Autismus není neviditelný (aneb ableismus v praxi)

Pořád slýchávám, že autismus je neviditelný. To je skoro základ každého článku o autismu, tak jako to, že to je porucha. Já sama bych to nazvala vcelku normální odchylkou jako je tmavá pleť, nebo homosexualita a že kdyby bylo na světě 98% autistů, tak by ty dvě procenta NTéček mělo naprosto stejný problémy v životě jako my… jenže o tom tenhle článek nemá být.

Ano, existují autisti, řekněme ty šedozónové mírnější případy, kteří jsou schopni docela slušně nafejkovat řeč těla a mimiku, že na pohled působí „normálně“ a prozrazuje je jen jejich chování.

Jasně, naše fyziologie není jiná jako u lidí s Downovým syndromem a ani nemáme rudé čočky a vyčuhující tesáky jako upíři. Přesto se nedá říct, že by ten náš syndrom byl přehlédnutelný.

Když jsem byla naposledy se Sandrou, tak jsme si zašly na společný oběd. „Všetci sa na nás pozerajú,“ prohlásila.
Rozhlédla jsem se, přestože to bylo v podstatě zbytečné. Taky jsem to cítila. Měla pravdu. Všichni nás pozorovali. Čišník, který se snažil nenápadně utřít pult, znuděná rodina na sobotním obědě, i kluk sedící opodál. Když jsme byly o měsíc zpátky v jiné restauraci, tak nastala ta stejná situace. Jedno holka pořád zírala… ačkoliv se to nedalo porovnat s jedním Němcem, který se ani neobtěžoval uhnout pohledem, když jsme ho načapaly.
„Pýtala som sa terapeutky, či som paranoidná, alebo či sa naozaj pozerajú. A vraj paranoidná nie som, pretože autisti naozaj pôsobia inak.“

giphy
Co je s tebou špatně?

Vyprávěla mi, jak omylem nasedla do špatného vlaku a byla celá rozrušená. Stimmovala. A lidi se divně dívali. Dokonce jedna ženská ještě úmyslně nastrčila svoje věci na sedadlo vedle sebe, aby si k ní Sandra nemohla přisednout. Nějaké mladé holce to místo ale uvolnila.

Včera mi psala, že jí na dveře zaklepala nová sousedka, aby jí oznámila, že ví, že je autistka. Že to jde poznat. A o pár dní před tím mi líčila, jak se jí prodavačka v obchodě zeptala, jestli náhodou není na spektru. Že působí jako autistka.

A to je právě ono. Řeč těla, chůze, mimika, gesta… vše je jiné už od pohledu. Lidi se na nás dívají, jelikož se snaží odhalit, co je jinak. Kde je ten „problém“.

Sandru několikrát na ulici i zastavila policie, jestli náhodou nepotřebuje s něčím pomoct. Na mě se policie neustále dívá, když je potkávám například na eskalátorech v metru. Jedna z mých kamarádek kroutila hlavou, že prý určitě ne. Potom změnila názor, když jsme spolu vyrazily do města. Mám pravdu. Dívají se.

Taky jsem asi jediný člověk, kterého v 99% případů kontrolují revizoři. Nechají projít mraky lidí, ale mě zastaví. Vtipné je, že tohle téma nedávno nadhodili spolužáci. Oba se shodli na tom, že je revizoři spíš nekontrolují než kontrolují. Totéž mi potvrdila i spolubydlící a poradila ať se víc usmívám; aspoň si lidi nebudou myslet, že mám někde v kabelce schovanou kudlu (ale nevím, jestli to měl být pouze vtip). Působím podezřele. Provokativně. Připravená k boji.

Cca před měsícem jsem jela s kamarádkou autobusem. Seděly jsme na „čtyřce“ – tedy na sedačkách, kde lidi sedí naproti sobě. Když dvě ženy naproti nám vystoupily, tak kamarádka byla v šoku. „Ta jedna žena se na tebe pořád koukala. Dokonce, i když vystupovala, tak se na tebe znova otočila. Poslouchala, co říkáš, reagovala jen na tebe, na mě ne.“
„Jo, já vím.“ Klasika.

I malé děti, nebo dokonce i mimča mě zkoumají, když sedí v košíku v obchodě, nebo v kočárku v metru. Prostě je fascinuju.

