Jak jsem se dostala do Anglie #podivínvanglii

Letadlem.

Dobře, intuitivně jsem si odpověděla na vlastní otázku, ale to není nejspíš to, co vás zajímá. (Ale fakt, cesta do Anglie je dlouhá, pokud můžete, volte letadlo.)

Studium v zahraničí byl můj sen tak nějak odjakživa. Původně jsem chtěla studovat už střední školu v zahraničí. Základní škola pro mě byla už od první třídy hotové peklo a od druhého stupně se to prohloubilo. To bylo samé „ne, ty si s námi nemůžeš hrát“, „jsi lempl, flákač, dotáhneš to maximálně na prodavačku v Kauflandu“… jedno, že jsem se naučila plynule číst během několika dní a základní počty jsem se naučila úplně sama jako malé dítě nějakým intuitivním způsobem. Hrozně mě těší, že se v poslední době začíná mluvit o tom, jak jsou základní školy špatně nastavené, že se skutečně nedá inteligence měřit schopností zapamatovat si kdejaké informace a už vůbec se tak nedá rozvíjet.

Více »

Reklamy

První dny #podivínvanglii

Možná někteří, kteří mě čtete pravidelně, víte, že několikrát jsem se zmínila o svém plánu studovat v zahraničí, konkrétně v Anglii. Nuže, tak tu vážně jsem a hodlám o tom psát články, s hashtagem #podivínvanglii.

Málem jsem ale do Anglie nedorazila. Opět. (Momentálně jsem měla být už master of science, čtěte zde). Začalo to týden a půl před odletem, kdy jsem se dozvěděla od svojí koordinátorky, že prý nejsem přijata a na svůj unconditional letter čekám marně; člověk zde nejdřív získává conditional offer (podmínečné přijetí) a jakmile doloží vše potřebné (v mém případě bakalářský titul a certifikát z angličtiny), dostane automaticky unconditional offer (přijetí jako takové). V té době už jsem samozřejmě měla koupenou letenku, zajištěné ubytování a každý věděl, že se do Anglie chystám. Vzhledem k tomu, že jsem byla přijatá na tři univerzity, řešily jsme, jestli bych mohla narychlo nastoupit na jinou, ale nevypadalo to příliš nadějně vzhledem k tomu, že se tohle celé odehrálo až v půlce září. Nakonec se ukázalo, že se jednalo pouze o chybu v systému a normálně mě evidují mezi přijatými studenty. 😀

Více »

Kousek ze snů

Někdy, když ležím v posteli a usínám, ale tak docela nespím, zároveň ani nejsem bdělá, mám zvláštní výjevy. Některé mě vyděsí, jiné, ač mají ponurou atmosféru, jsou zvláštně barevné. A některé jsou prostě jen divné.

Scifi výjevy nejsou obvyklé, ale občas mě navštíví. Zdálo se mi například, že je Země zničená a přelidněná a to „nás“ (jednalo se o sen z budoucnosti) donutilo žít ve vrstvách, doslova. Ti nejchudší obyvatelé žili přímo na Zemi, která byla zaplavená odpadky a byla celá šedá, chladná a zatuchlá. Ve vyšších vrstvách – v oblacích, které byly barevné, třpytivé a všude bylo mnoho světla – žily ostatní třídy. Nejbohatší měli svoje létající auta, ostatní museli MHD, které propojovalo všechny světy, přesto ti nejchudší zůstávali odříznutí od všeho; od politiky, lékařské péče, jídla a čehokoliv, co pro ostatní bylo běžnou komoditou. Ve vyšších vrstvách byl zase problém s neustálou tmou, která měla na chování lidí a obecně na jejich psychické rozpoložení výrazně negativní vliv – šíleli a stávali se z nich psychopati.

le-tan-669568-unsplash

Více »

Rozlušti mě

Co je na mě tak jiného od pohledu?

Říkám, že mít autismus je jako být upside down, inside out (vzhůru nohama a naruby). Není to jen o tom, že – podle diagnostických kritérií – nerozumíte světu, ale ani svět nerozumí vám. Kolikrát vídávám zmatené rodiče autistů, kteří si nedokážou vysvětlit chování svého dítěte, které je pro mě naprosto jasné a zřetelné.

NTéčka nás – a záměrně říkám nás, protože se o tom často bavíme v komunitě (k tomuto článku mě inspirovala Zrzavá) – musí luštit jako hádanku.

Když mluvím vážně, lidé si myslí, že jsem ironická: jsem údajně rýpavá. Když si dělám legraci, berou mě vážně: údajně nechápu humor. A ať na ironii reaguju jakkoliv – mlčením, úsměvem, vysvětlením svého stanoviska, údajně jsem ji nepoznala. A to ani netuší, že mám nějakou diagnózu, že bych ironii prý neměla poznat. Ale o tom už jsem se párkrát zmínila v předchozích článcích.

Více »

„Coming out“ není vždy k dobru věci

V rámci sebevzdělávání o PAS se ke mně konečně dostala knížky o autismu od KT (která je jin. Nemám ji přečtenou celou a i kdyby, určitě bych si netroufla dělat nějaké recenze. Přesto se tam objevily některé části, které mě šokovaly. Především pak seznam (od Meyera, rok vydání 1997, takže velmi zastaralé) – cituji – ‚typických znaků dospělých s Aspergerovým syndromem‘. Vybrala jsem ty nejpofidernější.

