První dny v Anglii

Možná někteří, kteří mě čtete pravidelně, víte, že několikrát jsem se zmínila o svém plánu studovat v zahraničí, konkrétně v Anglii.

Nuže, tak tu vážně jsem a hodlám o tom psát články.

Málem jsem ale do Anglie nedorazila. Opět. (Momentálně jsem měla být už master of science, čtěte zde). Začalo to týden a půl před odletem, kdy jsem se dozvěděla od svojí koordinátorky, že prý nejsem přijata a na svůj unconditional letter čekám marně; člověk zde nejdřív získává conditional offer (podmínečné přijetí) a jakmile doloží vše potřebné (v mém případě bakalářský titul a certifikát z angličtiny), dostane automaticky unconditional offer (přijetí jako takové). V té době už jsem samozřejmě měla koupenou letenku, zajištěné ubytování a každý věděl, že se do Anglie chystám. Vzhledem k tomu, že jsem byla přijatá na tři univerzity, řešily jsme, jestli bych mohla narychlo nastoupit na jinou, ale nevypadalo to příliš nadějně vzhledem k tomu, že se tohle celé odehrálo až v půlce září. Nakonec se ukázalo, že se jednalo pouze o chybu v systému a normálně mě evidují mezi přijatými studenty. 😀

photo_2018-09-29_01-21-06

Svoje věci jsem začala balit už týden před odletem, abych případně ještě mohla nějaké nezbytnosti dokoupit. Británie opravdu žádná zaostalá země není, ale přeci jen některé výrobky se mohou lišit. Například takový Ibalgin byste pod tímto konkrétním názvem hledali marně.

Do Anglie jsem přiletěla kolem oběda. Na letišti na nás čekali zástupci univerzity, aby nás rozvezli po ubytování; letiště je totiž ve vedlejším městě. Všimla jsem si, že rozvoz studentů praktikuje víc univerzit než jen ta moje. Není divu vzhledem k tomu, že britské univerzity  k sobě přitahují studenty z celého světa. Na letišti jsem se hned setkala s několika dalšími studenty; s Francouzskou a Francouzem (vypadal jak hezčí bratr Jamieho Dornana, fuuu), Portugalcem, Chorvatem, s několika Korejci a Němkami. Následně jsme byli rozvezeni na ubytování.

Moje ubytování nemá vlastní recepci, takže mě vyhodili u školy, přímo v centru kampusu a potom jsem se s kufry táhla pěšky, za taxi se mi nechtělo utrácet. Naštěstí to mám od kampusu relativně blízko, ačkoliv jsem během prvních čtyř dnů myslela, že neuzvednu ruce, ani jsem nezvládala odepisovat na zprávy (což nezvládám doteď, pardon všem čekajícím). Kromě těžkých kufrů jsem musela ještě během dvou dnů z centra města tahat nádobí, hrnce, lampičku a spoustu jiných věcí, které bylo potřeba dokoupit.

Dům, ve kterém bydlím, je nějaký mix koleje a privátu – koleje nejsou postgraduálním studentům vůbec nabízeny – a je rozdělen do tří buněk. V jedné buňce přebývá, tuším, sedm až osm lidí, pak je „moje“ buňka a poslední je garsonka pro jednoho až dva lidi. Mám tři spolubydlící; Maďarku, Číňanku a Angličana. Není to tu příliš velké, ale mně to nevadí, máme tu vážně klid. Pokoje jsou tu pouze pro jednu osobu; můj pokoj je ideální, má manželskou postel a manželskou peřinu, oboje kompletně nové.  Trochu vtipné, ale zároveň maximálně nepraktické je, že tři pokoje, včetně toho mého, jsou v přízemí, zatímco kuchyň s malým obývákem (bez televize) je v patře. Sice se tam dá posedět a najíst se přímo v kuchyni, je nová a moderní, ale čaj/kávu si obvykle snáším dolů… Někdy to dopadne špatně, třeba na koberec na chodbě.

Hned první večer byl poněkud hektický. Prakticky jsem se seznámila se všemi lidmi na ubytování, protože se z nějakého důvodu spustil alarm a všechny nás vyhnal ven. Když se zjistilo, že jde o planý poplach, podařilo se mi (lol, nevím proč zrovna mně) ho deaktivovat. Jenže stále pípal, protože byla vybitá baterie, takže jsme museli volat na emergency službu a o půlnoci přijeli vyměnit baterie. Taky se mi podařilo restartovat wifi router. Bohužel se na naši wifi připojují i lidé z vedlejší buňky a internet následně vypadává.

photo_2018-10-01_21-46-11

Momentálně zde přežívám téměř dva týdny. První týden jsem měla trochu problémy rozumět; za ten rok volna jsem totálně vypadla z rytmu angličtiny; je rychlá a plná mumlání. Mozek se musel soustředit poněkud víc, aby chápal. Teď už žádné problémy nevnímám, pokud na mě nikdo nevytáhne slang, který povětšinou neznám a ani nemůžu znát.

O Angličanech se říká, že jsou velmi zdvořilí, milí a ochotní. Je to naprostá pravda. Už když jsem šla hned první den po městě, jeden Angličan mi jen tak popřál hezký den, druhý mi beze slova snesl těžký kufr (22 kilo) ze schodů a hned kolem mě poletovali jiní, jestli by mi mohli nějak pomoct. V obchodě mě jedna Angličanka pustila před sebe ve frontě, jen tak. Ochotní jsou téměř všude… od banky, univerzitního staffu až po spolubydlící. NeAngličana poznáte zaručeně podle odtažitosti.

