Kousek ze snů

Někdy, když ležím v posteli a usínám, ale tak docela nespím, zároveň ani nejsem bdělá, mám zvláštní výjevy. Některé mě vyděsí, jiné, ač mají ponurou atmosféru, jsou zvláštně barevné. A některé jsou prostě jen divné.

Scifi výjevy nejsou obvyklé, ale občas mě navštíví. Zdálo se mi například, že je Země zničená a přelidněná a to „nás“ (jednalo se o sen z budoucnosti) donutilo žít ve vrstvách, doslova. Ti nejchudší obyvatelé žili přímo na Zemi, která byla zaplavená odpadky a byla celá šedá, chladná a zatuchlá. Ve vyšších vrstvách – v oblacích, které byly barevné, třpytivé a všude bylo mnoho světla – žily ostatní třídy. Nejbohatší měli svoje létající auta, ostatní museli MHD, které propojovalo všechny světy, přesto ti nejchudší zůstávali odříznutí od všeho; od politiky, lékařské péče, jídla a čehokoliv, co pro ostatní bylo běžnou komoditou. Ve vyšších vrstvách byl zase problém s neustálou tmou, která měla na chování lidí a obecně na jejich psychické rozpoložení výrazně negativní vliv – šíleli a stávali se z nich psychopati.

le-tan-669568-unsplash

Hned o noc později jsem měla jiný scifi sen. Stalo se každodenní realitou, že lidé měli v hlavě čipy, kterými řídili internet věcí – zamykání, auta, veškerou elektroniku, vše na co si vzpomenete. Spisovatelé byli schopni psát svoje knihy cestou po ulici, protože se jejich myšlenky automaticky transformovaly do slov v počítači.  Ale tak jak už to s technologiemi bývá, čipy byly hacknuté, což dovolovalo „autoritám“ manipulovat s lidmi; využívali jejich tužeb a strachů. Potom jsem se vzbudila.

Minule jsem se nějak nemohla vzpamatovat; věděla jsem, kde jsem a kdo jsem, ale stále mi bylo divné, že jsem v ženském těle a v tomhle století. Připadalo mi divné, že jsem tenhle život ještě nedokončila a nedostala se do nové úrovně. Chytila jsem z toho záchvat paniky, což mě víceméně probudilo, ale stále jsem byla nesmírně zmatená, proč nejsem muž, a proč jsem tady.

Předevčírem se mi zdálo, že jsem se rozdvojila: ležela jsem ve svém pokoji a mluvila jsem sama se sebou, jedna část byla nějaké vyšší vědomí; měla v sobě ukryté vzpomínky z minulých životů, které by mi poskytly odpovědi na mnoho otázek… ale nechtěla mi je zpřístupnit. Občas z podobných motivů dostávám ataky derealizace a depersonalizace.

Ale tahle „představa“ byla úsměvná: stála jsem na chodbě s člověkem, kterého jsem viděla den předtím (známý obličej, ale nebudu říkat čí), a o něčem jsme konverzovali. Najednou se otevřely dveře a v nich se objevila sklenice polévky v životní velikosti, měla domalované ruce a nohy včetně obličeje a přišla nám vynadat, že začíná stydnout a měli bychom ji sníst.

A dnes v noci jsem pomalu usínala a slyšela jsem zvláštní melodii a zjistila jsem, že postava – kterou jsem asi měla být já – leží v jámě vykopané pro budoucí hrob. Měla na sobě svatební šaty a dívala se na noční oblohu, která vypadala podobně jako z obrazu Vincenta van Gogha. Všechny květiny, které rostly z hlíny, byly velké a barevné. A nahoře smutně seděl velký kříženec cvrčka a mravence a hrál na housle; to od něj vycházela ta neznámá melodie. A já jsem si říkala, jak jsem se dívala na oblohu, že ať se zdá lidské čekání nekonečné, na astronomické poměry je stejně rychlé jako mrknutí oka.

velizar-ivanov-687608-unsplash

Občas slýchávám v hlavě různé melodie, písně, které ale neexistují. Někdy si taky ve snech „vytvářím“ vlastní slova v cizích jazycích, které si do rána už nepamatuju. Ale vím, že nejsou skutečná.

Je to zvláštní, nemám ráda abstraktní umění, nic v něm nevidím… nebo minimálně ne lidi, pocity, prožitky a další očekávané představy. Jednou jsem psala učitelovi esej o tom, že na mě (z donucení) vybraný abstraktní obraz v galerii, kam jsme šli v rámci výuky, působí jako bakterie pod mikroskopem. V Rorschachově testu jsem pohořela. Ale to je prý u autismu normální.

