Vánoce, Silvestr a tak

Den před Vánocemi se mi stala dost divná a nepříjemná věc. Tedy, nepříjemná je dost slabé slovo. Zjistila jsem, že se nějaký kretén pokusil mě a jednu mou AS kamarádku rozdělit, tím, že udělal fotomontáž nějakých falešných screenshotů, kde ji údajně pomlouvám. Věřili byste tomu? Já myslela, že se tyhle věci dějí jen ve stupidních telenovelách, nebo béčkových seriálech. Když jsem se to dozvěděla… no, popisovat to tady nebudu. Bylo to příšerný. Dokážete si představit to zoufalství, když netušíte co se děje, proč se to děje, proč jste vlastně ti špatní a kterého hada si hřejete na prsou? Když vám ta osoba nevěří, že nic takového neexistuje, odmítá s vámi rozumně komunikovat, a úplně to dojebe už tak křehký vztah mezi dvěma velmi nedůvěřivými autistkami s dost špatnými zkušenostmi s lidma?

Nakonec jsem zjistila, že ten důvod nebyl zničit mě. Ale ji. Ten zrádce mě zjevně chtěl mít jen „pro sebe“ a tak takhle zaútočil. Prý nějaký můj kamarád, nebo kamarádka. Prý někdo, kdo mě má rád. Chápete to? Žárlivost? Jak mi vysvětlila moje jiná kamarádka; takhle se nechová člověk, kterýmu na vás záleží. Kdyby mě měl rád, tak by něco tak odpornýho neudělal. Nejradši bych ho stáhla zaživa z kůže a veřejně pranýřovala. Nejprve jsem si myslela, že se to urovná, ale upřímně… zdá se mi, že tohle už nepůjde napravit. Jen pomalu pozoruju, jak přicházím o další kamarádku a nevím, co s tím mám dělat. Je mi do breku. Zatracený sráč.

Ovšem, takovou věc nechci nijak zvlášť řešit veřejně, takže žádné detaily tentokrát nečekejte. Jí se to moc nelíbí, ani se jí nebude líbit to, že jsem celý tenhle incident tady vůbec zmínila. Ale to já jsem to ze sebe potřebovala dostat, však nejde jen o ní.

Jak to dát do pořádku?

Nedá se říct, že bych celkově z letošních Vánoc měla nějaké výrazné pocity. Byly celé „vzhůru nohama“, protože po několika letech jsme zůstali jen my čtyři. Žádné širší příbuzenstvo až z jiného kontinentu, žádné chození po vánočních trzích, ani pití svařáku ve vánočním domu. Musím přiznat, že mi to docela chybělo. Letos nebyl ani náznak vánoční atmosféry, i dárky jsem sháněla na poslední chvíli, protože mi nějak unikl fakt, že jsou za dveřmi. (Páni, to je tak nudný, že usínám i u toho, jak to píšu 😀 ). Nicméně sama jsem dostala dárky, které jsou nejen užitečné, ale i zajímavé, tak mě to potěšilo. Ačkoliv to ve výsledku přineslo tolik komplikací, že se musel přeinstalovat celý počítač a nemám tu nic. Hrabe mi z toho. source

Byli jsme na několika návštěvách. Všimli jste si někdy, jak spolu komunikují běžní lidi ve větších skupinách? To se ani zdaleka nepodobá konverzaci, ale boji o slovo. Jeden ani nedořekne větu a druhý začíná už tu svou. Rychle, rychle, rychle. A takhle to jde pořád dokola. Pokud padnou nějaké otázky, tak pouze typu small talk, nic skutečného, hlubšího, informativního. Ale ty většinou ani nepadnou. Většinou se o ty druhé vůbec nezajímají. Cokoliv vypustí z pusy ihned začíná slovy „no, já…“, anebo když mají rodinu, tak je to „no, my…“.  Egocentrimus kam se podíváte. Neschopnost se bavit o tématech, které nejsou personalizované. Absolutně na sebe nereagují frázemi jako „aha, to chápu, to mě mrzí, to je super, no vidíš to, pokračuj, tomu naprosto rozumím“. Jen se přetahují o slovo jako malé děti na hřišti o hračku. A když chtějí být doopravdy vyslyšeni, tak okamžitě musí zvednout hlas, aby je ostatní poslouchali; jako by to byli snad učitelé na druhém stupni.

