ADHD – projevy u mě

Rozhodla jsem se tento článek sepsat spíše pro vlastní ‚čistku‘ v hlavě a taky proto, že někteří lidé říkají, že se ADHD diagnostikuje dneska kdekomu (uznávám, sama jsem zažila případ klidného, soustředěného dítěte, co prý mělo ADHD) a domnívám se, že konkrétní příklady ze života jsou trefnější než prázdné abstraktní fráze na wikipedii.

Hned na začátek musím podotknout, že já jsem se narodila s fyzickým hendikepem, což značně limitovalo mou hyperaktivitu, která se logicky začala transformovat do vnitřního napětí a neklidu, když jsem ji nemohla pořádně vybít někde u sportu. Každopádně i tak si myslím, že jsem vykazovala známky jasné nadměrné aktivity, ačkoliv jsem nikdy samozřejmě nevydržela proskákat deset hodin jako můj bratr.

Jaké je to mít ADHD?

Určitě znáte ten pocit, kdy jste mírně podnapilí a myšlenky vám ujíždějí všude možně a máte problém je pochytat, nejste schopni se pořádně soustředit, svět venku je trochu vzdálený a máte občas neovladatelné záchvaty smíchu, nebo hněvu. Tak přesně takové je to mít ADHD, akorát, že se z oné „podnapilosti“ nevyspíte.

A ano, ADHD existuje, stejně tak jako jsou prokazatelné účinky alkoholu na lidský mozek (jestli jste četli článek od jistého doktora, že vymyslel ADHD, aby mohl legálně prodávat drogy, tak… ne, prostě ne, je to hovadina).

19075216_1723480794347074_400681499_n.jpg
„Je to jen vymyšlená nemoc, aby mohli mým dětem prodávat drogy.“

Jo a taky není pravda, že ADHD v dospělosti záhadně zmizí. 😉

DĚTSTVÍ a DOSPÍVÁNÍ:

Mojí oblíbenou zábavou bylo lezení po nábytku, hlavně na vysoké skříně jako kočka. Dodneška si pamatuju, jak jsem si udělala překážkovou dráhu: proplazila jsem se kolem máminých nohou, potom jsem si vylezla na křeslo, z něj jsem vyskočila na peřiňák, protáhla se okolo lampy, seskok na postel a z ní kotoul na zem. Když jsem na zem shodila lampu tak na mě máma začala ječet. Takhle jsem trávila dlouhé víkendové večery.

Poskakovala jsem si často jako nešikovný králíček (prý tak učitelky ve školce poznaly, že mám radost, protože mi to nemohly vyčíst z obličeje – klasicky autistická kamenná tvář).

Obecně běhání po bytě byla moje oblíbená aktivita. Nikdy jsem z jedné místnosti nešla do druhé, ale běžela… často jsem to ale nevychytala a „nechytila jsem zajíce“ (tedy jsem se rozmázla jako vajíčko na pánvi). Hledala jsem si různé možnosti, jak vylézt na palandu za nepoužití žebříku a párkrát jsem z palandy seskočila.

Hodně jsem se točila kolem vlastní osy, hodiny a hodiny (ačkoliv se v tomhle případě jedná spíše už o autistický stimming) a neustále jsem boxovala do provizorního pytle.

Neuměla jsem moc sedět na místě, což byl největší problém ve školní docházce. Párkrát jsem přelezla plot, párkrát jsem vlezla oknem k babičce do domu a málem i párkrát vyskočila z okna. Když se ke mně přidala sestřenka, tak jsme dostávaly ještě bláznivější nápady (tedy já, já jsem byla ta dominantní) – lezly jsme po zídkách například. V Chorvatsku jsme bílou fasádu našeho pronajatého apartmánu vylepšily na nuttellovou fasádu, vytopily celou koupelnu a překvapily pár lidí převlíkajících se z/do plavek v těch klasických kabinkách na pláži. Prostě jsme pořád někde ‚lítaly‘.

Párkrát jsem i uklidila celý byt.

Měla jsem tendenci jednat zkratovitě – shodila jsem spolužáka ze schodů, sestřence jsem dala dost silnou facku, bratránkovi jsem téměř zlomila nos, jiného bratránka jsem zamkla za plotem a zahodila klíč, občas jsem se i poprala. A byla jsem neskutečně netrpělivý a impulzivní člověk – což se samozřejmě tlouklo s mou přirozeně flegmaticky neemotivní povahou.

Neustále jsem něco zapomínala a ztrácela. Od propisek, přes sešity až po bačkory. Moje žákovské byly plné poznámek za zapomenuté věci, zapomenuté úkoly a mnoho dalšího…

Mám špatnou krátkodobou/pracovní paměť – například diktáty byly peklo, okamžitě jsem zapomněla konec věty, když jsem začala psát začátek. Vtipné je, že dlouhodobou paměť mám naopak mnohem lepší než ostatní lidi (což je docela běžné u AS).

Neustálé prožívání vnitřního napětí – takové to, jako když jste nervózní třeba ze zkoušky, která vás ale nečeká, takže to napětí nikdy neustoupí.

Vždycky jsem trpěla na mizernou koncentraci a to i u předmětů, které mě aspoň trochu zajímaly. Nikdy neexistovalo, že bych přečetla zajímavou knížku během jednoho dne (i proto se ze mě nikdy nestal zapálený knihomol). Musela jsem neustále střídat činnosti.

