Má první návštěva #podivínvanglii

Zrovna, jak jsem začala psát, mi tak došlo, že jsem tu už druhý měsíc. Na jedné straně se mi zdá jako neúměrně krátká doba, že jsem tu zcela jistě delší dobu, ale je fakt, že dvouměsíční školní prázdniny se mi vždycky zdály nekonečnější než celý školní rok.


Včera moje sestřenka odletěla zpátky do Česka. Byla tu jen na pět dní… přeci jen chodím do školy, byť dva dny v týdnu.  Můj obor je hodně o samostudiu, což má samozřejmě své výhody i nevýhody. Ale o tom jindy.

Ona je v podstatě kompletně můj protiklad, je úplně úplně jiná než já. Zatímco ona je klasický prototyp holky, která zastydla v pubertě, věří na ezoteriku a jeden z jejích oblíbených zážitků z vysoké je, když se opila a pozvracela před cizím klukem, který nezneužil její  indispozice a pomohl jí domů, já nevěřím ničemu, co odporuje vědě a na takový zážitek bych nevzpomínala vůbec ráda, natož abych přála svojí příbuzné, aby si taky takhle „užívala“. 

Continue reading „Má první návštěva #podivínvanglii“

Reklamy

Sociální život a vztahy #podivínvanglii

Čtenáři, v první řadě bych chtěla poděkovat, že mě čtete. Za poslední měsíc mi vyskočilo několik nových lajků na facebooku. Když jsem zakládala svůj blog, neměla jsem v podstatě žádné ambice, aby ho četlo víc jak 10 lidí, nemyslela jsem si, že to někoho z vás mohlo zajímat. Taky jsem neměla nikdy ambice se snažit o nějakou osvětu, pouze o produkci svých osobních názorů a postřehů, ale fakt, že psychologie, kterou studuju, je tu na úrovni medicíny 19. století a že jsem v komunitách, mě přinutil aspoň občas sepsat něco mimo čistě osobní zážitky.  Jednoduše mě těší, že mám vůbec nějaké čtenáře a často přemýšlím, jak asi vypadáte… myšlení v obrazech někdy může být složitá věc. 🤷‍♀️

Ale zpátky k Anglii.

Continue reading „Sociální život a vztahy #podivínvanglii“

První měsíc #podivínvanglii

Mám za sebou už víc jak měsíc v Anglii a myslím si, že se mi povedlo se adaptovat. Momentálně jsem ve stádiu, kdy nemám pocit, že by mi cokoliv chybělo, případně, že by angličtina byla problém. Samozřejmě, je to cizí jazyk a je pro mě náročnější v něm mluvit, ale rozumím bez problému a to je, podle mě, ta nejdůležitější věc v cizí zemi.

Máma říká, že mám pravděpodobně dobrý hudební sluch, proto jsem s porozuměním nikdy v zásadě neměla problém, ani když jsem byla začátečník (problém dělaly neznámé slova, samozřejmě, ale ne fonetická stránka jazyka). Asi na tom něco bude, vyšlo mi to i tak v psychologických testech. A abych si to „otestovala“, zašly jsme s D. do kina. Přeci jen, akademická angličtina, na kterou jsem za ty roky zvyklá, je poněkud jiná než angličtina plná slangu. Vybraly jsme si nejnovějšího Johnnyho Englishe, kterého „musím“ doporučit. Připadalo mi to upřímně vtipné.

Continue reading „První měsíc #podivínvanglii“

Jak jsem se dostala do Anglie #podivínvanglii

Letadlem. Dobře, intuitivně jsem si odpověděla na vlastní otázku, ale to není nejspíš to, co vás zajímá. (Ale fakt, cesta do Anglie je dlouhá, pokud můžete, volte letadlo.)

Studium v zahraničí byl můj sen tak nějak odjakživa. Původně jsem chtěla studovat už střední školu v zahraničí. Základní škola pro mě byla už od první třídy hotové peklo a od druhého stupně se to prohloubilo. To bylo samé „ne, ty si s námi nemůžeš hrát“, „jsi lempl, flákač, dotáhneš to maximálně na prodavačku v Kauflandu“… jedno, že jsem se naučila plynule číst během několika dní a základní počty jsem se naučila úplně sama jako malé dítě nějakým intuitivním způsobem. Hrozně mě těší, že se v poslední době začíná mluvit o tom, jak jsou základní školy špatně nastavené, že se skutečně nedá inteligence měřit schopností zapamatovat si kdejaké informace a už vůbec se tak nedá rozvíjet.