– nízký zájem o sexuální aktivity
– ignorování preferencí ostatních lidí
– potíže chápat vztah mezi činností, událostí a myšlenkou
– nápadný nedostatek selského rozumu
– afektovaný konverzační styl
– intenzivní pýcha při plnění úkolu
– negativismus, přílišná kritičnost
– malá motivace vykonávat úkoly bez osobního prospěchu
– stres, frustrace, vzteklé reakce na přerušení
– velmi nízká schopnost asertivity
– vyhýbavost vůči společenským akcím, společným procházkám, zábavným konverzacím
– málo zřetelná, nebo žádná úroveň smyslu pro humor
– vážná nálada po většinu času
– špatná, nebo neobvyklá osobní hygiena
– nadměrné mluvení
– prudké vyjadřování libosti a nelibosti
– intenzivní lpění na soukromí
– preferování strohých a holých místností

Více »

Autenticky autistické postavy?

Je moderní a pro mnoho producentů i atraktivní vytvářet ‚podivínské‘ postavy, zvlášť když jsou namixované s genialitou. Není to až tak divné; lidí, kteří se něčím odlišují, nebo mají psychické problémy, není až tak málo a autistické rysy jednoduše přitahují. Povětšinou jen na obrazovkách, ve skutečnosti je to samozřejmě naopak. Obzvlášť pokud nejsou určeny k lítosti.

Tento typ článků bude asi podobný těm ve kterých řeším, jestli ona fiktivní postava má, či nemá PAS. Zde se ovšem chci víc zaměřit, jestli je její znázornění autentické. Stále se jedná čistě o fiktivní postavy, to vím, ale některé mají předlohu v reálných osobách. Plus; i fiktivní postavy mají na smyšlení lidí vliv, filmová a televizní tvorba je neodmyslitelnou součástí naší kultury.

A pokud jsou ony postavy nepřesně znázorněné, zadělávají jen na další mýty. Některé seriály (například Derek) se tváří, že mají být o autismu, ale ten neviděly ani z dálky. A Rain Man je pro změnu natolik unikátní, že nikoho takového nejspíš nikdy v životě nepotkáte. Proto nemůže fungovat jako vzor autismu.


Sága Norén (Most)

sagaTato švédská policistka je jako Asperger už poněkud proslavená. Téměř každý popis lákající na seriál Most, zmiňuje, že je na autistickém spektru a její ‚divnost‘ dělá seriál mnohem zajímavější.

Osobně jsem trochu měla problém si k Sáze najít cestu. Jasně, nikdo neříká, že každý autista musí mít rád autistické postavy, ono to takhle vážně nefunguje. Ale na Sáze mi vadila její neucelenost, která jakoby křičela: „chceme lákat diváky hlavně na divnost hlavní postavy a ta divnost musí být vidět úplně v každé scéně, což nedává smysl“. Popis říká, že Sága je patologicky racionální… ale přitom není. Sága je patologicky pravidlová… a i v tom je mírný zmatek. Hned v druhém díle si najde amanta na jednu noc. Přespí u ní. Následně se amant vzbudí a vidí, jak si Sága prohlíží fotky mrtvol. Sága, která na Martina podala stížnost za to, že nechal projet sanitku na místě činu, ukáže civilistovi tajné fotografie. To je absolutně proti pravidlům (což se zmíní jak ve druhé řadě, kdy Martin donese tajně Jensovi do vězení složku aktuálního případu, tak i ve čtvrté řadě, kdy Sága nechce s Henrikem probírat aktuální případ, protože už není oficiálně u policie). Nelogické a divné. V druhé řadě se objeví scéna; Sáze telefonuje přítel do auta a ona hovor odmítne, protože je přece v práci a hovor by byl osobní. A diskutují o tom s Martinem. To je taky nelogické, protože už samo diskutování o něčem jiném než o práci, je osobní, mluví přece o svých preferencích. Navíc… sedí v autě, mohla by čas po cestě využít efektivně. Opět, nelogické a divné. A takových scén je mnohem víc.

Více »

Epidemie… čeho vlastně?

Lidí na autistickém spektru jsou přibližně 2,24 % (zdroj: NAUTIS). Statistiky nejsou samozřejmě přesné a to z důvodu toho, že se mnoho soběstačných autistů nikdy k psychologovi nedostane. Někdo odhaduje i vyšší číslo, ale to by se musely diagnostická kritéria velmi zmírnit, už i teď nejsou striktní. Vycházejme tedy z tohoto čísla.

Diagnózu mentální retardace a autismu dostává 0,8 % lidí z celkové populace.

V populaci jsou 3,203 % lidí s mentální retardací, což znamená, že tu máme minimálně 2 % lidí s MR, kteří nejsou autisté. A to možná někteří autisté dostali diagnózu mentální retardace nesprávně. Ještě nedávno bylo běžné, že ji automaticky autistům přidělovali, byť měli nadprůměrnou inteligenci. IQ testy u psychologa jsou často špatně koncipované, že na nich může selhat snadno i budoucí držitel Nobelovy ceny za fyziku, který je jen barvoslepý, špatně slyší či má nějakou specifickou poruchu učení. Koneckonců, i o Einsteinovi si lidé v dětství mysleli, že je mentálně retardovaný.

Více »