Jak jsem se dostala do Anglie ❤️

Letadlem. Dobře, intuitivně jsem si odpověděla na vlastní otázku, ale to není nejspíš to, co vás zajímá. (Ale fakt, cesta do Anglie je dlouhá, pokud můžete, volte letadlo.)

Studium v zahraničí byl můj sen tak nějak odjakživa. Původně jsem chtěla studovat už střední školu v zahraničí. Základní škola pro mě byla už od první třídy hotové peklo a od druhého stupně se to prohloubilo. To bylo samé „ne, ty si s námi nemůžeš hrát“, „jsi lempl, flákač, dotáhneš to maximálně na prodavačku v Kauflandu“… jedno, že jsem se naučila plynule číst během několika dní a základní počty jsem se naučila úplně sama jako malé dítě nějakým intuitivním způsobem. Hrozně mě těší, že se v poslední době začíná mluvit o tom, jak jsou základní školy špatně nastavené, že se skutečně nedá inteligence měřit schopností zapamatovat si kdejaké informace a už vůbec se tak nedá rozvíjet.

Sice jsem to tenkrát neuměla pojmenovat, ale základka mi zničila psychiku. Bez nadsázky. Takže jsem toužila někam, v podstatě kamkoliv, vypadnout. Ale zatímco je naše školství zaměřené na neužitečná data a jména (čímž absolutně neříkám, že všeobecný přehled není důležitý, to je, ale o něm právě nemluvím), která vás v životě nikam neposunou, výuka jazyků nestála za moc. Na konci osmé třídy jsem neuměla sestavit ani jednoduchou větu v angličtině, nevěděla jsem k čemu je do a does a kdy použít jedno, či druhé.

photo_2018-10-07_21-21-49

Právě proto, že jsem byla psychicky tak zdeptaná ze základky, neodvážila jsem se ani pomyslet na to, že bych vůbec mohla jít na vysokou školu, i jen v ČR. Už na střední škole jsem si každý den uvědomovala, že tu vlastně nemusím být, že není povinná a můžou mě vyhodit, anebo v lepším případě propadnu.  Chvíli jsem k tomu neměla zase tak daleko. Někdy v druháku mi napsala jedna holka, kterou jsem znala přes blog (ve třeťáku na VŠ jsme byly spolu na pokoji na koleji), jestli bych nechtěla studovat v zahraničí. Ani nevím proč to udělala, ale stalo se. Začala mě zásobovat základními informacemi, akorát, že tehdy mířila především na Ameriku. V té době můj kamarád pořád mluvil o tom, že by chtěl jít studovat vysokou do Skotska a zároveň jsme dostali letáky s nabídkou studia v Dánsku. Zajímavě paradoxní je, že tento kamarád si našel v posledním ročníku přítelkyni, která se s ním i vyspala a vidina pravidelného sexu ukončila nejen naše přátelství (ženy a jejich žárlivost), ale i jeho touhu po studiu v zahraničí. I ta spolubydlící je stále v ČR. Měla jsem ještě jednoho kamaráda, byl to šprt a lidé mu prorokovali téměř až studium na Oxfordu. No, nedostal se první rok na žádnou vysokou, tak to vzdal. Takové smýšlení nechápu, nechat se odradit prvním neúspěchem. Už víc rozumím tomu, proč koučové tvrdí, že cesta za úspěchem vede přes neúspěchy.

U mě to bylo komplikované. Anglicky jsem uměla jakžtakž, sice jsem byla jedna z nejlepších v ročníku (průměr byl tak A1, u učitelů A2… ne, nežertuju), ale to je stále málo na studium v zahraničí a navíc při přijetí hledí na známky z maturitního vysvědčení. Státní maturity jsem sice zvládla na jedničky, ale školní ne. U jednoho předmětu jsem měla klasické okno z dalšího jsem dostala čtyřku kvůli zaujatosti jednoho z učitelů (to bylo po roce a půl veřejně přiznáno, není to má domněnka). Proto jsem věděla, že zahraničí nepřichází v úvahu. Máma mi poslala odkaz na nějakou soukromou vysokou školu, dvou obor – angličtina a pedagogika. Má angličtina byla tehdy opravdu na tom úplném minimu k přijetí, hodně mi pomohl test studijních předpokladů. Takto jsem se tedy ocitla na vysoké škole. Úplným omylem. Ze začátku jsem tam nebyla spokojená, sama jsem trochu podléhala předsudkům, že soukromá škola je titul zadarmo a upřímně – absolutně není. Minimálně na naší škole tomu tak nebylo, nemyslím si, že by tam někdo z mých spolužáků měl průměrné, nebo dokonce podprůměrné IQ a učitelé byli lidé, kteří studovali, případně učili v zahraničí. Dostávali jsme hodně úkolů, esejí, prezentací, měli jsme praxe a každý semestr jsme měli deset testů. Protože většina předmětů byla o angličtině v angličtině, měli jsme i různé semestry jak lingvistiky, tak psychologie, nakonec jsem se rozhodla, že bych to zahraničí mohla přeci jen zkusit, na magisterské studium. A možná právě tu psychologii. Už jsem se jí nebála, už jsem věděla „co mi je“ – v tomto odhalení mi právě pomohla vysoká škola – a že svět není tak černobílý, jak lidé tvrdí. Normální není vždy normální, dobro není vždy dobro a výhoda vlastně může být nevýhoda… a vice versa.

