První měsíc v Anglii

Mám za sebou už víc jak měsíc v Anglii a myslím si, že se mi povedlo se adaptovat. Momentálně jsem ve stádiu, kdy nemám pocit, že by mi cokoliv chybělo, případně, že by angličtina byla problém. Samozřejmě, je to cizí jazyk a je pro mě náročnější v něm mluvit, ale rozumím bez problému a to je, podle mě, ta nejdůležitější věc v cizí zemi.

Máma říká, že mám pravděpodobně dobrý hudební sluch, proto jsem s porozuměním nikdy v zásadě neměla problém, ani když jsem byla začátečník (problém dělaly neznámé slova, samozřejmě, ale ne fonetická stránka jazyka). Asi na tom něco bude, vyšlo mi to i tak v psychologických testech. A abych si to „otestovala“, zašly jsme s D. do kina. Přeci jen, akademická angličtina, na kterou jsem za ty roky zvyklá, je poněkud jiná než angličtina plná slangu. Vybraly jsme si nejnovějšího Johnnyho Englishe, kterého „musím“ doporučit. Připadalo mi to vtipné.

Taková zásadní změna, která se mi přihodila vlastně až po odchodu do Anglie je: pravděpodobně nejsem 100% single‚Je to komplikované‘ je perfektně výstižná fráze (nejen) vzhledem k tomu, že se nemůžeme vídat příliš často. Už jsem byla celkem smířená, že jsem odsouzená k doživotní samotě, koneckonců i právě samota hrála nějakou roli v mém odchodu do Anglie. A teď je vše jinak. Když se mě spolužáci a spolubydlící ptají, jestli jsem sama, najednou mé automatické ‚yes‘,  které jsem se za ty roky naučila používat bez přemýšlení, protože jak se zdá, každého zajímá pouze, jestli je dotyčný zadaný, není tak docela pravda. Ale nevím, jak náš (ne)vztah definovat, ostatně mám až panický strach ze závazků, byť vím, že u něj naplno propukla chemická reakce (zamilovanost)… ne, to skutečně není důvod k panice, že ano. Nerozumím tomu, nicméně jsem maximálně zvědavá, jakým směrem se to bude vyvíjet. A zatím to nebudu dál rozpitvávat.

Taky se mi zdá, že už tu mám přátelé. Dobře, přátelé je poněkud silný termín, ale několik lidí si mě tu patrně adoptovalo. Když byl induction week, tedy úvodní týden, seznámila jsem se se dvěma Angličankami, protože po nás chtěli, abychom podebatovali ve skupinkách (bože, nesnáším absenci syndromu koktejlové party). Od té doby mě zdraví. A začala se s nimi bavit i jedna Rumunka, která v Anglii žije už dlouhé roky a vypadá to, že je oblíbená; dokáže se bavit s kýmkoliv, navíc je už roky mezi reps; což je asi v zásadě něco jako studenský senát. No a ta Rumunka – A. – mě už několikrát odchytla a zatáhla mezi několik dalších lidí z našeho kurzu na oběd. Takže se s nimi tak trochu bavím.

K. je mi opravdu sympatická, musím přiznat. Dostaly jsme se i k tématu autismu – jak se tak zdá, snad každý o PAS chce psát diplomovou práci – a vypadlo z ní, že si nemyslí, že by to bylo nějak jednoznačné postižení. Ze mě na oplátku vypadlo, že mám AS a k mému údivu reagovala naprosto v pohodě, ještě se mě ptala na některé části autismu, o kterých kolikrát stěží ani neví samotní autisté, že to k tomu patří. Ptala se mě na různé autistické prožitky a potom přiznala, že zná dva lidi na spektru a jsou velmi rozdílní. Žádné předsudky, ani mýty. Tak už to bývá, když si člověk sám projde peklem. Je totiž taky bloggerka a z jejího blogu jsem se dozvěděla, že má nejspíš schizoafektivní, nebo bipolární poruchu a úzkosti.

