Nikde nikdo nic

Vím, že na toto téma jsem těch článků napsala už víc, ale co byste chtěli od autisty? K tomuhle článku mě inspiroval článek od Anny, byť je ten její kratší.

Teď jsem víc jak týden neopustila byt. Prostě jsem neměla s kým jít ven. A na to, abych se sama někde toulala po městě, které nemám ráda a které ve mně spíše evokuje špatné vzpomínky, nemám sílu. Radši zůstanu doma, ačkoliv mě to deptá a posadím se na náš balkón s výhledem, kde si můžu představovat, že jdu po ulici s partou kamarádů a já jsem pro ně důležitý člen, anebo, že venčíme s partnerem našeho psa. (Nemám partnera. Ani psa. Děda měl, ale ten už taky není, tak jako slepice, které mi dělaly celé dětství kamarádky.)

Předtím jsem sice měla na cca dva týdny společnost, ale to nestačí, když se další dva týdny veškerá má interakce skládá z proseb na bratra, aby na mě pořád nesahal, aby pořád nekřičel a aby pořád nedělal nepředvídatelné a hlasité zvuky.

drwho

Nenávidím, že mám takovou potřebu být s lidmi. A nenávidím, že si vzájemně nerozumíme. Pro některé jsem chytrá, někteří vnímají jen ten sociální ‚deficit‘ a mají mě za namyšlenou pozérku, podivínku, blbku. Nemají stejné zájmy jako já a když ano, tak ne tak intenzivní. Vadí jim, že nechci jít na diskotéku, ani na hlučný festival plný nevyzpytatelných lidí, ani na šílený experimentální filmy do kina, jelikož je mi z nich psychicky zle. Vadí jim na mně vše. Ale nejvíc jim vadí, že působím jako arogantní robot, i když se snažím, abych tak nepůsobila. Některým lidem stačí kontakt jednou do měsíce a mně ne. Jiní nemají čas, protože veškerý čas věnují svým partnerům. Někteří si hrají na introverty, ale prakticky není den, aby nebyli v nějaké společnosti. Jediné, co můžu dělat je si s lidmi psát – sdílet svoje myšlenky do našich AS skupin, nebo někoho obtěžovat na chatu na facebooku. Ale už mi není šestnáct, aby mě tohle nabilo energií.

Lidé pořád hází na sociální sítě fotky z cestování s přáteli, z koncertů, ze společenských akcí, fotky svých dětí, svého psa, svých domovů a svých partnerů a i když je vypnu, tak už nedokážu vypnout svůj mozek, abych na to nemusela myslet. A tak jen klasicky zírám do stropu a věnuju se svým zájmům zcela o samotě a říkám si, kterou fan fiction si přečtu tentokrát (ne, že by jich příliš zbývalo). Tak jako v létě 2016, 2015, 2014, 2013, 2012, 2011, což byla doba, kdy jsem se k nim dostala…

Taková je realita. Nebo aspoň ta autistická.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.