Státnice… konečně 🖤

Už jsem ani nečekala, že to kdy napíšu, ale stalo se:

podařilo se mi úspěšně dokončit vysokou školu a získat titul Bc.! 

Jak jsem zmiňovala v několika starších článcích: musela jsem o rok „prodlužovat“. Měla jsem problém s učitelkou na lingvistiku, jejíž chování bylo velmi... ne zrovna vhodné. 

Potřebovala jsem si u ní napsat test, abych mohla ke státnicím, protože jsem kvůli jiným předmětům nestíhala se spolu-studujícími. Napsala jsem jí emaily s předstihem na které čtrnáct dní vůbec nereagovala. Zkusila jsem jí napsat i třetí a stále nic, to jsem měla cca pět dní do státnic. Tudíž jsem požádala studijní oddělení, jestli by ji nesehnali. Sehnali. A dostalo se mi jediné reakce a to, že mi napsala velmi hnusný email (že údajně mám speciální podmínky a zneužívám toho, přitom jsem žádné úpravy neměla) a dál mě ignorovala. Svoje povinnosti přehodila na jinou učitelku (tady zase musím říct, že tahle vždycky byla moc milá a ochotná) jenže její – té původní učitelky – zápočtový test byl rozdělen do tří subtestů završenými ústní zkouškou, kterou měla vést právě ta druhá učitelka. Logicky to nešlo všechno stihnout před státnicemi v červnu. Smířila jsem se s tím, že půjdu v září, ale situace se opakovala a znovu se několik dní neozvala! A když se konečně ozvala, snažila se mi vnutit myšlenku, že neudělám státnice a měla bych opakovat celý semestr, byť jsem ty testy zvládla. Řešili jsme to s rektorem, který se mě zastal. Od dálkařů jsem zjistila, že na ni i psali oficiální stížnost. Na škole už nepracuje.

Aby těch problémů nebylo málo, jako oponentku mi přiřadili učitelku, která nesnáší mou vedoucí (shodou okolností bývalou pracovnici NAUTISu), takže se vedoucí pomstila tím, že mi vytkla vše, co mi sama vedoucí doporučila a málem mi tu bakalářku nechtěla přijmout. Na takové lidi jsem magnet (učitel, co mi úmyslně zhoršil známku z maturity, se k tomu sám přiznal, nebyla to moje paranoia), tudíž mi bylo hned jasné odkud vítr vane. Potvrdilo se mi to ve chvíli, kdy mi jeden spolužák vyprávěl, jak jim moje vedoucí říkala, že měla s mou oponentkou konflikt kvůli jedné AS holce a její bakalářce. Žádná jiná AS holka na škole není, tudíž musela mluvit o mně. Nejhorší bylo, že jsem v tu chvíli potřebovala určitý průměr známek, nestačilo jen udělat státnice. Nakonec se mi toho povedlo dosáhnout, k vlastnímu překvapení. Mimochodem ani ona už na škole taky nepracuje, dokonce nepřišla k mojí obhajobě.

35785611_1663458953766286_8717472451853811712_o
Když máš na sobě 12 vrstev různých úzkostí a stresu, ale nějak se ti daří působit funkčně.

Divím se, že se mi povedlo vystudovat. Vím, že nejsem úplně hloupá (což jsem vtipně zjistila až na vysoké, do té doby jsem si to myslela), ale ADHD, úzkostem, i depresi je to úplně ukradené. Většinu prváku jsem měla depresi. Takovou tu vysoce funkční, kdy člověk je schopen se o sebe postarat, ale netěší ho nic, co by ho normálně těšilo, pořád by spal, ale usnout nejde a paměť i pozornost jde do háje. Nakonec se mi tu mrchu podařilo odehnat, jelikož jsem pojala podezření na Aspergera a na ADHD a pocítila jsem poprvé v životě úlevu. Během třeťáku zase depresivně-úzkostné stavy, protože jsme měli v rodině úmrtí.

Neměla jsem vysloveně špatné vztahy se spolužáky, v podstatě neutrální a s učiteli prakticky vůbec (až onu výjimku), spíš velmi dobré, ale byla jsem na vše sama. Musela jsem si poradit, když můj roztěkaný mozek ztrácel v těch kupách handoutů ty důležité, které jsem potřebovala na zkoušky. Spolužákům byla moje roztěkanost na obtíž, bylo jim na obtíž moje ADHD, které je – ano – vůbec nepřekvapilo. Plus, aby toho nebylo málo, jsem si vybrala školu, kde jsme měli každý semestr pravidelně cca 10 až 12 předmětů, z toho 8 až 10 zkouškových a u zbylých jsme museli dělat rozsáhlé projekty, nebo eseje a na praxi učit. Výuka byla převážně v angličtině a přednášky nebyly přednášky, nýbrž semináře a konstantní skupinové diskuze. A to jsem se nedávno dozvěděla, že dodělání bakaláře není až tak běžné, jak se v Česku očekává (v ČR obecně nemá bakalář takovou prestiž jako za hranicemi). Minulý rok například na Karlově univerzitě bakalářský stupeň dodělala jen necelá pětina studentů. Myslela jsem si, že ty ztráty jsou menší.

IMG_20170522_105413

No a co teď? To se ještě uvidí.

2 komentáře: „Státnice… konečně 🖤

  1. >Musela jsem si poradit, když můj roztěkaný mozek ztrácel v těch kupách handoutů ty důležité, které jsem potřebovala na zkoušky. Spolužákům byla moje roztěkanost na obtíž. Nikdo se se mnou neučil, nevyzkoušel mě, jestli látku umím. Nikdo mi nenabídl pomoc. Nikdo mi neřekl, co mám dělat, abych se mohla soustředit déle jak dvě minuty v kuse. Nikdo mi nesdělil důležité informace ohledně výuky, které si ostatní předali. Ani doma jsem neměla přílišnou podporu.

    Tohle znam, me zabral bc. a mgr. pres 8 let. Ironie, ze jsem dosahl parkrat na prospechove stipendium. Nejvetsi peklo pro me byly zaverecna prace, na kterou bych nejradeji zapomnel. A to jsem v te dobe nevedel o sobe, ze mam AS i ADHD (to ale mam az ted cerstve potvrzene).

    Vyhoda u me fakulty bylo, ze byly hromadne doucovani pred zkouskou. Vzdy to nekdo svolal. Stacilo prijit, a sednout si do koutu, a obcas se zeptat. Nesmerna vyhoda byla, ze jsme meli i zaznamy z vetsiny prednasek, vypracovane otazky ke spouste predmetum a tak 🙂 Dalo se naucit, a pripadne najit odpoved, kdyz clovek nevedel.

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.