Přesto je můj mozek imaginativní víc než dost. Zvlášť ve snech, zdávají se mi neustále a i po letech si některé živě pamatuju. A ze slohovek jsem mívala jedničky, bývala jsem dávaná za příklad celé třídě. Někdy jsou mi inspirací vlastní sny, někdy vymýšlím příběhy sama – vědomě a úmyslně – ale zatím se mi nepodařilo dopsat žádnou rozsáhlejší povídku. Snad se někdy poštěstí.

A co vaše sny? Máte je často a pamatujete si je?

3 komentáře: „Kousek ze snů

  1. To je super! Já taky mívám sny, které se dají nazvat „postapokalyptické“. Mají děj, jasný a zřetelný, často dokonce i začátek a konec s rozuzlením, jako bych se dívala na film. Většinou se odehávají po nějaké katastrofě, či přistání mimozemšťanů, kdy je na zemi už navždy všechno jinak, neplatí zákony, technologie zmizely, jiné jsou naopak nové a dosáhly maxima. Dnes se mi zdálo o rase bytostí, které obsadily Zemi, dokázaly na sebe přijmout jakýkoliv tvar či prolnout cokoliv a kohokoliv ze svého okolí a lidé proti nim neměli šanci. Naštěstí začali bojovat o moc mezi sebou… Často si říkám, že natočit podle toho film, byl by to kasovní trhák. Mé sny, ať jsou o čemkoliv, jsou vždy plné barev, prostor a počasí vykresleného lépe, než v Blade Runner. Když slyším debatu o tom, zda se komu zdají barevné sny, nechápu. Jaké mají být jiné? Černobílé?
    Občas se mi taky zdají sny, že se dostanu do prostředí plného nemocných lidí, např. nějaké léčebny, kde není žádný personál a já jsem tam sama. V reálu bych věděla, co dělat (jsem lékařka), ale v tom snu si vůbec nevím rady a chci utéct. Nedávno jsem měla sen, kdy jsem se ocitla v syrské válce mezi uprchlíky ukrytými v podzemních kolektorech, mezi kterými se šířila úplavice. Sen měl takový impakt, že jsem se několik týdnů (sic!) cítila, jako bych to opravdu prožila. Občas jsem večer skoro cítila strach jít spát, co se mi zase bude zdát…

    Líbí se 1 osoba

    • To jo, bylo by to zajímavé. Možná by nebylo od věci to zkusit aspoň sepsat do povídek.

      Myslím, že je to proto, že se rozšířil takový mýtus o tom, že sny jsou černobílé, ale ten byl vyvrácen. Je to podobné jako, že používáme jen 10% mozku. 😀

      Taky jsem si párkrát prošla tím strachem, hlavně, když jsem měla vážně hnusný sen ve kterém jsem třeba umřela. Ale takové magořiny se naštěstí nezdají denně. To by člověk zešílel spíš z těch samotných snů než z absence snů. 😀

      To se mi líbí

  2. Nejhorší sen, který jsem měl já:
    Bydlel jsem tehdy na svobodárně kvůli studiu mimo domov. A v noci se mi zdálo, že ležím a spím v tom pokoji a v té posteli, kde jsem skutečně byl. A otevřely se dveře a vstoupil můj tatínek, který už tehdy nemohl moc chodit (neměl nohu, jen protézu, ale berle ho příliš zatěžovaly pro vážné onemocnění srdce), a říkal mi: rychle vstaň, musíme hned jít. Byl to tak živý sen a tak intensivní zážitek, že jsem se ihned probudil. Byl jsem velmi rozklepaný a bál jsem se, že snad táta umřel (byl vážně hodně nemocný). Přesto jsem ještě usnul a ráno šel do školy. A hned v první hodině mně zavolali do ředitelny, že přišel telegram od mého táty, ať mně hned pošlou domů, že musíme na pohřeb. (Než jsem do té ředitelny došel a dověděl se, že jde o telegram od táty, skoro jsem umřel sám, jak jsem se bál, že jde o telegram nikoli od něj, ale o něm.) Jel jsem tedy domů a tam mně táta povídal, že umřel můj strýc, jeho bratr (měl jsem ho také moc rád) a že se musíme dopravit na pohřeb do hodně vzdáleného místa.
    To byl nejděsivější sen, který jsem kdy měl.
    Ještě podotýkám, že tehdy nejen že nebyly mobily, ale ani pevnou telefonní linku neměl každý. (Dnes naproti tomu už zase neexistují telegramy.)

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.