Ani si nevzpomínám, že by mi kdokoliv, kdo mě tak nějak hlouběji zná, řekl, že já žádná autistka přece být nemůžu (jen jedna kamarádka a to protože jí bylo řečeno, že všichni autisti jsou asexuálové, wtf). Upřímně mám takový pocit, že jeden můj skotský učitel, podle jeho reakcí, měl i takové tušení.

giphy1

Nejde jen o mě a Sandru. Ptala jsem se dalších aspíků. Jedno děvče mi napsalo: „No, v tanečních na mě koukají. Kéž by ale obdivně, že mi to sluší. Většinou je to takový ten výraz co to jako je?. Určitě ten výraz znáš, zrovna tenhle bezpečně poznám, je jedním z nejčastějších lidských výrazů. Teda alespoň u lidí v mém okolí. Neznám 7, 5 mld lidí, tudíž nemohu vyvozovat závěr z těch několika lidí. Zírají v šatně školy, na nádraží, v MHD, v nákupáku. Ale je fajn, že mi většinou sami úhýbají. Nevím čím to je, jestli špatnou aurou, výrazem v obličeji (který občas neovládám) čím podvědomými gesty…

Nemůžu říct, že by to byl v podstatě ableismus, pokud to není cílené. Ale když se bojíte jít sami do obchodu, protože vás tam pronásledují security, nebo když musíte vytahovat peněženku ze dna narvaného batohu, protože revizoři z dvaceti lidí zastavili vás, zase jenom vás a musíte s nimi interagovat, zatímco vás policie přitom pozoruje, jako kdybyste se měli rozběhnout pryč, nebo odjistit granát a to vše jen proto, že máte podivnou řeč těla, máte doopravdy chuť je všechny zažalovat za ableismus. Protože to ableismus je. Jak se říká – neznalost přece neomlouvá… no ne? 😉

Dokonce uvažuju, že si pořídím takovou tu průkazku „pacienta“, abych byla klidnější. Já už začínám být z toho neustálého pronásledování pohledy a zastavování revizory natolik nesvá, že jsem si skoro jistá tím, že jednoho krásného dne dostanu šílený meltdown a záchvat agrese (bodejď by nebylo hodně autistických lidí agresivních) a to se pak ta průkazka při takové krizi může hodit. Nebo ještě lepší by bylo, kdybychom to měli vytetované na čele – za prvé by si konečně NT uvědomili, že existujeme a že je nás podstatě dost a za druhé by se mě lidi ve veřejné dopravě přestali snažit analyzovat až se příště budu pohupovat na patách, nebo si klepat rukama na stehno a přitom konsternovaně zírat na mapu metra.

No a teď si představte, jaké to je, když máte jít třeba na pohovor. Hm, proč je asi nezaměstnanost autistů tak veliká… proč jen musí na Slovensku pořádat konference pro zaměstnavatele, aby přijímali autisty? Čím to jen může být?

To, že neumíte pojmenovat to, co vidíte, neznamená, že je to neviditelné.

Reklamy

6 thoughts on “Autismus není neviditelný (aneb ableismus v praxi)

Add yours

    1. Ne, nevyvolávali mě. Ale věděli o mně, docela dost. Pamatovali si mě hodně, většinou bohužel spíš negativně – třeba když jsem se při hodinách dívala z okna a paradoxně tak vnímala víc výkladu, než když jsem se dívala na ty učitele… ale to nedokázali pochopit. Dokonce jednomu jsem přesně odcitovala, o čem mluvil a i přesto do mě pořád rýpal, že ho neposlouchám, i když jsem mu dokázala, že ano. Hlavně si na mě rodičům docela dost stěžovali, kupodivu ale spíš na to, že jsem „tichá“ (rozuměj, že nenarušuju hodiny), že bych měla být víc aktivní. Tak jsem byla a to bylo zase špatně, protože někdy musím přece taky pracovat sama 😀 lidem se prostě nedá zavděčit. Ale nejen to, i družinářky si na mě stěžovaly, že jsem okusovala knedlík a nejedla jako „člověk“. Prostě pořád něco.

      To se mi líbí

  1. Děkuju za článek. Aspoň trochu začínám chápat aspergery. Můj syn je taky na spektru – je atypický autista s lehkou mentální retardací. Zatím je malý (5 let), takže mu jeho jiné chování lidi víceméně tolerují. Pokud teda nedostane záchvat vzteku – to potom jsou strašný pohledy a řeči – každej si myslí, jak je nevychovanej a já neschopná matka 😦 Někdy dokážou být lidi fakt hnusný. Občas si říkám, jaké to bude až bude větší, budou na něj lidi zírat? Hmm uvidíme.

    Jinak ta průkazka na PAS by se asi hodila, to se dá někde koupit? Jinak už jsem uvažovala, že bych mu koupila tričko s nápisem „Prosím buďte trpělivý, jsem autista“ Možná bych pak nemusela pořád vysvětlovat, proč se tak chová.

    To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Blog na WordPress.com.

Nahoru ↑

%d bloggers like this: