Jak důležité je míti stalkera

Mnozí se divíte, proč nejsem už nějakou dobu aktivní na blogu. Je to z poměrně prostého důvodu – mám totiž jednu narušenou stalkerku. Na rovinu přiznávám, že mi její hloupé výkřiky a lži sebraly chuť psát, ačkoliv paradoxně to není výsledek, kterého chtěla docílit. Naopak. Chtěla z mých článků sbírat „důkazy“, které by si samozřejmě konfirmačním zkreslením ve svojí hlavě upravila tak, aby „dokazovaly“ to, co by si přála, aby dokazovaly. Jde o bývalou mého manžela, která je námi jednoduše posedlá. Nedokáže pochopit, že ne každý člověk, se kterým se kdy setkala, je lhář a podvodník, tak jako ona. Pro lháře každý lhář…

Život s vysokou inteligencí (první část)

Od chvíle, co jsem tento blog založila, se mnohé změnilo a změnily se i mé důvody, proč tento blog vedu, a samozřejmě i témata, o kterých bych chtěla psát. Původní blog jsem si založila, když jsem pojala podezření na Aspergera, zatímco jsem čekala na diagnostiku. Vlastně jsem svým blogem doufala ve validaci svých pocitů a postřehů; že ano, to je přesně ten důvod, proč se tolik liším. Ve finále to ale tak černobílé není.

Kosmetika a jiné ženské útrapy, co jdou mimo mě + pár nezajímavostí 😁

Jedna z oblastí ve kterých se vymykám předsudkům, je nezájem o typicky ženské záležitosti; o módu, kabelky, boty, kosmetiku a manikúru. Nejen, že jsem většinu z toho doteď řešila jen okrajově – tedy z praktického hlediska, že v něčem musím chodit ven a do něčeho si musím odkládat svoje věci -, ale ani jsem nikdy nebyla schopná o ženských tématech vést debaty. Nejvíc mě ‚ubíjela‘ spolužačka z vysoké, která se mě snad ob den ptala, jestli se mi líbí její barva nehtů a jakou barvu si má dát příště… přičemž jakýkoliv můj vynucený návrh smetla ze stolu 😀 . Naše rozhovory probíhaly asi takto:

Ti, kterými se obklopujeme

Česká společnost je mimořádně homogenní, až mi z toho doslova běhá mráz po zádech. Stačí se jen rozhlédnout kolem sebe – kolik lidí jiné barvy pleti denně potkáte? Uniformita je něco, co většinu lidí ani jen nezarazí, naopak, zarazí je, když potkají například černocha. Zarazí je odlišnost, i když je ta odlišnost jinde de facto většinová. Na Asiaty, “větve”, si lidi celkem zvykli, jsou rádi za jejich všudypřítomné večerky, kam se dá zaběhnout pomalu i o půlnoci. Probouzí to v nich takový pocit zadostiučinění – svým nákupem v podstatě pomohli někomu, kdo je bezpochyby právě nekonečně vděčný… pochopitelně za to nesmyslný a drzý tykání cizímu člověku a degradující výraz větev. A za černochem se otočí prakticky kdokoliv, jako kdyby nevídal Reye Korantega v televizi už 27 let.

Jak jsme se sebraly a odletěly do Londýna „za Benedictem“

S blížícím se koncem přechodného pobrexitového období, které s největší pravděpodobností dopadne tvrdě, se cítím stále víc napjatá: nutí mě (v kombinaci s koronavězením) vzpomínat. Například, jak jsme se s kamarádkou, říkejme jí třeba Anna, rozhodly v roce 2015 letět do Londýna na divadelní představení (nejen) Benedicta Cumberbatche.

Hudební dvířka 6 💜- get together&well&stronger

Připravila jsem pro vás další hudební dvířka. Ne protože bych neměla čas a chuť psát jiné články, bohužel na to není příliš prostoru. Nechci zabíhat do detailů, nicméně se u mě objevila vzácná vrozená – doteď skrytá – vada a šlo mi o život. Několikrát; právě proto, že jsem komplikovaný případ a mnohé souvisí s mnohým. Jak říkaly zdravotní sestřičky: „někdo musí být výjimečný“.

Precious little time

Často se díváme na Takovou moderní rodinku. Jay – kterého mimochodem hraje skvělý Ed O’neill jehož Al Bundy mě bavil celé dospívání – se v jednom z dílů ohradí, když ho jeho manželka Gloria nutí, aby trávil čas s jejími přáteli; řekne jí, že je příliš starý na to, aby se zabýval lidmi, kteří pro něj nejsou důležití; že si váží každého okamžiku. Ostatně strávil desetiletí uvězněný v manželství se ženou, se kterou nikdy nebyl šťastný.

Psychologie je věda

Tak jako vždy po nějaké době, jsem se rozhodla udělat „podzimní úklid“ na blogu. Poslední byl na jaře, kdy na pár dní byl blog taky mimo provoz, abych nějaké články/rubriky smazala, některé upravila a nějaké přidala. Však mě znáte, jaká jsem nestálá. 😀

Co mě štve… ano, zase ten koronavirus

Zařekla jsem se, že nebudu psát články o koronaviru, protože toho jistě máme všichni – a tady si skutečně troufám psát v plurálu – plný zuby a upřímně nám z toho hrabe. Taky jsem se zařekla, že nebudu tak těžko stravitelná svými kritickými články, ale v poslední době se toho nakupilo tolik, že to chce vypustit ventil. Začněme tím bohužel stále aktuálním a nejpalčivějším tématem. Jsem už totiž poměrně rozdrážděná určitými tendencemi lidí. A co si budeme povídat: v ekonomicky a zdravotně nejisté době se optimisticky laděné články píšou těžce. Zvlášť, když se koronavirus dotkl i mojí rodiny.

O smyslové integraci (a přecitlivělosti), jaké je to s tím žít?

Obecně se při rozhovorech s ostatními Aspergery o zkušenostech nepovažuju za člověka, který má výraznější smyslové obtíže. Neupadnu do meltdownu z každého drobného zvuku a nepatrného pachu, přesto si na sobě všímám – a (nejen) v pubertě mě to velmi vzdalovalo od vrstevníků -, že i já mám potíže se zpracováním smyslů. Až na bolest, na kterou jsem si v dětství v nemocnicích zvykla, každý smysl vnímám intenzivně, ale (naštěstí) se jen v určitých situacích se přehltím. Těm se tak podvědomě vyhýbám. Bohužel má smyslová citlivost negativní vliv na můj sociální život, samozřejmě, ale co můžu dělat. Když nemáte dobrou kondičku, asi nepůjdete na celodenní výšlap do Alp, abyste někde zkolabovali. I když tam ostatní chodí.