Reise nach Deutschland

Minulý pátek jsem se sebrala a jela do Německa. Ne, nebyl to spontánní nápad a ani jsem tam nejela na výlet. Jela jsem úplně sama. A s téměř nulovou znalostí němčiny. Rozhodně bych to zařadila mezi svoje nejšílenější příjemné zážitky, vážně. Já jsem už takhle byla v zahraničí, ale ne sama. Sice jsem všechno organizovala já – od lístků do divadla, letenek, přes ubytování, MHD karty až po zjišťování trasy. Ale nebyla jsem tam sama.

V diagnóze mám napsáno, že se bojím být ve větší společnosti, protože potřebuju „překladatele“ sociálních situací. A to přesně se stalo s onou kamarádkou na letišti v Anglii. Paní se mě ptala, jestli mám iPad a já odpověděla, že ne (protože mám android!!!), aniž bych pochopila, že je to její název pro všechny druhy tabletů. Chápete to? Proč se nezeptá normálně? A teď si představte, že jste v zemi, kde umíte jediný slovo. Dankeschön!

Takže jsem si sbalila batoh (to posléze ostatní holky s velkými kufry nemohly pochopit, že mi stačí tak málo), výjimečně se už před zkouškovým pomodlila a vyrazila na první nádraží. Víte, já nejsem zvyklá jezdit vlaky, skoro nikdy. Celá ta cesta pro mě byla mnohonásobně větší výzvou už jenom z toho důvodu, že ve vlacích nikdo hned před vstupem dovnitř nekontroluje jízdenky, takže klidně můžete nastoupit do špatného vozu. To se mi nestalo, jen jsem si to tak opakovala jako mantru, protože moje máma je skutečný génius, co se týče metod, jak mě vyděsit.

Překvapivě celý ten výlet klapal téměř jako hodinky, i když nějaké háčky přeci jenom povyskákaly. Tak třeba, že na velkých nádražích jako je Norimberk a Frankfurt se neobtěžují s hlášeními v angličtině. Praha a Brno jsou na tom významně líp a to je ČR údajně v tomhle zaostalá. A přitom to tak vůbec není. Každopádně jako správný INTJ, který vycítí komplikace na kilometry daleko, jsem s tím počítala a nebyla překvapená jako ostatní, kterým jsem to vyprávěla. Němci jsou prostě nacionalisté.

A proč jsem tam jela? Pracovně, na školení. Hlásím se na letní brigádu do jazykové školy v Anglii, která má ale pobočky skoro po celém světě a hlavní kancelář je právě v Německu. Co si budeme povídat, práce je to pro Aspergera nevhodná, ale řekla jsem si, proč to nezkusit? Nechci se tím nechat omezovat, obzvlášť když se nerodilý mluvčí může naučit v dospělosti perfektně cizí jazyk, tak proč já bych se nemohla naučit i ‚sociální jazyk‘? Jestliže mi ta práce nakonec nevyjde, tak ten víkendový trénink bude aspoň výborná příležitost pro zlepšení sociální kognice. Plus… vybrali mě, a kamarádku, která se hlásila taky, ne. Takže jsem to musela zkusit.

13281970_10201648175401798_109636604_n
Frankfurt hl. n.

Přestupovala jsem na norimberském nádraží, které spíš vypadalo jako obrovský obchoďák s eskalátory pomalu až do nebe, než jako nádraží. Dokonce tam byla i kašna, na rozdíl od pořádně velké informační tabule, která by vás hned po vstupu udeřila do očí (hádám, že tam asi někde byla, ale nezaútočila na mě). V takových případech jsou autistické schopnosti pozorování a napodobování ostatních opravdu maximálně užitečné. Takže jsem se proudem davu dostala až k malé tabulce s jízdními řády. 

Do Frankfurtu jsem nakonec dorazila cca v půl třetí, což tak přibližně odpovídalo čtyř a půl hodinové cestě. Na přestup jsem si dala radši půl hodinu, protože se mi zdálo, že mít dvě minuty na změnu vlaku není úplně ideální nápad…

Místo setkání – tedy jazykovou školu – jsem našla snadno díky google maps a vyvinutému orientačnímu smyslu (to není legrace, skutečně mi vždy říkávali, že mám dobrý orientační smysl).

Ubytování mě vážně překvapilo; i když nás šoupli do hostelu, tak jednak jsem měla pouze jednu spolupokojnici (z Litvy) a především pokoje byly moderní s úplně novým nábytkem a dokonce i fén a televize byly součástí vybavení. V ničem hezčím jsem zatím takhle mimo domov nespala. Koupelna a záchod byly odděleně. Zbývalo mi několik hodin v neznámém městě, tak jsem se je logicky rozhodla proležet v posteli s tabletem v ruce a koukala se na dokument o polizii.

Příprava na naši práci začala právě ten večer a trvala do nedělního poledne. Zahrnovala krátký úvod o tom kdo jsme a proč tu jsme a kam míříme (no dobře, to ne). Přiznala jsem, že chci přes léto zmizet z ČR a kromě zkušeností do životopisu, získat i peníze. Ostatní jsem tím patrně pobavila, tak první dojem jsem snad zvládla. Pro neurotypiky prý super důležité.