Je to tak složitý a unavující se s nimi bavit. Já si chci povídat, ne být na bojišti, děkuju pěkně. Bohužel, tohle dělá naprostá většina neurotypicků. Proto autisti preferují kontakt jeden na jednoho. Proto my máme „narušené“ komunikační schopnosti; protože potřebujeme trochu popřemýšlet a nezvládáme hru na já mám silnější hlas, já vás překřičím, takže mě budete poslouchat. Máma mi vždycky říkala, že když chci vyprávět o svých zážitcích na rodinných slezinách, tak musím být hlasitá a zajímavá. Ale… proč? Já nemám potřebu to komukoliv říkat. Pokud to chtějí slyšet, tak mají být zticha a chvilku mi věnovat pozornost. Jednoduché.

A pak že prý my střídavě vedeme monology… ach, nechtějte mě rozesmát, zatím jsem si toho totiž při řeči s jinými aspíky nevšimla 😀 😀

Na Silvestra jsem zůstala sama. Teď tu sedím, před obrovským monitorem, za zády už mi létají petardy a já se jen těším, až mě má časoprostorová synestezie posune zase o kousek dál (pro mě je Nový rok skutečný přelom). Ano, nakonec jsem velmi překvapivě dostala dokonce i tři návrhy na silvestrovskou společnost; jeden v podstatě vynucený, druhý tak trochu masochistický a třetí přišel na úplně poslední chvíli a já spontánní nejsem.

Mimochodem, chystám článek o sobeckosti. O autistech se říká, že jsou naprosto egocentričtí a sobečtí. A já sama z toho byla teď nařknuta, že tak prý jednám. Jo… někteří rozhodně ano, to bez debat, ale já mezi ně nepatřím. Navedla mě k tomu jedna má kamarádka (a její parta), se kterou jsem byla v kině. Stěžují si na jednoho svého kamaráda, který si našel přítelkyni a už s nimi moc nekomunikuje. Dokonce i jedné z nich nepopřál ke svátku. K svátku! Co to je? Nic! A já? Já jsem naprosto blbá. Jsem extrémně, až masochisticky „poddajná“ a pořád se ostatním přizpůsobuju. Chovám se dost nesobecky a někteří, nejen, že to berou jako naprostou samozřejmost, ale ještě to ani nevidí. A potom člověk čte na internetech takové zlé, nesmyslné a příšerně generalizující články. Musím se „opravit“.

A hrozně se bojím nové série Sherlocka, která má premiéru zítra. Uh… má autistická láska má být dost nešťastná. Totéž i s novými díly Mostu, které se taky brzo chystají do televize. Bože.

giphy2

Takže, šťastný nový rok. Ne Nový rok. Ale nový rok. Štěstí je potřeba i jindy než jen prvního ledna.

Reklamy

4 thoughts on “Vánoce, Silvestr a tak

Add yours

  1. S tou komunikaci Ti naprosto presne rozumim. Nemyslim si ale, ze by takovi byli vsichni NT, nastesti:)) stejne jako jsem zazila kluka, co se v tomhle ohledu choval jako „autista“ – byl schopny vest hodiny monolog o svych zajmech a vubec se nezajimal, zda me (kohokoli) to zajima nebo ne..:) nebyl ale autista… jenom byl hodne zamereny na sebe 🙂 Na druhou stranu za vsim hledal skryte vyznamy a dvojsmysly (ktere nepouzivam, nechapu a hrozne nemam rada, kdyz je nekdo v mych vetach hleda. hrrrr).

    A kamaradka to pochopi, pokud za to stala…:) mela by verit spise Tobe… je to sice hodne neprijemna vec, na druhou stranu si aspon overis, jakou duveru v Tebe ma..:) nevim tedy, jak to mezi sebou maji dva AS, ale urcite bude natolik iracionalni, aby se ji to nedalo vysvetlit, neboj. A na toho cloveka si davej pozor… Takovi lidi se vetsinou nad sebou nezamysli a nezacnou byt lepsi… (vlastni zkusenost, ne stejna… ale podrazactvi jako podrazactvi)

    To se mi líbí

    1. Ano, naštěstí nejsou všichni tací. Ale zrovna lidi, které kolem sebe mám takový jsou. A je jich dost. Ale mám ráda ty výjimky O:-)
      Jo, proto bych moc ráda věděla, který idiot to udělal, ale ta kamarádka mi to zatím nechce říct. Tak nevím, nechápu nic.

