně, protože k němu mám blízký vztah – v roce 2013 mě de facto zachránil před psychiatrií, anebo sebevraždou – ale byla jsem odrazovaná, že to finančně neutáhnu, zvlášť, když bych se musela všude přepravovat MHD. Tady chodím pěšky, do centra města to mám 15 minut chůze a na univerzitní kampus necelých 10 minut.

Třetí den jsme si udělaly výlet na venkov. Sestřenka nemá příliš v lásce velkoměsta, a tak ji návrh na výlet do Birminghamu nepotěšil. Měly jsme v plánu se podívat na místní rozbořený hrad, ale mají otevřeno jen o víkendech. Přiznám se, že nevím, jestli je v Anglii běžné, aby i v podstatě vesnice měly běžně v centru poměrně dost obchodů a restaurací a je to jen specifikum Česka, že na některých vesnicích chybí i večerka. Ale při té příležitosti jsme se tam stavily nejen na jídlo.

Angličani, zvlášť pak pejskaři, jsou nejen poměrně otužilí, ale i přátelští. Jak jsme se tak procházely jejich parkem, někteří nás automaticky zdravili a jedna starší paní se s námi dala i do řeči („ready for the winter?“), když viděla jak jsme teple oblečený. Pro takové situace se hodí mít po ruce neurotypika, small talk neovládám… bohužel se sestřenka rozhodla příliš nemluvit. Dokonce jsem i pochopila, že má problémy s porozuměním, ale osobně si netroufnu její angličtinu hodnotit, ačkoliv jsem logicky vše řešila a zařizovala já.

Poslední den se sestřenka rozhodla udělat nájezd na obchody (hlavně na náš třípatrový Primark) a já se přesvědčila, abych aspoň na chvíli šla do školy. Sestřenka tu byla před dvěma roky na tři měsíce jako au-pair a chtěla utratit vydělané libry, které si tenkrát kvůli pádu kurzu po odhlasovaném Brexitu, nevyměnila. Nakonec jsem za ní stejně musela často platit já, protože neměla na kartě povolené platby v zahraničí a spoustu liber si nechala u nás na bytě. A taky protože má některé už neplatné bankovky, které se dají vyměnit pouze v Londýně… což se dozvěděla až po návštěvě Londýna. 

Po mojí výuce jsme měly opět sraz ve městě a zašly jsme do místního hypermarketu, jelikož chtěla pro kolegy přivézt mini lahve s alkoholem. Sestřence sice táhne na třicítku, ale celkově je drobná, má spíš klučičí postavu, a tak se jí stává, že si ji lidé pletou s puberťačkou a chtějí po ní průkaz totožnosti. Ano, sice se jí to stává pravidelně a stalo se jí to i posledně v Anglii, přesto si pas úmyslně nechala u mě na pokoji. Tomuhle uvažování upřímně nerozumím… v cizí  zemi bych nešla bez občanky ani vynést odpadky, natož chodit po městě a ještě nakupovat alkohol. Nakonec asi nemám deficity v praktické inteligenci, jak se u Aspergerů očekává.

Prodavačky jí ten alkohol samozřejmě zabavily, ačkoliv jsem se jim marně snažila vysvětlit, že jí je dvacet osm a ukázat jim aspoň mou občanku. Nakonec jsem tím obchodem musela ‚tajně‘ proletět znovu a ten alkohol koupit. Později jsme se ještě rozhodly, že si ještě koupíme cider a pivo, na poslední večer, takže jsem jí doporučila radši počkat venku, že do obchodu zajdu sama. Tady se v obchodech kontrola věku bere vážně. V hospodách, co jsem zatím zažila, příliš ne, ale velké obchodní řetězce si to netroufnou.

V pátek jsem ji o obědové pauze ve škole ještě vyprovodila na autobus směr letiště a ona mi předala klíče. Je to divné. Každá jsme opravdu jiná, nemáme společné zájmy, ani názory, ale přesto mě její návštěva potěšila a je mi, přiznávám, trochu smutno, že mi odjel parťák na výlety, jelikož v cestování si opravdu vyhovujeme a já cestuju ráda. Velmi ráda, až jsem téměř zapomněla jak moc.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.