ADHD před spaním

Obvykle píšu spíše o PAS, nebo o mém životě obecně. Tentokrát jsem se ale rozhodla, že bych mohla napsat článek o tom, jaké to v praxi je mít ADHD, jelikož osobně ADHD považuju za poměrně velkou životní komplikaci. A to zcela bez nadsázky.

Tento článek jsem začala psát před rokem a půl a protože mám problém dotáhnout věci do konce (což je taky mimochodem znak ADHD), tak zmizel mezi dalšími desítkami konceptů. Až nedávný rozhovor s jedním člověkem mě navedl na myšlenku, že bych ho konečně mohla dopsat. Ovšem nedá se přesně zaznamenat, co se člověku s ADHD děje v hlavě, když myšlenky tečou jako protržená hráz, a do toho jsou ještě zaobalený různými smyslovými vjemy, synestezií a obrazovým myšlením.

~

Snaha o usnutí přichází vniveč už nějakou dobu, zatímco spolukolejnice si vedle spokojeně chrní. Kdyby nepotřebovala spát aspoň jedenáct hodin denně, tak bych jí i záviděla. Takhle mi to smrdí nějakou nemocí, ačkoliv si nejsem jistá, jestli je to organického, nebo psychického původu. „No, teď to řešit nebudu, teď se spí.“

„Lidi vlastně před spaním počítají ovečky, můžu to zkusit. Tak fajn, jedna ovce, druhá ovce… „ V hlavě se mi vystřídá obraz animovaných oveček skákajících přes překážky za sluncem prozářenou třídu, kde se žáci asi obvykle učí německy, protože je tam na nástěnkách plno německých slovíček a třída je kompletně bílá; od stěn, přes tabuli až po lavici. Z okna jsou vidět střechy a za nimi se tyčí žižkovský vysílač. Takový krásný výhled…„Ok, soustřeď se na usnutí!“

„Zkusím je počítat ve švédštině, aspoň mě to usilovné přemýšlení rychleji unaví.“ Vše na co myslím je jako film. Vidím ta slova napsaná, jak jsem si je načmárala do sešitu. „Ett, två, tres, fyra, fem, sex -“ U šestky se zaseknu a začnu přemýšlet, jak to musí být k popukání, že se to řekne úplně stejně jako soulož. Vzpomenu si na Island, v islandštině je to úplně stejné. Což mě přivádí k jednomu známému, který se učí islandsky. „Jestli se už na to vykašlal, hm? On taky nikdy nic nedotáhne do konce, každou chvíli střídá ty jazyky, které se snaží naučit. A zase mi psal divné zprávy s narážkami na sex, přitom má přítelkyni.“  Myšlenkou se dostanu k angličtině, která to krásně vymyslela, když ze sex udělala six.

giphy1

„Dobře, tak znova – Ett får, två får, tres får, fyra får, fem får, sex får, sju får, åtta får, nio får a -“ Nemůžu si vzpomenout, jak se řekne deset. Švédsky se učím teprve týden, takže to nemám v hlavě úplně uložený. „Ne, nebudeš si to teď hledat, teď se snažíš usn -„ S povzdechem sáhnu po mobilu. „Jsi blbá, nemohlo to počkat do rána?“ 

Nejradši bych se přidusila polštářem, třeba bych upadla do kómatu. Deset švédsky je tio. A všechno začne motat dohromady. „Uno, dos, tres…“ V hlavě se mi rozezní písnička od Pitbulla, kterou pravidelně hráli každý ráno v rádiu. Pomoc!

