Nic se mi neděje

Ačkoliv jsem schopna spíše pochopit a zanalyzovat chování svého oblíbeného Sherlocka Holmese a i, co se týče myšlení a chování jsem spíš jako on, tentokrát se cítím jako jeho věrný přítel Watson, který na pobídku, aby si psal blog o tom, co se mu děje v životě (haha, jako já) odpovídá: „Nic se mi neděje.“ To je přesně můj případ, přestože je název poněkud zavádějící. Samozřejmě, že se něco děje. Ale ne nic, co bych si sama přála.

Čím starší jsem, tím spíš dokážu pochopit, proč Sherlock čichá k ředidlu, když se kolem neděje zajímavý případ, i přes mou averzi k drogám. Anebo proč se lidi hází pod metro. (Ale to sem nepatří, protože nemám sebevražedný sklony… jedině, když sedím zoufale nad testem a cítím, jak mám místo mozku zkaženou omeletu 😀 ).

tumblr_mbm1nycat61r63czj

A protože jsem taková, jaká jsem, můj sociální život je shakespearovská tragédie. Ale nestěžuju si. No dobře, stěžuju… Konstantně. Potřeba socializace je přirozená. Lidi, které bych mohla nazývat skutečně dobrými přáteli, bych spočítala na prstech jedné ruky a ještě by mi pár prstů zbylo. I když mnohem méně než počet kilometrů, který nás dělí od pravidelného setkávání.

Pracovní život je snad na tom ještě hůř. Nějaké kamarády přeci jen mám, přestože bydlí neúměrně daleko na tuhle malou zemi, ale pracovní poměr se mnou zní jako science fiction. Prošla jsem několika praxemi, pohovory (dokonce jsem byla i přijata jako jediná ten den do call centra díky schopnosti bystře a logicky argumentovat, no skutečně, to mi řekli, to nejsou má slova), stážemi a dobrovolnictvím. Nejdéle jsem pracovala dva dny, za které jsem nedostala ani zaplaceno, protože jsem nebyla pošetilá, abych podepisovala smlouvu, když jsem stejně měla v plánu hned zdrhnout.

Krátce předtím jsem dělala pohovor do kina. Manažer se mě zeptal, co bych dělala, kdyby měl nějaký divák jídlo z Mekáče (proč zrovna z něj?) v ruce a snažil se ho propašovat dovnitř. To někdo dělá? Vždyť existují batohy a kabelky… A v ČR jsme zatím nedospěli k tomu, aby se prohledávalo i to před vchodem do sálu.
„Řekla bych, že to nemůžou.“
„Nemůžete říkat lidem, že něco nemůžou.“
Hm, vždyť to právě děláte. „Ale je to proti pravidlům.“
„Musíte jim to říkat jinak.“
„Jak jinak?“
Po dalších pěti minutách neúspěšného boje ze mě vytáhnout aspoň trochu společensky akceptovatelnou hlášku jsem se cítila jako brutální vrah trávící poslední čas na smrtelném křesle.

Kdysi jsem v rámci povinné školní praxe dostala kontakt na nějakou ženu z firmy, kde pracuje táta. Jelikož světem vládne nucená rádoby zdvořilost, tak mi volala, přestože hned od začátku mi řekla, že jsem v patnácti očividně moc mladá a asi i nezkušená (studovala jsem grafiku, nikoliv medicínu), ale přesto mě požádala, jestli bych jí mohla vyplnit údaje a podpis a poslat jí onen zbytečný dokument zpátky.

„A jak to mám udělat? Jak se mám podepsat a poslat vám to elektronicky? Nemám ten tablet jako na úřadech.“
„No, naskenujte mi to.“

Chvíli jsem přemýšlela. „Ale vy nemůžete přece vědět, jestli mám scanner doma. Není to běžnou součástí domácnosti. Někteří moji spolužáci ani pomalu nemají vlastní počítač, i když studují grafiku a vy očekáváte, že budu mít doma scanner?“

IMG_20160622_114045

Tehdy jsem místo velké mezinárodní společnosti skončila na praxi v příšerné firmě; doslova. Jedna z pracovnic mě neměla v oblibě, nedovolovala mi jíst a pít a i když pro mě neměli žádnou práci, nutila mě tam chodit a nadávala mi, když jsem si dělala svou práci. A jeden z mužů na mě neustále dorážel, čemuž jsem příliš nerozuměla; neustále mi nabízel tykání, ačkoliv jsem mu dál vykala. Nebylo mi to příjemné. Jednou, to se mi z toho domu hrůzy podařilo utéct dřív, se vracel autem zpátky do práce a zastavil přímo u mě. „Nechceš někam hodit?“
„Ne, to je dobrý, mám to domů kousek.“ Jo, asi tak dvě stě padesát metrů.
„Vážně?“ usmíval se od ucha k uchu.

