Diagnóza

Cesta k diagnostice je neuvěřitelně dlouhá. Člověk by čekal, že stačí zvednout telefon (no, v případě autistů asi spíš vyťukat email) a za pár dní jste na řadě. Omyl! Skutečných odborníků, kteří si, když se řekne autismus, nevybaví Rainmana, nebo v lepším případě Sheldona, je zoufale málo. A podle toho to i tak vypadá.

Překvapilo mě, že je to centrum ve vile na okraji Prahy. Čekárna vypadá spíš jako dětský pokoj a z oken je výhled skoro na půlku Prahy. Prostředí je mnohem příjemnější, než v nemocnicích a na poliklinikách (a nejsou tu vyléčení alkoholici s depresemi, co by vás balili). Dokonce je mi i sekretářkou/recepční/nevím-jaká-je-její-funkce nabídnut nápoj.

Uf. Konečně jdu na diagnostiku.

„Co vás navedlo na myšlenku, že byste mohla mít AS?“ ptá se mě hned na začátku.
„Jako úplně prvotní signál byl, když jsem si začala uvědomovat, že mnohem víc rozumím postavám, které by tuhle diagnózu měly, než běžným lidem, kterým bych rozumět měla.“
„Most, že?“
Překvapuje mě, že zná jeden z mých nejoblíbenějších seriálů. Páni, má výborný odhad!
„Jo,“ říkám lehce šokovaně, i když na mým hlase to stejně není poznat. „A Sherlock. On je taky docela pošuk.“
Obě se smějeme.

Pokládá otázky chytře. Nepoužívá klišé jako ‚jak by se váš život změnil po diagnóze?‘. Ona to moc dobře ví a to je super. A nejspíš se domnívá, že jsem nervózní a ptá se mě na to, protože si pořád poposedávám a vrtím se. To ne já, to moje ádéhádé.

Potom se probíráme několika stránkovou zprávou z anamnézy s rodiči. Nejsem úplně nadšená, že jsem je do toho zatáhla, protože nemáme extrémně důvěrný vztah, ale pro řádnou diagnostiku je to důležité. Fascinuje mě, jak některý věci vidí odlišně – například mají pocit, že jsem zapadala do kolektivu jenom proto, že jsem se s nikým nebila, což samozřejmě není pravda už od školky, která se táhne doteď. Ve většině věcí se ale shodneme.

‚Uzavírala se do sebe, odmítala komunikovat. Neiniciovala kontakt,‚ stojí v jednom odstavci z mé pubertální fáze. To není příčina, ale následek. Já jsem docela společenský tvor. Ještě nedávno mi připadalo, že sociální nácviky jdou mimo mě. Taktéž i skupinové terapie. Ale po tom semestru Rozvoje osobnosti jsem musela změnit názor.

„Začínám si uvědomovat, že mám fakt problémy. Mám vlastně kupu známých a málo skutečných přátel. Že bych někdy byla pozvaná na takový ty věci, jak se dělají, jako grilovačky, narozeninový oslavy… to se mi nikdy nestalo,“ krčím rameny. Ostatně ani na moje narozeniny nikdo nikdy nepřišel. Leda tak příbuzní, tohle je asi jejich účel.

„Myslím, že, pokud stojíte o kontakt, by vám pomohl coming-out. Například se spolužáky – říct jim, že stojíte o to jít s nimi na kafe a že máte tenhle sociální deficit. Oni si pak například můžou myslet, že jste namyšlená, nezajímají vás a nechcete s nimi trávit čas.“

Přikyvuju. Jo, to dává smysl a nechápu, že jsem na to nepřišla sama.

„Nejsem motoricky obratná,“ opravuju jednu část ze zprávy od rodičů. Nechápu, jak takovou blbost vůbec mohli říct, když se mi kvůli tomu sami často posmívají. „Naopak. Nejsem schopna chytit míč. Kamarádi se mi smějí, že se pořád něčím polejvám, převrhávám na sebe jídlo. Na střední jsem s tím bojovala – měla jsem trojky a čtyřky, protože mi vždycky vyteklo lepidlo trochu víc, ujela řezačka a pravítko při kresbě. Tkaničky si zavazuju několik minut. Jsem zoufale motoricky neobratná.“

Když se mě následně vyptává na emoce, okamžitě pozná, že je to pro mě problém. Vnutí mi papír s názvy emocí a chce, abych napsala, co mi je spouští. Potom se dívá na můj skoro nepopsaný list papíru. „Poslyšte, máte problémy s rozeznáváním emočních prožitků?“
„Jo, neuvěřitelný!“ řeknu. „Jak je mám projevovat, když je ani nerozeznám?“

„Proč se bojíte vztahů?“ vyhrkne najednou.
Přemýšlím, jak ji to napadlo, že se jich bojím.
„Jste velmi hezká, určitě máte spousty nápadníků,“ dodá.
Aha. Tak takhle. „No… já nevím. Děsí mě závazky.“
„Jenže po něm toužíte.“
„Přesně tak.“ Je mi z toho lehce smutno. Rozhodně by to stálo za důkladnější analýzu a není to jen o strachu ze závazků, ale… nechce se mi to řešit, což sama rychle pochopí.

A závěr?

„Jde vidět, že váš největší problém je momentálně ADHD ze kterého vznikají vaše úzkosti. Nicméně, podle toho, co řekli vaši rodiče, co říkáte vy a co vidím já, nelze nic jiného, než Aspergerův syndrom potvrdit. Omezená mimika, oční kontakt stěží dvě, tři vteřiny… Rozhodně o tom není pochyb, jste velice typický příklad AS u žen,“ shrne to. Myslím, že cítím obrovskou úlevu. Sama bych si tenhle život nejspíš nevybrala, ale… nikdo z nás nechce slyšet, že je hypochondr, když nějaké potíže očividně má.

Loučím se s ní a říkám jí, že je milá, což jí očividně potěší. Je to pravda. Byla jsem u ní stěží hodinu a půl a už jako by mě dobře znala. Je to neuvěřitelně příjemná a chápavá ženská (a to můžu říct jakožto člověk, co už byl u dvou psychologů a jednoho psychiatra). K nikomu jinému už nikdy 🙂

3 komentáře: „Diagnóza

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.