Je to jinak

Vracím se zpátky do Prahy. Původně jsem měla touhle dobou o týden později odlétat do Anglie, ale protože nemám uzavřený třetí ročník kvůli jedné učitelce, která zápočtovou zkoušku rozdělila do tří částí, zároveň ale není schopna reagovat na první tři, stále ještě zdvořilé, emaily a tím pádem nemůžu jít v pondělí ke státnicím, tak se odkládá i moje studium psychologie ve zahraničí. (Dokonce to zašlo i tak daleko, že se do toho vložila máma, která mi vždy vysvětlovala, jak je každý učitel svatý.)

V Británii nejsou klasické přijímačky ve stylu, kdo se naučí vše vyhrává, ačkoliv nemá žádné dobrovolnické aktivity a zájmy obecně, ten vyhrává, ale jsou založené na referencích, známkách (které jsem neměla zrovna výstavní jako správné adéhádéčko) a motivačním dopise se životopisem, a proto můžu doufat, že mi aspoň jedna z těch škol (přijali mě na tři) podrží místo. Snažím se to brát sportovně, ačkoliv si nejsem jistá, jestli se mi nakonec i tak trochu neulevilo – za ten rok si můžu aspoň něco vydělat a nebudu muset hned hystericky po příletu do Anglie řešit shánění brigády ještě s tím bláznivým rozvrhem, jelikož jsem si vybrala bláznivý obor. Když jsem byla na informační schůzce před původním odletem, tak mě málem kleplo… a skoro mě dokleplo, když jsem se dozvěděla, že britská vláda neposkytuje žádnou podporu znevýhodněným studentům, kteří nejsou Britové. (Nešlo mi ani tak o AS a ADHD, to bych snad i pochopila, ale spíš o fyzický stav, nemůžu celé hodiny chodit, nebo i jen stát, což běžné studentské brigády často vyžadují.)

Teď budu mít zase nějaký čas se věnovat ATYPu, provětrat a oprášit svou rubriku chatshow. Brzo by měl i vyjít rozhovor s jedním známým člověkem, který jsem dělala, tak jsem zvědavá, jestli zaujme, protože já nemám prakticky žádnou zkušenost s vedením rozhovorů 😀 (Když jsem mámě říkala s kým se chystám udělat rozhovor [musela jsem, mojí celodenní absence by si doma nejspíš všimli], jí – člověku, který si není schopen ani zapamatovat jméno hlavní hrdinky ze seriálu, které je v každém díle řečeno aspoň dvacetkrát, a který každý den sleduje, tak málem proskočila stropem nevěřícností.)

Pořád se snažím o osvětu, sepsala jsem i nějaký mýty pro Nevypusť duši, tak doufám, že ten gap year nepřijde úplně vniveč, protože už teď si připadám nějaká… volná, nezaměstnaná, znuděná. Posledních cca sedm let jsem tu hlavu musela pořád používat (ať už na střední kvůli grafickým nápadům, tak na vysoké jak kvůli teorii, tak i praxi) a teď mám volno? Nějak to ke mně nesedí, přitom by mě vážně nenapadlo, že se ze mě stane workoholik; vždyť mě nazývali lemplem, co skončí za pokladnou u Kauflandu. Musím ale přiznat, že obzvlášť teď bych potřebovala myslet, hodně myslet… na něco jiného, aby mi myšlenky neutíkaly tam, kam nemají. A fakt, že zůstávám v ČR, mi zrovna nepomáhá.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.