Ulevilo se mi, když to peklo skončilo. Kromě potvrzení do školy jsem si i odnesla nějakou nemoc, kterou jsem chytila už v polovině praxe (nikdo z nich si nevšiml, že venku bylo okolo třiceti stupňů a já měla teplou mikinu a klepala jsem se zimou) a další dva týdny jsem skončila na antibiotikách. Dodnes mě pojímá hrůza, když náhodou okolo vidím projet jejich auto a to už uběhlo pět let.

Jestli jste četli předchozí článek o výletu do Německa, tak jistě víte, že jsem tam jela na pracovní školení. A od takového školení by člověk zcela racionálně asi očekával, že bude přijat – je to školení, ne pohovor. Proč by jinak za nás platili veškeré jídlo, pití a vstup do baru? Jo, takhle by to chodilo leda tak v ideálním světě. Bohužel, jelikož nejsem jeden z těch vysokoškoláků, co má pouze čtyři zkoušky (my jich máme deset) a všechny udělá v jednom týdnu a adieu, a tak jsem byla odmítnuta, že potřebují někoho ihned. Samozřejmě, že jsem po tomhle incidentu neměla daleko k meltdownu, a protože jsem měla několik minut před testem a tudíž i byla super nervózní, a protože neumím být zticha se svou narušenou schopností sebekontroly/ADHD („víš, kdybys občas držela pusu, tak by sis ušetřila problémy,“ řekla mi kdysi největší provokatérka ze třídy), tak došlo k hádce přes email. Nebudu to tady veřejně rozebírat, jedině soukromě, ale změnilo se vedení a v podstatě několik z nás podvedli. Někteří si i stěžovali.

Ale ten test jsem překvapivě udělala a ještě měla několik bodů rezervu.

Takže jak bude vypadat moje léto? Možná, ale opravdu jen možná, budu mít brigádu. Ano, protekčně, to nepopírám. Měla by mi přijet kamarádka. Potom bych měla jet já za ní. Ano a to je asi tak nějak vše. Sjedu několik, podle uživatelů čsfd, hrozných seriálů a filmů a budu doufat, že když jednou za pár dnů vystrčím nos ven (no, koš se sám nevynese), tak třeba potkám spásu v podobě hezkého a stejně ujetého detektiva. „Hele, myslíš, že by mě Sherlock chtěl?“ napsala jsem kamarádce. „No, divná jseš na to dost.“ 🙂

Mimochodem, nevíte, jak se shánějí přátelé a nejlépe na cestování?

4 komentáře: „Nic se mi neděje

  1. Ja jsem hodne duveriva, az neumerne asi. A neumim lhat. Vzdycky se kazdemu snazim pomoct. A pak me dorazi, ldyz se ke mne nekdo otoci zady nebo mi lze. Hrozne si to vycitam a premyslim, lde delam chybu… Mam kolem sebe taky hodne malo lidi, lterym muzu verit a nespalim se. Ale ja stejne verim znovu a znivu a palim se porad dokola. Špatné zapominam, porad vychazim z toho, ze je kazdy hodny a prAvdomluvny. A jinak jsem spis precitlivelA, coz mi prijde jako horsi varianta, ptz se vsim furt trapim a nad vsim premyslim…

    Jsem naivni, skoro jako z jine doby?:D

    A kde najit kamarady nevim, bohuzel 😦 jedine zacit byt jako ostatni?:D

    Neumim Ti poradit, bohuzel, ledaze bys nahodou byla odnekud z blizka :)) to by bylo fajn…

    To se mi líbí

  2. Dotaz(y): Proč máte potřebu mít „hodně“ kamarádů? Proč se nutit do tykání s každým? Proč myslíte, že „tohle“ se normálům neděje? Proč byste měla být jako ostatní?
    Občas jsou prostě v životě chvíle, kdy není jiná možnost než se přestat ovládat 🙂 Na rozdíl od běžných entéček máte výhodu – nejste arogantní, jste jen lepší. PS: Sherloka mám ráda, i když to je „jen“ sociopat. Rozuměli bychom si. jo – třeba se Vám něco bude hodit: https://jolana88.wordpress.com/2015/04/10/g-vyberte-si-aby-nezapadla/

    To se mi líbí

    • Záleží na definici hodně – známých mám hodně, ale skutečných přátel ne. Ani jich hodně mít nechci, ale vím, že „viset“ na jednom je trochu masochismus. S tím tykáním to nechápu, ani na potřetí jsem mu nezačala tykat, nechtěla jsem 😀
      „Sociopat“, ano, ano… To tak 😀 dost mu rozumím a často se i chovám podobně.

      To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.