O problémech s komunikací

Komunikovat s lidmi, navazovat přátelství a mít abnormální osobnost je jako chůze po minovém poli. Nikdy nevíte, kdy to odpálí vás, anebo toho druhého… Z mojí vlastní zkušenosti je zřejmé, že ani ti ‚normou schválení‘ lidi nejsou dokonalí a občas si ubližují navzájem, protože spolu odmítají komunikovat a nahazují si udici čekajíc, že se ten druhý chytne. Ani by se nemuseli tolik snažit, a přesto si věci zbytečně komplikují. Závidím jim. Já se snažím, jak jen můžu, ale ta neviditelná bariéra mezi mnou a zbytkem světa tu stále je. Konflikty pomalu bývají na denním pořádku a když zrovna nepřicházejí, tak se pak, v zápalu vzteku, o sobě dozvídám zajímavý věci, který bych neměla šanci vydedukovat. Já se na udici prostě nechytnu, pardon.

„Víš, s tím psychologem jsi mě fakt nasrala,“ říká mi spolubydlící. Ach jo. Štve mě, že jí to vyznělo jakože jí nepřeju štěstí – takhle já ale nepřemýšlím. Neříkám si kudy chodím, aby byly všechny bytosti šťastny, tak jako si neříkám, aby nebyly.

Pocity jsou příliš abstraktní a plno z nich mi chybí, což akorát vytváří další díru v komunikaci s lidmi.

Musím je totiž předstírat. Často jsem jak ti psychopati. Neustále pozoruju okolí, i když působím jako kdybych žila ve svojí hlavě a potom kopíruju to, co dělají ostatní. Ani ne tak, co říkají, jako spíš jak se cítí… Problém nastává ve chvíli, kdy se seknu v závěrech.

saaaga

Pamatuju si, jak jsme měli minulý rok psychologii a učitelka nám na tabuli nakreslila sopku emocí. Nejdřív začínáme u nepohody, přejdeme k rozladění, zlosti, vzteku, až k totální frustraci. Vysvětlovala, že děti mají veliký problém rozeznat, která emoce je zrovna postihla a tudíž ukočírovat následný výbuch vzteku. Tohle já ale nepoznám! (jako bych slyšela rozhovor z oblíbeného seriálu „Měla vaše sestra depresi?“ „Tohle já nepoznám.“). Nerozeznám ty stádia, abych se zastavila a ‚nabrala dech‘.

Připadá mi zvláštní a zajímavý fakt, že si s konfliktními lidmi rozumím mnohem víc. Oni mají problémy s komunikací, já mám takzvané problémy s komunikací a mínus a mínus dává dohromady plus. „Spolužačka M. mi říkala, že by chtěla jít se mnou příští rok na kolej,“ opatrně začínám rozhovor se spolubydlící. „Jenže je tu jeden problém. Ona má fakt výrazný problémy s lidmi, pořád se s někým dohaduje a podobně a nevím, jak to udělat. Vy dvě se nesnesete, je horší jak já.“
„No, to je fakt,“ odpovídá. „Nezlob se, ale ty máš taky problémy s komunikací a jestli ona je horší… Víš, že jsem vztahovačná.“

Je. Má poruchu osobnosti. Ale je to zvláštní, přesto spolu vycházíme.

Kdyby vztahovačnost neexistovala, rázem by zanikly i komunikační problémy.

Kdyby lidi dokázali pochopit, že ‚to jídlo mi nechutnalo‘ neznamená ‚jsi úplně neschopná kuchařka, zabal to‘, nebo ‚ten příběh je pitomý‘ neznamená ‚jsi učitelka k ničemu‘, žilo by se nám všem mnohem líp.

Minová pole by zmizela.

Jenže vztahovačnost je pro lidský druh příznačná a tak se s ní budu muset vypořádávat dál a doufat, že to jednou neodpálí i mě.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.