I se spolubydlícími si, zdá se, rozumím. Je pravda, že toho o nich zatím mnoho nevím, ale i oni jsou tu sami, bez bližších přátel. Manžel Maďarky je v Americe, přítelkyně Angličana zase v JAR, Číňanka je sama a já tu od začátku znám vlastně jen tu Češku ze školy. Už jsme se spolubydlícími zašli do baru a plánujeme společně první narozeninovou večeři pro Číňanku, která tu opravdu nikoho nezná. Sice mi vyprávěla, že se seznámila s jinými lidmi ze své země, ale zrovna všichni mluví speciálním dialektem čínštiny, kterému nerozumí.

(Pravděpodobně máme i pátého spolubydlícího, jak to vypadá. Angličan si totiž našel ve škole kamaráda z Ameriky, který žije v karavanu [právě ho ho zaparkoval na našem dvoře] a často sem chodí.)

Na spolubydlící si nemůžu stěžovat. Spíš očekávám, kdy si začnou stěžovat na mě 😀 . Stěny tu jsou poměrně tenké a já s někým neustále volám (klidně i do půlnoci), běžně chodívám spát poslední (takže dělám v kuchyni a koupelně randál), ale snažím se být bezproblémová, jsem ráda, že tu mám zrovna je a doufám, že se to nezvrtne. Není to moje první spolubydlení, obvykle jsem v tomhle měla štěstí… ale ne vždy. Na druhé straně, pro mě je asi jakákoliv alternativa lepší než obývat pokoj s hlučným bratrem s ADHD a atakou puberty.

Když už zmiňuju toho bratra. Je to hrozně zajímavé. Setkávám se s názory neurotypiků, kteří mají pocit, že nějaká diagnóza může předurčit budoucnost. Některá možná ano, ale určitě ne všechny a už vůbec ne nějaký PAS, zamyslete se nad tím. Diví se, že jsem v cizí zemi, navíc sama. Ptají se mě a pořád se diví. Ale co je na tom k údivu? Že si vařím, nakupuju, peru, že uklízím a vše si musím zařídit sama, jít do banky a na úřady. Na druhé straně je tu můj neautistický bratr, který sice už má občanku, ale nezvládá nic… nic. Klidně je celý den o hladu, protože je příliš líný a ani ho nenapadne jak zapnout troubu, i když mu to máma několikrát ukazovala. Tak já nevím, vážně nevím, proč se všichni pořád strachují, jestli se někdy jejich dvouletý autista naučí zavazovat tkaničky… vždyť je to neskutečně individuální. Nedá se to generalizovat ani u neurotypiků, natož u autistů, kde jsou ty rozdíly v myšlení, i v inteligenci a celkové samostatnosti výraznější.

Po tom obzvlášť vyčerpávajícím roce nedobrovolné pauzy od školy a opětovného (ne  zcela dobrovolného) žití u rodičů, jelikož se na mě moji potenciální spolubydlící opět vykašlali, se zdá, že se věci začínají aspoň trochu obracet k lepšímu. Možná je to tím, že jsem od života snížila očekávání na hranici ‚prostě jen přežít‘, zvykla si, že se můžu spolehnout jen sama na sebe, ale cítím se poměrně dobře. Uvidíme jak to bude dál. Ostatně život je taková horská dráha (ty nemám ráda, vůbec).

2 reakce na „První měsíc v Anglii“

Co se tyce banky, mohla sis poridit Revolut. Dostala bys i primo UK ucet, a dosla by ti ta karta i do CR 🙂 A cokoliv lze resit pres appku. Netreba nikam chodit 🙂

Pro cecha je to supr i to, ze lze levne prevadet GBP/CZK oproti jinym zpusobum jako je treba RoklenFX, TransferWise, nedej boze primo do CZ banky (to se clovek prohne).

Dalsi moznosti je treba Monzo, Monose, nebo N26. Ale neni to tak easy jako v pripade Revolut.

To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.