Všude narazíte na Harryho Pottera. Británie je sice kolébkou oblíbeného kouzelníka, přesto mě to nepřestává udivovat, že motivy Harryho Pottera najdete úplně všude. Úplně. Všude. A taky Prasátko Pepina. Na Pepinu jsou Britové nejspíš taky pyšní. Což by neměli, když Pepina způsobuje autismus, že jo.

Univerzity jsou města sama o sobě. Samozřejmě se to odvíjí od velikosti univerzity, já chodím na třetí největší univerzitu v UK (pro porovnání: přesto je o dvacet tisíc studentů chudší než Karlova Univerzita), nová budova mé fakulty byla dokonce pokřtěná Williamem a Kate. Nicméně, běžnou součástí kampusu bývají obchody, Starbucks, Costa Coffee, doktor, psychologické centrum, kadeřnictví, studentské kluby a další aktivity navíc.

Hned na začátku nám nabídli v rámci studia manažerský kurz, který je akreditovaný manažerskou společností po celé Británii, jako Češka jsem hned dostala nabídku stát se asistentem na výzkumu, který se týkal právě Čechů (ale odepsala jsem pozdě, nevím, jestli mě vezmou). Dokonce jsem hned první týden chodila do knihovny (ano, knihovny, ne ZOO) navštěvovat různá zvířata – skunka, králíka, morče, sovu, tarantuli, pásovce, červa, hada, žábu a jiné. Máme tu centrum pro akademické psaní, kde poradí jak správně psát diplomky a eseje, matematické centrum, kam si člověk může zajít se naučit základy ekonomiky a statistiky a mnoho, mnoho dalšího. Zrovna dnes mi přišla pozvánka na výuku znakové řeči, ale bohužel jsem si naplánovala jiné aktivity. Univerzity se snaží své studenty rozvíjet v mnoha různých oblastech, nejen v cílové profesi.

Ubytování a cestování je tu drahé, tudíž všude chodím pěšky. Za to při momentálním kurzu libry stojí jídlo stejně jako v ČR, některé potraviny stojí i méně… třeba bezlepkové jídlo je to o polovinu levnější než v ČR. I kosmetika a celkově drogérie patří mezi levnější produkty.

Některé věci se tu ale těžce shánějí; třeba takové obyčejné stolní zrcátko či větší hrneček člověka to téměř nutí přehodnotit své priority. Běžná zavírací doba je v Anglii už v pět odpoledne, některé obchody to balí už v půl páté. To mi dost pije krev. Ale na každém rohu je nějaký prťavý supermarket. Za to mají studentské slevy úplně na všechno, včetně piva.

Už jsme byly nuceny s jedinou kamarádkou, kterou tu mám, – D. – prozkoumat univerzitní knihovnu. Je zde možné si půjčit notebook, na každém patře je obrovské množství počítačů (Microsoft i Apple) a na každém patře jsou i různé druhy posezení; od klasických pohovek až po pohovky ve tvaru vejce, malé koutky se stolem, i zvláštní dřevěné lavice ve tvaru pyramidy. Jak je každému libo.

photo_2018-10-01_21-46-05

V sobotu mě D. mě vytáhla do klubu. V pátek mě zvali spolubydlící, ale dostala jsem úzkost a padl na mě první splín ze stěhování. Jak je asi jasné z podstaty smyslové hypersenzitivity, kluby a koncerty obecně pro mě nejsou zrovna lákavým zážitkem; povětšinou mi tenhle mix způsobuje spíše panické ataky. Kupodivu jsem do paniky nedošla, ale hudba v britských klubech  je nesnesitelně hlasitá, v ČR jsem toto nikdy nezažila a to jsem se do pár klubů nechala ukecat. Celou noc jsem z toho nemohla spát, zvonilo mi, pískalo a praskalo v uších.

Co se týče kulturního šoku,  nijak zvlášť ho nepociťuju. Ano, když se například vzbudím uprostřed noci a slyším angličtinu z ulice, jsem z toho asi vteřinu zmatená. Ano, je zvláštní potkávat tolik černochů a Asiatů. Trochu mi schází některé české výrobky (Kofola), ale zatím nic tragického. I z tohoto důvodu, ve chvíli, kdy jsem začala uvažovat o možnosti studovat v zahraničí, jsem ihned zavrhla Ameriku, je příliš jiná a příliš daleko. Později jsem zavrhla i Dánsko a Švédsko; přestože je tam angličtina velmi rozšířená a já se jeden čas učila švédsky, už tak je stres – pro aspíka s doslovně obrazovým myšlením dvojnásobný – mluvit v jednom „cizím“ (i když v podstatě rodným) jazyce, natož se snažit proniknout do dalšího. Na bakaláři jsem chtěla vyjet na Erasmus, buď do Polska, anebo do Litvy, ale bohužel jsem prošvihla termín přihlášek. Tak jsem „aspoň“ tady, lol.

Mimochodem, chtěla bych poděkovat několika lidem, kteří mě aspoň na dálku přes internet podporovali, zajímali se před odletem i po něm jak mi je, protože nebudu lhát, byl to vážně velký stres. 🙂

4 komentáře: „První dny v Anglii

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.