Continue reading „Jak jsem se dostala do Anglie #podivínvanglii“

První dny #podivínvanglii

Možná někteří, kteří mě čtete pravidelně, víte, že několikrát jsem se zmínila o svém plánu studovat v zahraničí, konkrétně v Anglii. Nuže, tak tu vážně jsem a hodlám o tom psát články, s hashtagem #podivínvanglii.

Málem jsem ale do Anglie nedorazila. Opět. (Momentálně jsem měla být už master of science, čtěte zde). Začalo to týden a půl před odletem, kdy jsem se dozvěděla od svojí koordinátorky, že prý nejsem přijata a na svůj unconditional letter čekám marně; člověk zde nejdřív získává conditional offer (podmínečné přijetí) a jakmile doloží vše potřebné (v mém případě bakalářský titul a certifikát z angličtiny), dostane automaticky unconditional offer (přijetí jako takové). V té době už jsem samozřejmě měla koupenou letenku, zajištěné ubytování a každý věděl, že se do Anglie chystám. Vzhledem k tomu, že jsem byla přijatá na tři univerzity, řešily jsme, jestli bych mohla narychlo nastoupit na jinou, ale nevypadalo to příliš nadějně vzhledem k tomu, že se tohle celé odehrálo až v půlce září. Nakonec se ukázalo, že se jednalo pouze o chybu v systému a normálně mě evidují mezi přijatými studenty. 😀

Continue reading „První dny #podivínvanglii“

Kousek ze snů

Někdy, když ležím v posteli a usínám, ale tak docela nespím, zároveň ani nejsem bdělá, mám zvláštní výjevy. Některé mě vyděsí, jiné, ač mají ponurou atmosféru, jsou zvláštně barevné. A některé jsou prostě jen divné.

Scifi výjevy nejsou obvyklé, ale občas mě navštíví. Zdálo se mi například, že je Země zničená a přelidněná a to „nás“ (jednalo se o sen z budoucnosti) donutilo žít ve vrstvách, doslova. Ti nejchudší obyvatelé žili přímo na Zemi, která byla zaplavená odpadky a byla celá šedá, chladná a zatuchlá. Ve vyšších vrstvách – v oblacích, které byly barevné, třpytivé a všude bylo mnoho světla – žily ostatní třídy. Nejbohatší měli svoje létající auta, ostatní museli MHD, které propojovalo všechny světy, přesto ti nejchudší zůstávali odříznutí od všeho; od politiky, lékařské péče, jídla a čehokoliv, co pro ostatní bylo běžnou komoditou. Ve vyšších vrstvách byl zase problém s neustálou tmou, která měla na chování lidí a obecně na jejich psychické rozpoložení výrazně negativní vliv – šíleli a stávali se z nich psychopati.

Continue reading „Kousek ze snů“

Rozlušti mě

Co je na mě tak jiného od pohledu? Říkám, že mít autismus je jako být upside down, inside out (vzhůru nohama a naruby). Není to jen o tom, že – podle diagnostických kritérií – nerozumíte světu, ale ani svět nerozumí vám. Kolikrát vídávám zmatené rodiče autistů, kteří si nedokážou vysvětlit chování svého dítěte, které je pro mě naprosto jasné a zřetelné.

NTéčka nás – a záměrně říkám nás, protože se o tom často bavíme v komunitě (k tomuto článku mě inspirovala jiná AS) – musí luštit jako hádanku.

Když mluvím vážně, lidé si myslí, že jsem ironická: jsem údajně rýpavá. Když si dělám legraci, berou mě vážně: údajně nechápu humor. A ať na ironii reaguju jakkoliv – mlčením, úsměvem, vysvětlením svého stanoviska, údajně jsem ji nepoznala. A to ani netuší, že mám nějakou diagnózu, že bych ironii prý neměla poznat. Ale o tom už jsem se párkrát zmínila v předchozích článcích.

Continue reading „Rozlušti mě“