Že my jsme měli nějaký úkol na španělštinu?!“ Naštvaně si přeřídím budíka o deset minut dřív, abych mohla vstát a ten úkol si dodělala. Aspoň jednou bych ho po těch dvou letech mohla mít. Já se v zásadě nedivím, že si lidi myslí, že jsem líná… přitom jsem jen roztěkaná a zapomnětlivá – prostě mi ta hlava nefunguje. „Kde ta učebnice vůbec je? Neodvezla jsem si jí domů? No, snad je tady někde na koleji. Nepořídila jsem si kvůli tomu diář? A kde ten vůbec je?!“ Přeřizuju budík o dvacet minut dřív a začínám vážně uvažovat, že na první hodinu nepůjdu, abych se vyhnula ostudě. Zase. Napadá mě, jak je tohle takový úžasný příklad, kdy si říkám, že člověku ani nezbývá nic jiného, než si od lidí držet odstup, obrnit se a absolutně neřešit, co si kdo myslí. Působit bezcitně a sociopaticky. ADHD je věc celoživotní, v podstatě mi nefunguje jedna hemisféra a ta druhá nezvládá dělat práci za obě. Ale to hlupákům nevysvětlíte, hlupáci si stále budou myslet, že je to jen výmluva pro lenost, že se člověk nesnaží a že by to spravilo pořízení si diáře („Ale fakt, kam jsem ho dala???“), anebo, že to spraví prášky. Teoreticky ano, ale za prvé jsou návykové a za druhé já je kvůli srdci stejně nesmím. Nejtragičtější na tom je, když mi ostatní začnou vykládat, jak mají taky problém s udržením pozornosti. Jasně, ale jen na přednáškách, které je nebaví… ne v momentech, kdy si chtějí přečíst zajímavou knihu a po dvaceti minutách, což je skoro rekordní čas, ji rezignovaně odkládají. Nebo když odmítají řídit auto, protože nezvládají věnovat pozornost tolika věcem naráz.

Opět na mě padá splín o všech těch úvahách o lidech a ADHD. Předchozí noc jsem spala cca pět a půl hodin a teď opět nemůžu usnout a to ráno vstávám brzo; ve škole budu naprosto nepoužitelná. Už jen čekám, kdy mě ze školy vyhodí. Upřímně se divím, že jsem prošla prvním ročníkem, protože jsem ještě v kombinaci s úzkostmi nebyla pomalu ani schopná dočíst otázky do konce při testech. Nebýt inteligentní, tak jsem dávnou dobu častým návštěvníku pracáku. „O kolik by se asi můj život lišil, kdyby mi to diagnostikovali už v dětství? Možná bych mohla jít i na gympl. A potom bych šla třeba na medicínu.“

„Na medicínu? Jak chceš někomu dávat pohotově orgány do kupy, aby přežil, když si i čaj vaříš hodinu?“ Začíná se na mě valit vztek. „Tak na to herectví, měla jsem jít na ty přijímačky na DAMU. Aspoň bych nezapomínala učebnici na španělštinu.“ Stěží dokončím myšlenku a už ji přehluší další. „I kdybychom vzaly v potaz, že máš talent, tak si vzpomeň, jak dlouho ses učila těch pár vět před půl rokem na školní představení.“ V hlavě se mi vynoří obraz našeho rádoby divadelního spolku. Hráli jsme tři hry a bylo vtipné, že u té poslední, kterou napsal náš Američan („Hm, proč přerušil tu školu? Kde může být? Prý arogantní pitomec, přitom se se mnou bavil.“) jsem byla jediná volba. Jo, to bylo fajn, to bych si zopakovala.

Přemýšlím, kdy mám jít zase na kardiologii. Když jsem tam byla naposled, tak mi moje nová doktorka psala doporučení k přijímačkám na DAMU; tedy spíš na DAMMU. Pořád mě ten překlep znervózňuje. A taky mě znervózňuje, že máma nazývá obsedantně kompulzivní rituály jednoho tenisty mindráky (myslím na ni, protože se jí musím zeptat, jestli už mi přišla ta pozvánka). Bože, jak mě to rozčiluje! Jaký mindráky?! Vůbec neví, co to znamená!

„A který tenista to vlastně je, ten s OCD?“ Nemůžu si vzpomenout na jeho jméno, ale vím, že neusnu s broukem v hlavě. Sáhnu po mobilu a vygooglím si ho – aha, Rafael Nadal. Je 23:51 a já se snažím o usnutí už klasicky přes hodinu. Budu nevyspalá, ale co už. Vždyť takhle funguju prakticky od narození.

Označeno tagem

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.