Sociální život a vztahy

Čtenáři, v první řadě bych chtěla poděkovat, že mě čtete. Za poslední měsíc mi vyskočilo několik nových lajků na facebooku. Když jsem zakládala svůj blog, neměla jsem v podstatě žádné ambice, aby ho četlo víc jak 10 lidí, nemyslela jsem si, že to někoho z vás mohlo zajímat. Taky jsem neměla nikdy ambice se snažit o nějakou osvětu, pouze o produkci svých osobních názorů a postřehů, ale fakt, že psychologie, kterou studuju, je tu na úrovni medicíny 19. století a že jsem v komunitách, mě přinutil aspoň občas sepsat něco mimo čistě osobní zážitky.  Jednoduše mě těší, že mám vůbec nějaké čtenáře a často přemýšlím, jak asi vypadáte… myšlení v obrazech někdy může být složitá věc. 🤷‍♀️

Ale zpátky k Anglii.

Ano, stále tu jsem. A mám se dobře, vážně ano. Až se sama sobě směju, jak jsem mohla mít takovou obavu a jak jsem mohla i chvíli uvažovat, že celý tenhle „nesmysl“ zruším. Samozřejmě, že mi někdy chybí Praha, či „rodné“ město, samozřejmě že tu na mě občas padne splín a lehčí úzkost, ale momentálně cítím, že je má psychika stabilní. Žádné téměř až maniodepresivní výkyvy.

Můj sociální život je zde poměrně bohatý. Je pravda, že lidé se se mnou často seznamují a sami od sebe, ale neumím příliš rozpoznat zájem, ani jak naše potenciální přátelství posunout dál. Neztroskotávám na neschopnosti se seznámit – lidi se mnou aktivně navazují kontakt -, ale neschopnosti se posunout dál. Zvláštní je, že tady se mi to, zdá se, neděje. D. se mnou stále udržuje kontakt, se spolubydlícími jsem byla opět v hospodě, s jednou částí spolužáků trávím obědy i mimo školu, měli jsme jít i na večeři (kdyby mi nebylo zle) a druhou část spolužáků, bohužel, zanedbávám kvůli té první. Je to tu jiné, má divnost snadno zapadá do prostředí různých národností, ale vypadá to, že na našem oboru jsem jediná Češka.

Minule si ke mně přisedla jedna Chorvatka, která se mi hned představila a seznámila mě s dalšími lidmi; právě takhle jsem se dostala do druhé party lidí. Je to vtipné, její angličtina je opravdu špatná (tipla bych si, že má všechny možné dys), přesto se s ní baví mnoho lidí. Když je někdo extrovertní neurotypik, tak se domluví nohama i rukama. To vám občas závidím. 😀

(Mimochodem, Chorvati si z nás dělají neustále legraci. Češi jsou pověstní svými řízky a svačinami na pláži a když si Chorvat chce udělat svačinu na výlet, tak se mu říká „nebuď jak Čech“. Asi to jiné národy příliš nedělají.)

Ale abych nepěla jen chválu: 1) britská pošta je příšerná. Opravdu, horší službu jsem nezažila. Věčně nám nechodí pošta a to bohužel i ta, která je důležitá. Byla jsem kvůli tomu několikrát v bance a zjevně budu muset znova – nemám platební kartu. Nemůžu si sem nechat nic posílat, je velká pravděpodobnost, že to jednoduše nedorazí. Plus patrně neexistuje služba ‚do vlastních rukou‘, takže důležité dokumenty může dostat do ruky v podstatě kdokoliv, kdo má přístup ke stejné schránce… pokud vůbec dorazí.
2) Rozdíly mezi cenami v dopravě jsou neuvěřitelně obrovské. Znervózňuje mě, jak moc se člověk musí přizpůsobovat, když chce někam jet. Dám příklad: jízdenka do Londýna může stát jak šest liber, tak i klidně sto liber. Záleží na čase a na způsobu přepravy. Je to šílený.
3) Máme problémy s wifinou. Router je nějaký zkažený, nezvládá, když jsme k wifi připojení všichni čtyři, ale škola kolejní internet nespravuje. Nakonec se mi podařilo se dopátrat kdo by měl tyhle issues opravit, tak se zdá, že někdy v týdnu dojde. Dost zásadně to komplikuje vztah na dálku.

