Mr. Bean je asi nejznámější postava vůbec, kdo by ho neznal? Pan Fazole, samotář, podivín v podání geniálního Rowana Atkinsona.
Rowan ho vymyslel společně s Richardem Curtisem, který má na triku Lásku Nebeskou, Notting Hill a Dr. Who.
Svoboda?
Po celý život mě tu vždycky něco drželo. Pokaždé jsem si našla nějaký důvod, proč bych chtěla/měla chtít zůstat v ČR. Potenciální vztah, přátelé, kteří se v jednu chvíli zdáli blízcí, babička, které se mohla každou chvíli vrátit rakovina… a teď je to všechno pryč.
Ačkoliv jsme posledních pár měsíců měli nějaké zvláštní jiskření mezi mnou a jedním spolužákem, tak se nic nestalo. Opět. Moji „přátelé“ už mají natolik odlišné životy, že si občas říkám, co mě s některými lidmi vlastně ještě spojuje (s některými ne, někteří jsou fajn, ale stejně se vídáme jednou za rok, tak je to fuk, kde vlastně budu). Babička umřela, bratr jde do puberty, takže je s ním k nevydržení, což se podepisuje i na rodičích.
Kdybych věřila v existenci Boha, tak bych si i snad myslela, že tohle všechno, co se v poslední době děje, je jeho úmysl, aby mě tady nic nedrželo a já konečně mohla vypadnout. Bez výčitek. Není to asi ani tak o tom, že bych ČR neměla ráda (i když je fakt, že třeba přístup k nám jiným je tu tak špatný, že i to hraje svou roli), ale nikdy jsem se tu necítila moc dobře, pohodlně…
Rozhodně se nejedná o pocit se kterým jsem se probudila někdy v pubertě a chtěla jsem pravá „velká holka“ vycestovat pryč – kdybych věřila i na minulé životy, tak bych prostě řekla, že mě to táhne domů.
Další stránky
Ahoj!
Pořád jsem naživu, i když s nervy trochu na pochodu. Těším se, až sem zase napíšu nějaký pořádný článek, momentálně se ale věnuju především ATYPu (všechny mé články můžete najít zde), kamarádům (na týden a půl jsem tu měla jednoho svého oblíbeného cvoka), ale založily jsme si s holkami další blog.
Abych to vysvětlila – určitě tady nekončím, ale je těžké psát nějaké úvahy a shrnutí, aby to dávalo smysl. A protože už delší dobu se mi líbí zaznamenávání různých „hlášek“, tak jsme se rozhodly si vytvořit blog jen pro tohle. Inspirovaly mě skupiny jako Odposlechnuto v (město) a různé facebookové statusy.
Popis stránky:
„Jsme tři existence, nesoucí na bedrech spoustu mýtů vycházející z našich jinakostí (rozumějte: diagnóz). Snažíme se zde v jednoduchých a krátkých útržcích rozhovorů zachytit tok svých myšlenek, co se může dít v hlavách “divných” a neoblíbených jedinců.
Rozhovory s reálnými lidmi jsou opravdu skutečné, ale mohou se tu i objevit smyšlené s imaginárními postavami. Zároveň nepoužíváme žádné popisy emocí, ani smajlíky, takže si je sami musíte dosadit.
Název blogu je samozřejmě míněn ironicky a s nadsázkou.“
Odkaz:
nadvesmirnenuly.wordpress.com
Budeme rády, když nás aspoň občas navštívíte!
Hudební dvířka 2
Po dlouhé době vydávám zase svoje hudební „dvířka“. Nevím, jestli v tom někdo nachází inspiraci, ale třeba ano 🙂
Tenhle „playlist“ se podle mě hodí pro noční jízdu autem po zářivém městě.
Glades mám v poslední době ráda. Ještě bych doporučila I want you so bad a Speechless.
Náhodná fakta o mně, vol. 1
Tento článek jsem se rozhodla napsat po vzoru tohoto článku. Domnívám se, že každý správný blog ve stylu deníčku by měl mít nejen nějaký úvod, ve kterém se autor představí, ale i tento druh „řetězáků“, které trochu pomohou toho autora částečně pochopit.
Nejnovější plky
V poslední době jsem robotická. Afekty ustoupily, teď už mívám tak maximálně dlouhé záchvaty úzkosti a paniky. Kdysi se ve mně mísily afekty deprese a následné mánie i několikrát za den. Ovšem není to žádná úleva.
Po relativně delší době mi zase není dobře. Cítím fyzickou slabost, klepou se mi ruce. Chtěla bych psát pozitivnější články, ale momentálně jsem v procesu nějakého dobývání štěstí po dvaadvaceti letech, na jehož cestě člověk občas klopýtne a potřebuje se z toho vypsat.
Kateřina Bertoldová (Ošklivka Katka)
Z nějakého důvodu na mě Ošklivka Katka před týdnem vyběhla na youtube a já, toužíc se vyhnout bakalářce, jsem si tenhle seriál pustila. Když tehdy běžel v televizi, tak jsem ho hrozně žrala, jak se tak říká. Ošklivka Katka je víceméně nedokončená kopie Ošklivky Betty (která se mi ale moc nelíbila, latinskoamerické prostředí mi není blízké).
Je to už trochu starší seriál, ale co už, důvod těchto článků nemá být v tom, či jsou aktuální, nebo ne.
Odcizená
Nedávno vysvitla naděje, když se mě přes blog kontaktovala osoba se kterou jsem si začínala rozumět. Chtěla jsem ji nahradit, i když jsem věděla, že někoho takového speciálního už nikdy nepotkám. Přešlo pár týdnů a ani s touhle osobou nejsem v kontaktu. Nevím, co se stalo. Nevím, co dělám špatně, i když mě jiní ujišťují, že za nic z toho nemůžu já. Nikdo mi nic řekne.
Dvakrát jsem strnula při pohledu na předměty s jistou známou růžovou postavičkou. Myslím, že cítím vztek. A nejradši bych tu kouli se sovou rozmlátila. Dokonce jsem přemýšlela, že bych nakoupila co nejvíc předmětů s tou onou postavičkou a poslala jí to… jenže, jak bych získala její adresu, když i odmítla si mě znovu přidat do přátel na sociální síti?
Bude lepší, když se nebudu snažit o vztahy. Vždycky se spálím jenom já, ostatním je to jedno. Někteří lidi holt k tomu nejsou stvořeni a mezi ty já patřím.
Isabella Swan (sága Stmívání)
Tuto rubriku jsem si založila, protože se mi zdá, že těch postav přibývá, jelikož je to moderní a já bych na to ráda poukázala, případně i zároveň poukázala na možné mýty, které tyto postavy mohou roznášet.
Hned taková bomba na začátku, že? Je mi jasné, že je to pravděpodobně šokující, vzhledem k své nepopularitě, které Stmívání získalo. Nehodlám ale nijak řešit, ani rozebírat samotný příběh. To jaký na to mám já, nebo vy názor, není předmětné, tak se toho prosím zdržme.
Kdo je tu vlastně normální?
A co je vlastně norma? Četla jsem nedávno krásný nadpis „Občas zbije spolužáky. Je autista“. Až v samotném videu se dozvíte, že „zbil“ dva spolužáky, vždy v sebeobraně. Fascinuje mě, jak se spousta těch „normálů“ snaží jen prohlubovat propast mezi námi a nimi. Co z toho sakra můžou mít?
Na druhé straně, když jsem mámu upozornila na fakt, že její pubertální syn začíná být velmi agresivní (jak verbálně, tak už i fyzicky – minule mě prakticky fyzicky napadl za to, že jsem neslyšela zvonek a neotevřela mu dveře), protože je neléčené ADHD, které nemá ani prakticky pravidelně pohyb, tak jsem byla seřvána, že to přeháním a že je to normální. Všichni kluci se v tomhle věku tak chovají a tím pádem je to v pořádku a normální. Žádné ADHD.
