Hudební dvířka 5 🖤- Quarantine

Jelikož se toho nedá v době koronakrize příliš mnoho dělat, opět jsem se, aspoň částečně, vrátila ke svému oblíbenému poslechu písniček. Od svých čtrnácti let až do minulého roku jsem písničky poslouchala bez přehánění denně. Je to bohužel jedna z věcí, kterou jsem kvůli vztahu musela omezit, na druhou stranu, abych nezněla antifeministicky, že kvůli chlapovi zahodím svoje hobby: nešlo to jinak. Poslouchávala jsem je skutečně denně a někdy i hodiny v kuse, nemůžu a ani nechci se tolik zahrabávat ve vlastní hlavě, ve vlastním světě, když se můj soukromý život tak výrazně posunul. Nicméně se na každém pozitivu dá najít i nějaké to negativum (a opačně). 🤷‍♀️

Osobní zpověď: Proč jsem šla do Anglie? O depresi a životě jako nediagnostikovaný Asperger

Hodně lidí mi pokládalo ten stejný dotaz: a proč chceš do jít studovat do Anglie? Co na ní vidíš? ČR je přece fajn… Anglie není na druhém konci světa jako například Amerika, kterou jsem taky zvažovala, ale odpuzovala mě ona vzdálenost. Proto jsem tyhle otázky nechápala: chovali se, jako kdybych snad upadla na hlavu a začala vykládat, že odletím na Měsíc. Z mého úhlu pohledu nepokládám studium na vysoké v Anglii za větší krok jako odejít z maloměsta do Prahy na vysokou.

(Varování: jelikož se jedná o osobní zpověď, článek je dlouhý.)

Covid-19 vs. svoboda cestování, první část

V posledních týdnech jsem byla v napětí. Koronavirus, troufám si tvrdit, na mě nedopadá až tak silně jako na jiné, jelikož jsem svým způsobem zvyklá – jak jsem psala v předchozím článku. Nicméně jednu z věcí, kterou snáším velmi zle, je pocit nesvobody. Často obdivuju lidi, kteří byli schopni žít v komunistickém režimu, který je pustil maximálně tak do Jugoslávie k moři. Já bych to nezvládla, já bych se z toho psychicky zhroutila, svoboda pro mě byla vždy na prvním místě, i proto jsem ze svatby panikařila jako „typický chlap“, lol a vůbec jsem si to neužívala jak „typická žena“. Kdybychom nebyli cizinci, upřímně, se svatbou bych váhala. Ano, oba jsme občané EU, ale možná, že právě ten Brexit, a jeho dopady, mě natolik nalomil, že jsem si říkala, že pokud spolu chceme doopravdy být, měli bychom se vzít. Proto jsem řekla ano. Koneckonců co když se něco stane, určitě je lepší se stát rodinnými příslušníky…  

Koronavirus jako simulace autismu

Dnes je světový den porozumění autismu. Ono porozumění se bohužel skládá především z toho, že se na nějaké budovy, v případě ČR Petřín, namíří světlo v modré barvě a… to je vše. Případně se vydají články o tom, jaký je to boj vychovávat autistické dítě. Letošní ročník se dokonce ještě „vylepšil“ tím, že si kolektiv rodičů Dětí Úplňku vydupal výjimku, aby autisté nemuseli mít povinně roušky. Výjimku by měli dostat lidé s výrazným postižením intelektu, kteří situaci nerozumí, a takoví lidé se nachází i mezi neurotypickou populací, respektive většina lidí s postižením intelektu není autistická, tak proč vztahovat výjimky jen na lidi s autismem, proboha? Výjimku by přece měli dostat i lidé s astmatem, například. Výjimky jsou nutné. Jenže takto se démonizuje celá skupina (autisti), že jsme si zase něco vymysleli. Přitom vše závisí jen od schopnosti porozumět situaci, tedy na rozsahu intelektu, vůbec nezáleží na tom, zda někdo je, nebo není autista. Ostatně minimálně 50% autistů ani postižení intelektu nemá a chápe, že nošení roušek je aktuálně jednoduše nutné.

Co pro mě znamenají digitální technologie

Před pár dny jsem si pořídila svůj úplně první notebook, z čehož mám vážně vážně radost 💙.

Doteď jsem měla vždy počítač, nebo notebook, kam jsem sice chodila především já, ale ani jeden z nich nebyl jen můj, byly na něm i profily členů z rodiny, nebo lidí od táty z práce (protože ty lepší notebooky bral z práce na zapůjčení, ale stále byly firemní), případně staré vyřazené od mámy z práce, které po pár týdnech definitivně odešly do důchodu a nebylo možné na nich pracovat. Což byl hlavní důvod proč jsem bývala nucena pravidelně jezdit na víkendy z koleje k rodičům, především kvůli přípravě na povinnou praxi do školy. Dokonce ani v Anglii jsem neměla svůj notebook, ale tátův firemní.

Život v karanténě

Ještě pár dní zpátky jsme s manželem jeli do Brna. Kamarádka Narcisska a její snoubenec potřebovali pomoct s nákupem velkého množství nápojů na jejich svatbu, která nakonec neproběhne. Předtím jsme si v Brně ještě zašli do kina a následující den jsme s mužem jeli do aquaparku v Česku. Teď už by jeho do ČR nepustili a mě by zase nepustili na Slovensko. Opatření je to sice jen přechodný, ale přiznejme si to: začíná to být hodně nepříjemný. A i tak bude trvat dlouhé týdny než se život rozběhne zase v normální režimu a tento error se odstraní. Držme vědcům palce, aby to bylo co nejdřív.

COVID je průšvih a ne chřipka, přiznejme si to konečně

Přesně 4 roky zpátky jsem založila tento blog. Popravdě je tento blog asi jediný ze všech mých blogů na kterém jsem vydržela tak dlouho aktivní, ale to jen z jednoho jediné důvodu: kvůli vám, mým čtenářům. Takže za to díky a doufám, že nám to ještě dloooouho vydrží. 💙

Ale zpět k tématu. Hned úvodem bych chtěla zdůraznit, že nechci jakkoliv naznačit, že to, co vlády dělají ve snaze zastavit koronavirus, je zbytečné, nebo naopak nedostačující. Nejsem v pozici, abych něco takového hodnotila, faktem je, že to nemají vůbec jednoduché a to především kvůli svým bezohledným a sobeckým občanům.