Ach ano, vztah. Je to zvláštní jak lidé řeší vztahy, zvlášť pak ty milostné. Když se rozvíjí trapné ticho, stačí se zeptat na vztah. Každý nějaký má, že? Vlastně i  já. První skutečný, ale zároveň poměrně divný vztah. Ale to už se tak stává, když se sejdou dva mimozemšťani – Zmijozel a Mrzimor, alexithymik a velmi pocitově založený člověk, spíš extrovert a spíš introvert.

Musím připustit, že mě celá ta situace zaráží. Lidé mě obecně patrně považují za arogantní chladnou krávu… nepopírám, že s pocity mám jako alexithymik problém a že se můžu jevit arogantně, protože lidská ignorace mě velmi velmi vytáčí, tím se nijak netajím. A nebylo zase tak málo lidí, o které jsem jevila zájem a skončila jsem s cejchem mrchy; nevěřili, že nejsem ironická, když jsem mluvila vážně, nevěřili mi, že mám zájem, když jsem nenavazovala oční kontakt a neflirtovala, byť jsem ho dala verbálně najevo. Uhm, to není dostačující?

A právě proto, že jsou reakce takové jaké jsou (a to zatím o nás ví málo lidí), cítím se z toho pohledu společnosti, že člověk bez partnera je méněcenný, nepříjemně. Studuju vědu, možná… možná se mi někdy podaří být pro společnost doopravdy užitečná, ale to nikoho v zásadě nezajímá. Hlavní je mít někoho do páru. Jsem s ním, protože prostě chci. Ne protože společnost očekává a tlačí lidi do vztahů (nemusíte být s kým nechcete být, proboha!), nebo naopak – že bych čekala, až jsem to prostě vzdala. Blbost…

Nutí mě to přemýšlet nad tím, jaké to asi je být přítelkyní člověka, se kterým jsem dlouho, ale on je několik let zamilovaný do jiné, kterou nemá. Znám takové páry, ostatně já jsem byla ta jiná, kdysi dávno. Možná, že kdybych nepůsobila jako arogantní kráva, kdysi bychom byli spolu… což se díky bohu nestalo. To bych asi neměla takové štěstí jako mám teď, jak se ukazuje. (Zájem o přátelství a postupné sblížení jako takové nevidím, zamilovanost je poměrně explicitní.)

Zítra má přiletět sestřenka. Pokusím se potom sepsat článek, kde jsme všude byly. Londýn rozhodně patří mezi priority. Člověk nemůže být v Anglii bez toho aniž by navštívil Londýn, to prostě nejde. 🙂

7 komentářů: „Sociální život a vztahy

  1. zaujmavy clanok 🙂 zaujala ma ta moznost ze spolocnost netlaci ludi do vztahov. priamo nie. ale poznam viac ludi ktori su vo viac menej nefunkcnych vztahoch a aj by z nich odisli ale potom by museli byt sami. a to nie je prilis cool. a kde by mimochodom nasli niekoho dalsieho. alebo lepsieho. nie, radsej budu v nefunkcnom vztahu.. smutne.. a pacil sa mi tiez tento clanok celkom sa s takym pristupom stotoznujem https://www.parfumylacno.sk/clanky/39-vztahy/889-ako-najst-lasku-bez-pretvarky

    To se mi líbí

  2. > Rozdíly mezi cenami v dopravě jsou neuvěřitelně obrovské. Znervózňuje mě, jak moc se člověk musí přizpůsobovat, když chce někam jet. Dám příklad: jízdenka do Londýna může stát jak šest liber, tak i klidně sto liber. Záleží na čase a na způsobu přepravy. Je to šílený.

    Kdyz si vyberes peak time, tak zaplatis kralovsky 🙂 Proste si musis vybirat spoje, ktere jsou v off-peak time. Na tohle nejsme moc zvykli ze stredni evropy. Dava to logiku, proste to odrazuje lidi jezdit v nejvytizenejsich casech.

    Dalsi veci jak usetrit, tak si poridit neco jako Railscards, na to mas dost slev jako student. Maji i neco pro studenty. A pro mezimestske spoje, specialne vlaky si vyplati kupovat jizdenky s predstihem. A tohle se ti muze hodit

    https://www.thetrainline.com/journey-planner

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.