Hned jsem při představování zjistila, že jsem se ocitla mezi studentskou elitou; matematici, právníci, medici, lingvisté a samozřejmě i my učitelé, wow. Každý z nich mluvil minimálně třemi jazyky a většina už dokonce pracovala, nebo studovala v zahraničí. Řeknu vám, že jsem se v takový společnosti cítila mnohem uvolněněji, než třeba i s vlastní třídou, ač bych se sama mezi tu elitu nezařadila. Nehledě na to, že týmový duch je pro animátory pracující společně podstatný, takže jsme všichni k sobě byli navzájem přátelští a otevření.

Na uvítanou nás čekala hromada jídla a pití; od brambůrek přes ovoce, gumové medvídky, malé sladké tyčinky až po Colu, Sprite, víno a pivo. A to vše jsme jedli a pili celý víkend, včetně pizz k sobotnímu obědu. Za nic z toho jsme nemuseli platit. Jo, nechala bych se tak rozmazlovat pořád.

V sobotu ráno jsme zamířili společně na metro. Po deseti minutách nám začalo být divný, kde se zaseklo. Po patnácti minutách na obrazovce naskákaly hlášení, že jsou všechny vlaky zrušeny. Dalších pět minut jsme se dohadovali co dál, dokud nepřijela prázdná souprava, do které se lidi začali hrnout. Tak my taky, že jo. Sranda nastala v momentě, kdy se ono metro rozjelo na opačnou stranu… Ano, stáli jsme na správném nástupišti, ano, další zastávka byla vzdálená a ne, nestihli jsme přijít včas, lol.

Po půl denní prezentaci museli nacvičovat dvě ‚představení‘ – v prvním případě šlo o malou scénku s nějakým problémem, který jsme museli i zároveň vyřešit (například opilý student, co utekl z pokoje do baru). V druhém případě šlo o nějakou zábavnou aktivitu, kterou jsme měli ve skupinkách vymyslet, přehrát a pokud možno pobavit.

13318479_10201654924650525_1791087096_n
sobotní párty ve škole

Později večer byla párty; sice hrála příjemná taneční hudba, ale skoro všichni jsme zdrhli ven, protože vevnitř bylo nedýchatelný dusno. Čtyřicet lidí v malé místnosti není dobrá kombinace. Samozřejmě, že se v tu chvíli projevila má sociální dyslexie, ostatně tyto volné disciplíny jí dávají prostor. A tak mi nezbývalo nic jiného, než nějakou dobu pozorovat ostatní a následně okopírovat jejich chování. Vzala jsem si pivo, i když pivo nesnáším, jako ostatní a docela zručně ho otevřela (což je vzhledem k mojí nešikovnosti přímo skvělý výsledek). Přimotala jsem se k nějakým lidem, se kterými jsem se už předchozí večer bavila, přikyvovala jim a občas něco zamumlala jako nějaký britský snob z Mirandy (nic proti Britům, mám je ráda, ale kolují o nich v tomhle smyslu vtipy). Musím přiznat, že na to, jak jsou moje sociální problémy viditelné, jsem se s lidmi hodně bavila… a lidi se bavili se mnou. Povětšinou začínali konverzace se mnou oni. Já samozřejmě tyto opening scenes prostě neumím. Martin si pak ze mě kvůli tomu utahoval, což mě trošičku naštvalo.

V půl dvanácté v noci jsme šli do baru. Jo, v půl dvanácté! Věřili byste tomu? Já jsem byla polomrtvá, i proto jsem litovala, že jsem neodešla se Slovenkama, které se musely učit na státnice, zpátky na ubytování. Samozřejmě, že když jsme dorazili na diskotéku, jsem pocítila, jak na mě jde záchvat; příliš mnoho nepříjemného světla, otřesně hlasitá hudba, davy lidí, vydýchaný a zakouřený vzduch… podařilo se mi ho včas rozchodit, než bych všem ukázala, kdo vlastně jsem. Naštěstí tyhle barové dýchánky nejsou součástí práce.

Jak jsem při odjezdu zjistila, nejen, že nikdo nekontroluje jízdenku už před vstupem do vlaku, ale zdá se, že pro Němce neexistuje maximální kapacita míst. Na cestě do Norimberku jsem nejdřív stála mezi lidmi s obrovskými kufry a ostatní mě museli obcházet a potom jsem seděla na schodech u dveří a kolem mě napůl seděli, napůl stáli další cestující, kteří byli překračováni. Dokonce, když průvodčí viděli, že nemají šanci projít uličkou na druhou stranu, tak to vzdali. Pokud jde o dopravu v Německu, připadala jsem si jako Alenka v říši divů.

Mimochodem, přisedl si ke mně nějaký kluk, zatímco jsem se válela na pohovce během sobotního večera. „Vypadáš fakt nasraně,“ řekl mi. No, může Asperger slyšet i něco jinýho? Stěží.

3 komentáře: „Reise nach Deutschland

  1. Ahoj, jsem moc rada, ze jsi napsala a nasla me! Ja se bohuzel nemohla ozvat, musela jsem cely blog smazat a i ucet na googlu, protoze se mi tam dostal virus 😦 Nemela jsem proto ani cas, abych si ulozila oblibene adresy, takze je super, ze ses ozvala :).

    Moc Ti drzim palce, aby Te vybrali a moc moc chvalim Tvou odvahu jet takhle sama do ciziho mesta, to je uzasne. :))

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.