Na střední jsem seděla v poslední lavici a absolutně nechápala, jak všichni můžou být tak v klidu (hlavně kluci!). Bylo to docela utrpení a trpěl hlavně můj spolusedící/kamarád, kterému jsem neustále brala věci, házela mu je na zem, čmárala jsem mu po rukou a celkově jsem se neustále vrtěla na židli. A ne, protože by mě to bavilo, ale protože jsem se nedokázala uklidnit – byly to jako tiky na způsobu Tourretova syndromu.

Byla jsem za provokatérku mezi učiteli, protože jsem byla schopná se aspoň trochu soustředit jedině, když jsem dělala jinou činnost – kreslila si, nebo rozebírala propisky, atd. (dneska k tomu účelu slouží spinnery, nebo antistresové kostky, jelikož se prokázalo, že vedlejší činnost dokáže člověku s ADHD pomoct se soustředěností).

Při delší socializaci, kde je nutno se soustředit, rychle ztrácím sociální energii i přes spíše extrovertnější povahu (ovšem to už se trochu prolíná s AS).

Hrozně mě ubíjely dovolené, které se skládaly z toho, že člověk celý den proležel na pláži. Už po pěti minutách mi začalo ‚hrabat‘.

Neustále jsem zapomínala na důležitá data (zkoušky ve škole, svátky, narozeniny [dokonce i na vlastní]). Jednou jsem dokonce zapomněla i na tátovo narozeniny, což doma samozřejmě rozpoutalo válku.

Vzhledem k vysoké inteligenci, kterou táhla dolů roztěkanost a nesoustředěnost, jsem byla nazývaná ‚flákačem‘ a ‚lemplem‘. Učitelé mě proto neměli zrovna v lásce. Nebyla jsem jedničkář.

Byla jsem uvězněná ve svém světě – pořád jsem snila a o něčem přemýšlela.

Měla jsem obrovský problém s motivací a se schopností dotáhnout věci do konce – například: když už jsem se teda vzpomněla si na úkol, tak třeba místo pěti matematických příkladů jsem vypočítala jen dva a dál jsem to prostě nezvládla (na druhou stranu je pravda, že prim v tom hrál hlavně fakt, že já tu látku vždycky pochopila už z teorie, tak nač to procvičovat na třiceti příkladech???).

giphy1

Když se zpětně ohlédnu, připadá mi, že jsem měla docela učebnicové projevy, dokonce na holku s ADHD až trochu extrémní. Doteď mě mrzí, že se na to nepřišlo dřív, možná bych mohla chodit na nějaké terapie, jelikož ADHD, na rozdíl od AS, opravdu považuju za poruchu (máma má neléčené ADHD a občas je vážně dost šílené s ní žít… totéž s bratrem).

Označeno tagem

5 komentářů: „ADHD – projevy u mě

  1. V čem je problém?
    Jako dvojnásobný bratr, trojnásobný otec a zatím už/teprve dvojnásobný dědeček nevidím ve Vašem popisu vůbec nic divného a neobvyklého.
    Mám ovšem námitku proti tvaru „lezení“. Správně má být „lození“, protože šlo o děj setrvalý, nikoli jednorázový. V takovém případě užíváme vid nedokonavý.
    Ovšem „úklid celého bytu“ jsem u žádného ze svých potomků nikdy nezaznamenal. To je skutečně asi projev vážné zdravotní poruchy.
    Sedění v poslední lavici je zásadní strategická chyba. Furt jste koukala na jiné děti, což Vám určitě nic positivního nepřineslo. Lepší vždy bylo sedět v lavicí první, maximálně druhé. Já jsem si to ve škole tvrdě vynucoval s poukazem na své brýle. V zadnějších lavicích mne výuka fakt moc nezajímala a cítil jsem se odstrčený, čumě jen na záda spolužáků a spolužaček. V předních lavicích jsem se mohl otočit k tabuli zády a dělat posunky na ostatní spolužáky – což tedy bylo skvělé, protože to učitele děsně sr… Nejlepší vždy byla první lavice před katedrou.
    A proč nestudujete matematiku, to fakt nechápu. NECHÁPU. Když Vám stačila teorie bez příkladů, proč jste se tomu nevěnovala, himbajs?

    To se mi líbí

    1. Problém je v tom, že to není běžná věc 😀 samozřejmě, že zvýšená aktivita sama o sobě nic moc neznamená, ale pokud se k tomu přidá roztržitost, přecitlivělost na kritiku, špatná pracovní paměť, nepozornost… pak se jedná o ADHD. A ADHD není sranda, pro mě je to jedna z největších překážek v životě.
      Jinak já jsem seděla i v prvních lavicích, ale to jsem nesnášela, protože jsem se neustále cítila ohrožená, že nevidím za sebe, že je někdo za mými zády, plus v hodinách, kde učitel nedisponoval autoritou, jsem byla jakožto první člověk na ráně za otloukánka (dokonce se mi na židle lepily i nehezké nápisy, když jsem seděla vepředu).
      K matematice – já měla bohužel často špatné učitele, kteří si právě neuměli udržet klid ve třídě, takže jsem se dostala do kruhu těžké demotivace a iracionální nenávisti k předmětu skrze učitele.

      To se mi líbí

      1. Když mám někoho za zády, cítím se jako jeho vůdce (v čele stáda velká kráva – nebo – jdeme všichni sborem, za tím prvním volem). A když se otočím, vidím jim všem do obličeje (a holkám na prsa – ale to už je jen radostná vzpomínka). Ale záda jsou nezajímavá.

        To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.