      To se mi líbí

  2. Té podivné komunikace jsem si všimla i já, a to jsem NT. V rodině to ani tak nezažívám, tam mě spousta členů považuje stále za dítě, takže moje zážitky a názory moc znát nevyžadují a prosazovat se tam nemám potřebu. Bohužel skákání do řeči zažívám teď hodně u svých přátel, což s nima budu muset pořešit, protože je to vážně únavné. Když s nima mluvím jednotlivě, nenastává žádný problém, umíme si dát dostatek prostoru na vyjádření svých myšlenek, ale když se sejdeme v partě, je to katastrofa. Když se přistihnu, že už počtvrté opakuju tu stejnou větu, zatímco vedle sedící kamarádka do toho svým silným hlasem začne mluvit úplně o něčem jiném, říkám si, jestli má vůbec cenu se k něčemu snažit vyjadřovat. Vyřvat hlasivky si nehodlám, a netoužím ani ohluchnout, takže to jednou budu muset nadhodit. Zajímalo by mě, kolik lidí si uvědomuje, že takhle zvyšuje hlas, když chce něco říct. Chápu potřebu vyjádřit svou myšlenku, ale když je nás víc pohromadě, nějakou ohleduplnost by to chtělo.

    Doufám, že se ti podařilo zjistit, kdo vás s kamarádkou takhle odporně rozdělil, bylo by nespravedlivé, kdyby mu to prošlo bez následků. Vůbec nechápu, že tohle někdo udělá a není mu stydno! Mít někoho rád opravdu neznamená přivlastnit si druhého jen pro sebe a žárlit na každého, kdo se s dotyčnou osobou taky přátelí. Naopak to mimojiné znamená chtít, aby byl ten druhý šťastný, a když mu ke štěstí pomáhají i jiní přátelé, je to jenom dobře!
    Úplně jsem se u toho rozčílila a mrzí mě, že se takovéhle věci dějí.

    Na článek o sobeckosti jsem zvědavá. Moje AS kamarádka se taky vždycky pro všechny div nepřetrhla, oblíbila si třeba jednu osobu a pro tu pak dělala první poslední, což nikdy nevedlo k ničemu dobrému. Podrobněji to veřejně rozepisovat nebudu, každopádně se teď učí, že není špatně, když vyjádří své potřeby, svou nelibost a neochotu něco udělat, a ani tak nás neztratí. Ani neumím vyjádřit, jak moc jsem šťastná za ni, protože vím, jak je těžké se něco takového naučit, a jak obtížné je uvěřit, že pokud mě mají přátelé rádi, neodvrhnou mě jen proto, že si dovolím s něčím nesouhlasit nebo něco odmítnout.
    Já jsem taky vždycky všem ustupovala, na což si ostatní velmi rychle zvykli, a jakmile jsem si jednou dovolila něco odmítnout, byla jsem najednou ta nejhorší. Učím se být nekompromisní a stanovovat si hranice, za které prostě neustoupím, ale ne vždy se mi to daří.
    Tohle je ale myslím problém spousty lidí, kteří si hůř hledají přátele.

    To se mi líbí

    1. Páni… musím vyjádřit své potěšení nad tímhle komentářem :). Ano, zrovna včera náhodou jsem to řešila se svou NT kamarádkou, že i ona si toho všimla, jak se běžní (řekněme průměrní) lidi socializují. Ona je docela introvertní a má poruchu osobnosti, takže nezvládá moc jiný kontakt, než jeden na jednoho. Je to šílený, že je to boj o slovo, který stejně je vlastně celou dobu jen small talk. Určitě nemá cenu se jakkoliv snažit, mluv o tom důležitém a zajímavém jen s lidmi, kteří doopravdy poslouchají.

      Bohužel, já a ona už se nebavíme. Sice to v jednu chvíli vypadalo, že se to urovná, ale důvěra byla narušená. Paradoxně asi víc narušená u mě v ní než naopak. Ale to nechci řešit veřejně, i přes to všechno nechci, kdyby tohle náhodou četla, aby se naštvala.

      Tak to je moc skvělý. Ale je rozhodně nutné se učit být trochu sobecký a tvrdohlavý, protože pokud to lidem vadí a opustí tě… pak je to asi tak lepší. Nemít pocit, že si můžeš dupnout a že něco bude i podle tebe je známka emocionálního týrání. Masochismus je špatná vlastnost.

      To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Blog na WordPress.com.

Nahoru ↑

%d bloggers like this: