Kosmetika a jiné ženské útrapy, co jdou mimo mě + pár nezajímavostí 😁

Jedna z oblastí ve kterých se vymykám předsudkům, je nezájem o typicky ženské záležitosti; o módu, kabelky, boty, kosmetiku a manikúru. Nejen, že jsem většinu z toho doteď řešila jen okrajově – tedy z praktického hlediska, že v něčem musím chodit ven a do něčeho si musím odkládat svoje věci -, ale ani jsem nikdy nebyla schopná o ženských tématech vést debaty. Nejvíc mě ‚ubíjela‘ spolužačka z vysoké, která se mě snad ob den ptala, jestli se mi líbí její barva nehtů a jakou barvu si má dát příště… přičemž jakýkoliv můj vynucený návrh smetla ze stolu 😀 . Naše rozhovory probíhaly asi takto:

Ti, kterými se obklopujeme

Česká společnost je mimořádně homogenní, až mi z toho doslova běhá mráz po zádech. Stačí se jen rozhlédnout kolem sebe – kolik lidí jiné barvy pleti denně potkáte? Uniformita je něco, co většinu lidí ani jen nezarazí, naopak, zarazí je, když potkají například černocha. Zarazí je odlišnost, i když je ta odlišnost jinde de facto většinová. Na Asiaty, “větve”, si lidi celkem zvykli, jsou rádi za jejich všudypřítomné večerky, kam se dá zaběhnout pomalu i o půlnoci. Probouzí to v nich takový pocit zadostiučinění – svým nákupem v podstatě pomohli někomu, kdo je bezpochyby právě nekonečně vděčný… pochopitelně za to nesmyslný a drzý tykání cizímu člověku a degradující výraz větev. A za černochem se otočí prakticky kdokoliv, jako kdyby nevídal Reye Korantega v televizi už 27 let.

Jak jsme se sebraly a odletěly do Londýna „za Benedictem“

S blížícím se koncem přechodného pobrexitového období, které s největší pravděpodobností dopadne tvrdě, se cítím stále víc napjatá: nutí mě (v kombinaci s koronavězením) vzpomínat. Například, jak jsme se s kamarádkou, říkejme jí třeba Anna, rozhodly v roce 2015 letět do Londýna na divadelní představení (nejen) Benedicta Cumberbatche.

Hudební dvířka 6 💜- get together&well&stronger

Připravila jsem pro vás další hudební dvířka. Ne protože bych neměla čas a chuť psát jiné články, bohužel na to není příliš prostoru. Nechci zabíhat do detailů, nicméně se u mě objevila vzácná vrozená – doteď skrytá – vada a šlo mi o život. Několikrát; právě proto, že jsem komplikovaný případ a mnohé souvisí s mnohým. Jak říkaly zdravotní sestřičky: „někdo musí být výjimečný“.

Precious little time

Často se díváme na Takovou moderní rodinku. Jay – kterého mimochodem hraje skvělý Ed O’neill jehož Al Bundy mě bavil celé dospívání – se v jednom z dílů ohradí, když ho jeho manželka Gloria nutí, aby trávil čas s jejími přáteli; řekne jí, že je příliš starý na to, aby se zabýval lidmi, kteří pro něj nejsou důležití; že si váží každého okamžiku. Ostatně strávil desetiletí uvězněný v manželství se ženou, se kterou nikdy nebyl šťastný.

Psychologie je věda

Tak jako vždy po nějaké době, jsem se rozhodla udělat „podzimní úklid“ na blogu. Poslední byl na jaře, kdy na pár dní byl blog taky mimo provoz, abych nějaké články/rubriky smazala, některé upravila a nějaké přidala. Však mě znáte, jaká jsem nestálá. 😀

Co mě štve… ano, zase ten koronavirus

Zařekla jsem se, že nebudu psát články o koronaviru, protože toho jistě máme všichni – a tady si skutečně troufám psát v plurálu – plný zuby a upřímně nám z toho hrabe. Taky jsem se zařekla, že nebudu tak těžko stravitelná svými kritickými články, ale v poslední době se toho nakupilo tolik, že to chce vypustit ventil. Začněme tím bohužel stále aktuálním a nejpalčivějším tématem. Jsem už totiž poměrně rozdrážděná určitými tendencemi lidí. A co si budeme povídat: v ekonomicky a zdravotně nejisté době se optimisticky laděné články píšou těžce. Zvlášť, když se koronavirus dotkl i mojí rodiny.

O smyslové integraci (a přecitlivělosti), jaké je to s tím žít?

Obecně se při rozhovorech s ostatními Aspergery o zkušenostech nepovažuju za člověka, který má výraznější smyslové obtíže. Neupadnu do meltdownu z každého drobného zvuku a nepatrného pachu, přesto si na sobě všímám – a (nejen) v pubertě mě to velmi vzdalovalo od vrstevníků -, že i já mám potíže se zpracováním smyslů. Až na bolest, na kterou jsem si v dětství v nemocnicích zvykla, každý smysl vnímám intenzivně, ale (naštěstí) se jen v určitých situacích se přehltím. Těm se tak podvědomě vyhýbám. Bohužel má smyslová citlivost negativní vliv na můj sociální život, samozřejmě, ale co můžu dělat. Když nemáte dobrou kondičku, asi nepůjdete na celodenní výšlap do Alp, abyste někde zkolabovali. I když tam ostatní chodí.

O módě a nakupování oblečení

Už delší dobu jsem nenapsala žádný článek, který by se nějakým způsobem týkal osvěty autismu a to hned ze dvou důvodů. 1) Během několika posledních měsíců vznikla blogová „konkurence“ (dělám si legraci, jasně, že to není konkurence, koukněte do Sledovaných blogů), plus ATYP magazín získává čím dál víc čtenářů, tudíž jsem nabyla pocitu, že už mě není až tak potřeba a začala jsem se více odkloňovat od osvěty autismu k takovému běžnějšímu životnímu deníku o věcech, o kterých by se taktéž mělo mluvit (o zdravotních hendikepech, cestování, životě v zahraničí, o psychicky náročných situacích atd.) a 2) Rozdíly mezi autisty jsou někdy tak obrovské a kolikrát až extrémní, že pokud se nejedná o velké a ubližující mýty a předsudky, nechce se mi jimi zabývat, jelikož se nedá generalizovat. Tentokrát bych se ale přeci jen trochu vrátila a nakousla téma móda, respektive jak ji vnímám já.

O rodičovství, nevhodných poznámkách a potratu + vzkaz mým dvojčatům

Začít článek je pro mě vždy oříšek. Nevím, jaká úvodní slova zvolit, aby to čtenáře zaujalo a zároveň neodradilo, když se snažím mluvit o tématech, které jsou pro mě důležité a ráda bych, aby moje pointa vyzněla jasně a pochopitelně. A toto téma – rodičovství/těhotenství – je obzvlášť náročné na zpracování: zatím to skončilo čtyřmi rozepsanými články, snad dokončím aspoň tento. Posledních pár týdnů mě nakoplo, abych o mateřství konečně promluvila.