Nezávazně jsem napsala do jedné z agentur, kde mi obratem odepsali a během několika dní jsem získala základní informace. Osobně nikomu nedoporučuju se o takovou věc snažit bez agentury, pokud nemáte nikoho známého, kdo prošel tím stejným systémem. Každá země je různá, někde je školné, někde ne, někde je studentská půjčka a jinde ne, někde člověk může studovat jen určité obory jako cizinec, každé město může být různě drahé, každá země má svoje specifika co se týče pojištění, brigád a tak dále a tak dále. A právě tyto agentury by měly mít aktuální informace a pomáhat s veškerými dokumenty. A nedokážu si představit, kde bych většinu těch informací získala bez agentury, těžko dohledáte něco, o čem nevíte, že byste to měli hledat. Hodně lidí jezdí na Erasmus, což je zase něco jiného, takže ani to vám nepomůže. Sice znám jednu holku, která šla studovat do zahraničí, ale příliš sdílná nebyla, navíc odešla do Skotska a já se hlásila do Anglie a už mezi těmito dvěma zeměmi jsou rozdíly, natož potom mezi zeměmi, kde není angličtina oficiálním jazykem, nebo nejsou v Evropě.

photo_2018-10-07_21-21-52

Ze začátku jsem uvažovala jak o Dánsku, tak o Švédsku a velmi krátkou chvíli i o Americe. Ale jak už jsem naznačila v předchozím článku, Amerika je příliš daleko a příliš jiná. Tam se bez stipendia nedá příliš fungovat a já nikdy nebyla premiant kvůli poruše pozornosti, úzkostem a depresím, tudíž bych neměla šanci. Navíc  je to obrovský závazek, jakmile klesnete s průměrem, peníze vám seberou. Opět se dělá ze známek nesmyslné měřítko inteligence. V Dánsku a Švédsku zase není školné, což je skvělá věc, ale 1) neberou tolik cizinců, opět podle známek, protože jim lidé po studiu utíkají ze země a to oni samozřejmě nechtějí, 2) v angličtině nebyly dostupné obory, které mě lákaly a švédsky zase tak dobře neumím a dánština je na tom ještě hůř, 3) bez brigády to nejde. Tak jsem se rozhodla pro Anglii.

Musela jsem si zažádat o dvě reference – jednu jsem získala od učitelky na psychologii a druhou od šéfredaktorky ATYPu. Ještě jsem musela sepsat motivační dopis, CV a odeslat společně s přihláškou i výpis svých známek. A samozřejmě potvrzení o určité úrovni angličtiny. U oborů jako je můj – psychologie – nestačí jen správně naflákat přijímačky, tady stejně nejsou. Člověk musí mít už nějaké zkušenosti z praxe, dobrovolnictví, v podstatě cokoliv, co o něm řekne, že má o obor skutečný zájem a nechce jej studovat jen proto, aby měl titul. A kupodivu to vyšlo, přijali mě na tři univerzity, juchůů.

Připadá mi  zvláštní – na rozdíl od ableistického přístupu, který zažila například (nejen) Monika – že být „znevýhodněný“ student je tady možná tak trochu výhoda. Univerzity se dívají na (nejen) AS studenty opravdu jako potenciál, který jim má, i budoucím zaměstnavatelům má co nabídnout!

Mít Aspergera totiž v tvrdé většině případů automaticky znamená mít nadprůměrné IQ.

Jsem v Anglii teprve pár dní a už jsem si jistá, že jsem na univerzitě potkala dva Aspergery; jednoho zaměstnance univerzity a jednoho spolužáka… a zcela určitě je nás tu mnohem víc.

Kdyby někdo z vás měl otázky ohledně studia v zahraničí, nebojte se mi napsat. 🙂

Ale nemusíte samozřejmě jen kvůli studiu.

2 komentáře: „Jak jsem se dostala do Anglie ❤️

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.